in

Srp, Höschl, Zbořil a jejich spolupráce s StB

Minulost je před námi. Rozhovor Moniky Le Fay s Miroslavem Vodrážkou

Cyril Höschl | Zdroj: Finmag.cz

Pane Vodrážko, vy jste v pátek 18. října 2019 svědčil u soudu, který projednával spor mezi bývalým agentem StB Karlem Srpem a zpěvákem Jaroslavem Hutkou. Vypověděl jste, že z archivních dokumentů vyplývá, že tento agent s krycím jménem Hudebník uskutečnil 151 schůzek z nichž vzniklo 299 zpráv. Přesto prezident Miloš Zeman usiloval o to, aby byl Karel Srp jmenován členem Etické komise pro ocenění účastníků protikomunistického odboje a udělil mu i medaili za zásluhy. Jak si vysvětlujete, že Miloš Zeman vyznamenává a podporuje lidi, kteří se v minulosti zachovali nečestně? O čem to svědčí?

Svědčí to o proměnách společnosti a politického systému, kterými postupně procházejí nejen česká společnost, ale obecně i demokracie v zemích jako USA, Velká Británie, Polsko či Maďarsko. Značná část společnosti dnes tíhne k autoritářským režimům a volí si populistické politiky.

V případě návrhu prezidenta Miloše Zemana se jednalo jednak o otevřený pokus ignorovat zákon, neboť členem komise může být pouze osoba bezúhonná. Zároveň chtěl prezident veřejně demonstrovat, že polistopadová etika a morálka, tedy snaha, aby do veřejných funkcí nebyli jmenováni zkompromitovaní lidé – byť byla mnohdy pokrytecká – je věcí minulosti. Prezident Zeman uchopil svoje druhé funkční období jako legitimizaci cynické politiky, ve které otázka minulosti, tedy politické etiky, nemá žádné místo. A to velké části české společnosti konvenuje. Nejen v případě minulosti premiéra Andreje Babiše, ale třeba i v případě minulosti Karla Gotta – když se uvažovalo o jeho státním pohřbu.

Karel Srp požaduje omluvu po Jaroslavu Hutkovi, který ho označil jako udavače. Není to absurdní?

V kontextu vládnoucí zemanovské machiavellské politiky to není absurdní, ale bohužel konsekventní. Pokud minulost a politická etika nemá ve společenském životě hrát žádnou roli, je třeba usilovat, a to i prostřednictvím soudů, aby nebylo možné například nazývat bývalého agenta StB „udavačem“. Mimochodem v průběhu své dvouapůlhodinové svědecké výpovědi jsem dostal od advokáta, který zastupuje Karla Srpa, otázku, jak definuji „udání“. Snažil jsem se soudu vysvětlit, že literární termín „udavačství“ nebo „donašečství“ není sémanticky adekvátním vyjádřením práce agenta v totalitárním režimu, protože tito lidé byli spíše informačními „udržovači“ systému – tak je ostatně nepřímo hodnotí i Ústavní soud. Během mnohaleté badatelské práce jsem narazil na různé typy agentů, ale Karel Srp je unikátní v tom, že například v roce 1978 udal i svého devatenáctiletého syna Karla a to jen proto, že se sešel s Milanem Knížákem a hovořili spolu o novém výtvarném směru – konceptualismu.

Vy se věnujete dlouhodobě poznání naší minulosti a znáte řadu archivních materiálů. V archivech se můžeme dozvědět mnoho podstatných informací o lidech, kteří se dnes a denně vyjadřují k naší politické situaci. Ať už je to politolog Zdeněk Zbořil, nebo psychiatr Cyril Höschl. Proč vlastně víme o minulosti dosud tak málo? Minulost spojená s kolaborací s tajnou policií přece nutně musí poznamenat charakter. Člověk by řekl, že by lidé, kteří se zapletli s StB, měli mít nějakou sebereflexi a ustoupit do pozadí. Oni místo toho ale neustále spoluvytvářejí veřejné mínění.

Archivy bývalé komunistické policie v sobě skrývají nejen informace o lidech, kteří se dnes a denně vyjadřují k naší politické situaci, ale obsahují především komplexní informace o stavu tehdejší společnosti, protože StB zjišťovala informace typu od „veřejného mínění“ až po ekonomické informace související například s tehdejší rozbujelou korupcí v podnicích zahraničního obchodu.

