Udavač Höschl laureátem ceny statečného Arnošta Lustiga

Když to jen trochu jde, chodím s básníkem Jirkou Brůnou venčit psy. Povídáme si hlavně o nich; někdy ale také o vzpomínkách, jako třeba když mladého poetu opakovaně lákal na výlet do Maďarska spisovatel Ladislav Fuks, známý jeho otce, který se přátelil také s Arnoštem Lustigem a dalšími zajímavými lidmi. Lustig prý byl k chlapci přátelský, ale poněkud odtažitý, ačkoliv se snažil působit mile.

Básník Brůna je plachý a cudný člověk a když popisuje Fuksovo vábení a svádění – kterému se snažila učinit přítrž spisovatelova maminka – není na tom nic vulgárního a vždycky znovu se smějeme tomu, jak věhlasný autor kroužil kolem mladého chlapce jako obluzený čmelák. K čemu by bylo dobré postavit autora Spalovače mrtvol na pidestal a udělat z něj někoho, kým nebyl?

Psala jsem před časem o tom, že Fredy Hirsch, který měl na starosti výchovu dětí v Terezíně a později v Osvětimi, byl nejen zářivou hvězdou v temné noci, ale zároveň také tím, kdo využil situace a důvěřivé děti zneužíval. Narazila jsem na to možná poprvé právě u Lustiga, který popisuje jejich sexuální kontakt a vzpomíná, že díky tomu od něj dostal sardinku, která se pro něj stala synonymem sexu. 

Království lži

O druhé tváři charismatického Hirsche jsem měla možnost číst v pracech, které se týkaly postavení dětí v lágrech, takže jsem neměla důvod o tom pochybovat. Lustig jako člověk, který strávil mládí v koncentračních táborech, dobře věděl, že se v každém skrývá jak dobro, tak zlo, a že jsou lidé pro záchranu svého života ochotni udělat cokoliv. Jeho otevřenost mi byla sympatická, stejně jako ji oceňuju u všech, kteří se vymanili z mentálního rozhledu základní školy, takže ví, že ne všichni Němci byli nacisté, stejně jako ne všichni Češi měli tzv. holubičí povahu (pokud vůbec nějací takoví existují).

Právě tak dobře ale věděl, že je nutné v zájmu zachování duševního zdraví národa rozlišovat, co je dobro a co zlo. Z tohoto důvodu působí cena pojmenovaná po tomto velkém humanistickém spisovateli udělená Cyrilu Höschlovi, člověku, který udával své blízké i své pacienty, jako čiročirý výsměch.

Napsal by o tom Lustig povídku? Že je někdo natolik křivý, že se neštítí opakovaně zrazovat intimní tajemství svých přátel, týkající se jejich vztahů, sexuality, duševních nemocí, drog, či rozchodů a rozvodů? A že ta jeho pokřivenost je natolik bezhraniční, že si nechá po letech za ni přidělit ocenění?

Cyril Höschl si žádnou Cenu Arnošta Lustiga za spravedlnost a odvahu prostě nezaslouží. Všichni ti, kdo se na tom podíleli, v čele s Janem Pirkem (exkomunistou, který se snažil na Hrad prosadit exkomunistu Jana Fischera) https://www.cenaarnostalustiga.cz/o-cene/vybor-ceny, by se měli omluvit a tuto cenu zrušit.

K čemu je dobré rozmělňovat morální bahno? Oběť a viník, disident a estébák, zneužívaný a zneužívající, hodinky a holínky?

Cyrilu Höschlovi nehrozil žádný kriminál, natož lágr, či smrt. Udávat se rozhodl dobrovolně, zejména proto, aby měl otevřenou cestu na Západ na psychiatrické kongresy.

Srp, Höschl, Zbořil a jejich spolupráce s StB

Slušný člověk by se omluvil a stáhl do ústraní. Slušný člověk (ach ta slova, vždyť už i toto spojení je zprofanované výtržníky z Brna) by cenu převzít odmítl.

Arnošt Lustig a další, kteří mluví o tom, co zažili, otevřeně, si cenu za odvahu rozhodně zaslouží. Lháři a prospěcháři za každého režimu nikoliv!

Možná to pan Pirk, který nyní to udávání bagatelizuje, nechápe. Stejně jako mu zřejmě nedošlo ani po těch letech, co byla KSČ a jakému zlu sloužil.

Optikou pokřiveného se i pokřivený zdá nejspíš rovnější, než ve skutečnosti je.