Monika Le Fay
Byla jsem s kamarádkou, fotografkou Nadiou Rovderovou, nejstarším synem a nejmladší dcerou, která je po svých biologických rodičích Romka, na pietním setkání v Letech u Písku. Točila jsem tam před lety reportáž pro ČT, která se někam zatoulala a protože jsem se v té době rozhodla dělat spíš praktické skutky, tj. přivezla jsem si domů dítě, které bylo v ČR tzv. neudatelné, ani nevím, kde skončila. Pro mě to tehdy byl úplně srdceryvný zážitek, kdy jsem natáčela mj. s ředitelkou Romského muzea v Brně Janou Horváthovou, se kterou se známe už více jak třicet let a pořád si máme co říct. Vyprávěla mi, jak čeští četníci nutili matku mnoha děti, ať odevzdá jen ty tmavé a ty světlejší si nechá. Koncentrační tábory v Letech u Písku a v Kunštátu u Hodonína jsou slepou skvrnou tohoto národa, ke které se nikdo nehlásí.
Včera na pietním aktu Jana spolu s dalšími četla vzpomínky lidí, kteří koncentrák přežili. Děti bez matek, zanechané napospas, hladové a zmrzlé, nucené dívat se na hromady mrtvol a poslouchat nářek těch, kteří odtud putovali rovnou do Auschwitzu, odkud se už nevrátili. Až na výjimky byla populace českých Romů za války vyvražděna.
O to léčivější byla skutečnost, že se do Let poprvé po dlouhé době zase podíval prezident. Po Václavu Havlovi teprve druhý; ačkoliv osobně k nim počítám také Karla Schwarzenberga, který byl prezidentem mého srdce v době, kdy hrad českých králů za pomoci podvodů a lží obsadila ta zombie a který jezdí každý rok, takže nechyběl ani včera.
Shodou okolností, či spíše jako Forrest Gump, jsem se dostala do hledáčků fotoaparátů, když jsem využila příležitosti k tomu, abych našeho nového prezidenta, kterého jsem několik let neviděla, pozdravila. Vypadal stejně jako předtím, když ještě nebyl hlavou státu, a to mě uklidnilo. Jeho proslov a připomenutí statečného romského odbojáře Josefa Serinka, jehož celá rodina v Letech a posléze v Auschwitzu zahynula, mě potěšil. A vůbec fakt, že se piety zúčastnil, byl naprosto zásadní a léčivý, což jsem mu i řekla.
Podobně silný zážitek bylo slyšet slova německého velvyslance Andrease Künneho, pronesená v češtině, kterými se omlouval za utrpení způsobené za války. Když jsme ho po skončení ceremonie s Nadiou potkaly, šly jsme mu to říct. Myslím, že děkovat za to, co je v normální společnosti obvyklé, ale u nás stále vzácné, je potřeba.
Byl to doopravdy silný a léčivý zážitek a jsem moc ráda, že jsem mohla být u toho.
P.S. Po skončení pietního aktu jsme odjeli do Prahy, kde nás syn pozval na indické jídlo, protože byl Svátek matek. Když jsme odcházeli, všimla jsem si nevraživého pohledu, na který mám vyvinutý radar a cítím ho až v zádech. Byl od člověka, který zíral na naši dceru. Na oplátku jsem mu věnovala kukuč, který, kdyby měl tu schopnost zabíjet, skončil by deset metrů pod zemí. Asi to bylo ode mě nekřesťanské, ale snad si pro příště zapamatuje, že se tak dívat nemá.
Po tom silném a emotivním zážitku z koncentračního tábora mě to ale rozhodilo natolik, že jsem cestou k autu ztratila bankovní kartu. V Letech u Písku našlo smrt 241 dětí; některé topili čeští dozorci v kádi. Byly to děti jako naše Tulina. Dnes už jí nic takového nehrozí, pokud bude mít štěstí a neskončí jako Natálka Kudriková, jejíž rodinu se pokusila upálit čtveřice neonacistů – dva z nich v těchto dnech nepochopitelně pouští na svobodu.
P.S. 2 Kartu jsme našli, protože jsme se vrátili a dcera ji objevila ležet na chodníku, kde ji lhostejně míjeli lidé. Snad nebudou tak lhostejní k bezpráví, které u nás dnes a denně zažívají lidé s odlišnou barvou pleti.
Loading…