Poznání vlastní minulosti však předpokládá určitý politicko-kulturní, epistemologický a existenciální luxus, který není vlastní každé společnosti a člověku.

I naše generace vyrostla na zádech těch, kteří prošli dvěma světovými válkami, ale málokdo zná příběhy a zápasy vlastních prarodičů. Navíc populární životní styl ve stylu „carpe diem“, tedy silná společenská orientace na politickou a konzumní přítomnost, potlačuje reflexi minulosti. Jenže minulost má paradoxní povahu, protože je ve skutečnosti před námi, jak nám naznačuje nejen klimatická krize, ale i soudní spor s Karlem Srpem.

Představa, že minulost spojená s kolaborací s tajnou policií musí nutně poznamenat lidský charakter nepředpokládá, že někteří lidé, jako například Karel Srp, byli StB předem vytipováni právě pro svůj specifický charakter. Státní bezpečnost nemusela Srpa dlouhodobě prověřovat, protože předem věděla, že bude vhodným spolupracovníkem. Očekávat, že se takoví lidé budou vyznačovat sebereflexí je tak trochu contradictio in adjecto – rozpor sám v sobě.

Na druhé straně v kontextu plurality, různorodosti a složitosti chaotického společenského života považuju za normální, že i takoví lidé spoluvytvářejí veřejné mínění, protože formují i mou kritickou reakci a nutnost například svědčit proti nim u soudu. Problém vidím spíše v tom, že jejich dřívější explicitně silné politické postoje a názory se dnes depolitizují a pro velkou část české společnost a politickou reprezentaci nic neznamenají. Být komunistou nebo dobrovolným spolupracovníkem StB bylo však v minulosti významným politickým činem, který například Karlu Srpovi umožňoval – mimo jiné – , byť instruovaně, vycestovávat do tzv. kapitalistických států.

Miroslav Vodrážka | Zdroj: Pamět' Národa
Miroslav Vodrážka | Zdroj: Pamět‘ Národa

Můžete říct něco bližšího o spolupráci Zdeňka Zbořila?

Centrum pro dokumentaci totalitních režimů letos vydalo studii Výtvarné umění a jeho subverzní role v období normalizace, která se kromě teoretických otázek zabývá i otázkou jakou roli hráli někteří výtvarní umělci, historici a teoretici umění, kteří spolupracovali s tajnou policií, nebo jakou roli hrál podnik zahraničního obchodu Art Centrum v souvislosti s prodejem zakázaného umění do zahraničí.

Když jsem studoval spis, který vedla StB na historika umění a básníka Josefa Kroutvora, narazil jsem na agenturní zprávu od agenta s krycím jménem Houf. Pod ním jsem rozklíčoval tehdejšího zaměstnance Art Centra historika Zdeňka Zbořila, který je v současné době znám jako politolog a vysokoškolský učitel. V písemné zprávě agent Houf informoval svého řídícího pracovníka, že Josef Kroutvor pracující v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze připravuje výstavu plakátů umělců „stojících na okraji vysněnosti a počátku undergroundu“, tedy umělců mimo oficiální kulturní linie KSČ, jejichž tvorba je v mnoha případech v rozporu s ideovou a kulturní linií strany. Zdeněk Zbořil byl jako agent získán už v roce 1972 a spolupracoval až do roku 1989, kdy byl jeho svazek zničen.

Můžete popsat kontakty Cyrila Höschla s StB?

StB založila na MUDr. Cyrila Höschla v roce 1984 svazek s označením KTS, tedy kandidát tajné spolupráce s krycím jménem Vrba. Hlavním důvodem byla skutečnost, že se stýkal s Ivanem Havlem, bratrem Václava Havla, který se na něho obracel i z rodinných důvodů jako na psychiatra. Ivan Havel ho také zval i na vědecké přednášky, které organizoval ve svém bytě. Höschl z vlastní iniciativy poskytoval informace o Ivanu Havlovi i o jeho přednáškách na matematicko-fyzikální fakultě v Praze. To vedlo StB ke snaze zabránit v přednáškové vědecké činnosti Ivana Havla. Pro StB se Cyril Höschl jevil jako perspektivní pracovník nejen z důvodů kontaktů s Ivanem a Václavem Havlovými, ale zejména z důvodů dobré orientace ve vědeckém psychiatrickém oboru, neboť vzhledem ke své odborné činnosti jezdil často přednášet do tzv. kapitalistických států. StB ho vytěžovala například k lékařům-československým emigrantům, jako byli například Jan Volavka, Václav Hirman, Ferdinand Knobloch, Stanislav Grof a další.

Byl úkolován také k Světové psychiatrické asociaci, neboť v osmdesátých letech řada socialistických států – včetně tehdejší ČSSR – z této organizace demonstrativně vystoupila na základě „pomluv a diskreditací“, proti kterým Cyril Höschl vystupoval a bojoval. I když ve spise nejsou konkretizovány ony „pomluvy a diskreditace“, patrně se jednalo o zneužívání psychiatrie k politickým účelům zejména v tehdejším Sovětském svazu a dalších socialistických státech.

Přečtěte si taky:  Únos Babiše juniora na Krym za asistence Cyrila Höschla a další temná místa české psychologie

Cyril Höschl zasvěcoval StB podrobně také do organizační politiky týkající se Světové společnosti biologické psychiatrie, jejímiž členy se stala nejen ČSSR, ale o členství usiloval i Sovětský svaz. Tyto informace byly důležité zejména pro sovětskou rozvědku.

Z doby, kdy byl Cyril Höschl prověřován StB, se zachovaly agenturní zprávy, které poskytoval z vlastní iniciativy, a které se týkaly osobních problémů Ivana Havla a Jiřího Dienstbiera. Tyto agenturní zprávy jsem našel i ve spisu vedeném na Ivana Havla. Navíc když Cyril Höschl získal například samizdatové básně signatáře Charty 77 Františka Pánka, iniciativně je předal tajné policii. Později z vlastní iniciativy informoval StB i o tom, že Pánek užívá drogové preparáty a informoval řídícího pracovníka StB také o vazbách tohoto undergroundového básníka na Václava Havla.

Když se koncem roku 1985 rozhodla StB získat Cyrila Höschla jako agenta, prohlásil, že spolupráci považuje za občanskou povinnost, dokonce si sám zvolil krycí jméno Jakub. Vlastní závazek ale odmítl podepsat s odůvodněním, že podpis by bylo možné využít jako prostředek nátlaku na plnění ukládaných úkolů. Zachoval se tak nepodepsaný závazek s krycím jménem Jakub ze dne 9. 12. 1985. StB proto ustoupila od písemného závazku a nadále ho s jeho souhlasem úkolovala. Poslední záznam je z roku 1989, kdy StB konstatovala, že vzhledem k tomu, že už nemá kvalitní zpravodajské možnosti k Ivanovi a Václavu Havlovi, ani do problematiky sionismu a zdravotnictví, a zejména z důvodů jeho pracovní vytíženosti, byl tento svazek v červnu roku 1989 uložen do archivu. StB ale v závěru uvedla, že jeho vytěžování je dle potřeb nadále možné.

Vzhledem k nadcházejícímu třicetiletému výročí je znát, že především mladí lidé se chtějí o minulosti dozvědět více. Myslíte si, že může dojít k něčemu podobnému jako byla v poválečném Německu denacifikace – tedy dekomunizaci? Nebo je příliš krátká doba od listopadu 1989?

Pro komunisty byl stát organizovaným násilím a proto slibovali, že po revoluci dojde k vytvoření komunistické samosprávy a stát jako takový následně odumře. Ve skutečnosti došlo k hypertrofii státu jako totalitárního násilí. Po pádu komunismu obdobně mnozí politici, a to včetně Václava Havla tvrdili, že následkem sametové revoluce a postupné demokracie dojde k odumření komunistické strany a není třeba ji rušit. Po třiceti letech se však komunistická strana naopak podílí na vládě Andreje Babiše.

K dekomunizaci nedošlo proto, že ji politici pojali částečně jako apolitický samoorganizující proces. Politicky selhali, protože ji nechápali jako složitý nápravný politický proces, v němž by se společnost měla zbavit institucionálního vlivu předcházejícího režimu, a který je možné realizovat pouze politicky v rychlé časové spojitosti s tehdejší transformací.

Přestože došlo k mnohým zásadním společenským změnám, prostřednictvím nichž se společnost vyvázala ze své minulosti, k podstatné dekomunizaci nedošlo, protože tehdejší politická elita a vlivní disidenti trvali mimo jiné na právní kontinuitě s totalitárním režimem. Nový politický režim se tak rychle dostal sám se sebou do hlubokého sporu, který se stal následně dlouhodobým dějinným vnitřním konfliktem, neboť na jedné straně například deklaroval protiprávnost a zločinnost komunistického režimu, na druhé straně však neměl odvahu ani k právní diskontinuitě, ani ke zrušení komunistické strany, takže dnes neostalinisté v KSČM mohou veřejně tvrdit, že popravená Milada Horáková byla odsouzena po právu.

Nezkušení politici jako například Václav Havel přirozeně selhali, protože byli řízeni bývalými zkušenějšími komunistickými technokraty moci, jako byl například Zdeněk Jičínský, který prosadil expertní názor, že právní diskontinuita není možná. Jenže každá historická učebnice pojednávající o revolucích říká, že charakteristickým znakem takové zásadní společenské změny je právní diskontinuita s minulým režimem. Dekomunizace tak byla pohřbena pod politickým sametem – to je historická realita.

Zlo stále zůstává zlem, přesto dnes a denně dochází k jeho relativizaci. Ještě před pár lety bychom si ani nedokázali představit, že premiérem může být usvědčený agent StB, protože donedávna byla Státní bezpečnost synonymem totalitní ideologie a bezpráví. Jak se podle vás dají napravit napáchané škody? Je to vůbec možné?

Když jsem vyšel z budovy soudu, který projednával spor mezi Karlem Srpem a Jaroslavem Hutkou zcela náhodou mi zatelefonoval mně neznámý slovenský režisér a scénárista Marcel Děkanovský, že se chce se mnou sejít kvůli mé studii o košickém undergroundovém disidentovi a pozdějším politikovi Marcelovi Strýkovi. Tento text jsem publikoval v historické revue Paměť a dějiny před několika lety. Sdělil mi, že na základě mého textu byla před několika dny zrušena v činohře Státního divadla v Košicích jeho hra s názvem SPIN, která měla mít premiéru k výročí “Nežnej revolúcie”. Podle Děkanovského byla zrušena proto, že jsem ho ve studii uvedl jako jednoho z agentů, který předal StB konkrétní informace o Strýkovi.

Jelikož se celá řada slovenským osobností postavila proti “zneucteniu Novembra ´89”, byla nakonec divadelní hra zrušena. Marcel Děkanovský uvedl, že mě zažaluje. Argumenuje tím, že Okresní soud v Košicích vydal před sedmi lety rozsudek, že byl vedený ve svazcích StB jako agent neoprávněně. Na obhajobu slovenského režiséra vystoupil u soudu jeho řídící orgán, který tvrdil, že Marcel Děkanovský mu nikdy žádné informace neposkytl – což je ovšem v rozporu s mou historickou studií.

Ačkoliv se domnívám, že minulost je v jistém smyslu před námi, nemyslím si, že lze ji napravit. Ale je možné se s ní nově setkat a znovu ji čelit, a trvat na tom, že zlo je zlo a dobro je dobro.

Miroslav Vodrážka

badatel (ÚSTR), zabývající se totalitní minulostí, hudebník, teoretik, nezávislý publicista, autor několika knih (mj. Filosofie tělesnosti dějin, Manifest existenciálních dejin, Rozumí české ženy vlastní historii? nebo Výtvarné umení a jeho subverzní role v období normalizace). V 70. letech obviněn z trestného činu výtržnictví a z důvodů „společenské nebezpečnosti“ odsouzen k několika letům ochranného soudního dohledu. V 80. letech byl spoluorganizátorem bytových seminářů Egona Bondyho, Milana Balabána a Milana Machovce i konspiračních schůzek mluvčích Charty 77. Po roce 1989 byl redaktorem časopisu VOKNO, na jehož ilegálním vydání se spolupodílel v undergroundu od roku 1978. V 90. letech otvíral v médiích feministickou a transgenderovou diskuzi.

Monika Le Fay

spisovatelka, režisérka. Signatářka Charty 77, účastnice třetího odboje.

Díky vám můžu psát co si myslím.

Noviny, kam jsem psala komentáře buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.

Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.

Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte ho.

Váš finanční dar můžete zaslat na tento účet: 282828999/5500.

Děkuju.

Written by Monika Le Fay

Matka několika dětí, dvě jsem porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Loading…

0

Komentáře

0 komentářů