Monika Le Fay
Psala jsem nedávno na sítích o tom, jak si v mém milovaném Břevnovském klášteře dala sraz parta proruSSkých filcek, putinovců, dezinformátorů a antisemitů.
V klášteře, který miluju, kde jsem bydlela po cca 1000 letech jako první žena, napsala tam knihu o opatovi, který se vrátil z dlouhého exilu, kam byl vyhnaný komunisty; kde jsem byla pokřtěná jako Anastázie, vdaná a křtila tam děti, takže mám tendenci si to brát trochu osobně.
Napsala jsem panu ministrovi, co si o tom myslím.
Krátce po listopadu 1989, když se klášter vrátil do rukou benediktinů, jsem měla možnost trávit v něm hodně času. Natočila jsem v té době také svůj první dokument, Jeden den bratra Gereona, o proměně Broumovského kláštera, kam jsem jezdívala ještě s Anastázem Opaskem. Na jednu takovou cestu do východních Čech jel s námi, jak si pamatuju, i nynější biskup Václav Malý. To ještě církev vypadala naprosto nadějně. Malý byl disident, Opasek jedenáct let vězněný v komunistických kriminálech, přitom ovšem s otevřenou myslí i srdcem pro všechny lidi na světě. Jeden z jeho nejbližších přátel se rozvedl a žil ve vztahu jako gay; ani ve snu by mě nenapadlo, kam se církev po těch letech odkloní a že homofobie se jednoho krásného dnes stane téměř normou.
Opaskovi tenkrát leželo v hlavě, že nemůže najít hrob židovského novináře a spisovatele Alfreda Fuchse, kterého považoval kvůli smrti v Dachau, kde ho polévali ledovou vodou, dokud neumrzl, za mučedníka. Procházeli jsme se spolu po hřbitově na Markétě tak dlouho, dokud jsme zarostlý a neudržovaný hrob nenašli. Břevnovský opat se pak postaral o to, že lidi z kláštera hrob zvelebili a začali se o něj starat.
Naštěstí nejsou na světě jenom dýchánky proruSSáků a dezinformátorů. Někde je svět ještě v naprostém pořádku. Jako například toto pondělí v Národním muzeu, kde se předávaly Ceny Olgy Havlové a kde člověk mohl potkat mimo jiné také mladého, entuziastického a velmi milého architekta Filipa Pšenčíka, který se věnuje výstavbě bezbariérového bydlení.
c) Nadia Rovderová
Kromě něj, Heřmana Volfa, sportovce, podnikatele a paraplegika (získal Cenu veřejnosti) a několika dalších, si jedno z ocenění odnesl také vzácný a lidský fotograf Bohdan Holomíček, který měl možnost Olgu fotit už v 70. letech, ještě před Chartou. Bohdanovy fotografie celý večer doprovázely.
V muzeu se vůbec sešla zase taková parta pozitivních lidí, podobně jako na pohřbech disidentů v posledních týdnech, kdy člověk potkává samé milé tváře. Kde jinde bych natrefila na ty, kteří se stejně jako já zajímají o osud popálené Natálky z Vítkova a snaží se jí nějak pomoct v době, kdy stát věnuje čas a energii na ochranu agresorů (tj. nácků, kteří se rozhodli na počest Hitlera upálit nevinnou rodinu), místo co by se staral o to, aby se oběti alespoň dozvěděly jinak než z televize, že dva z potenciálních vrahů jsou nyní na svobodě, nebo kam zmizely peníze, které soud uložil agresorům splácet.
K mé velké radosti jsem tam také potkala lidi, které jsem z velké části ani neznala a kteří mi říkali, že čtou můj web, což mě vždycky potěší, protože mi dojde, že nejsem na opuštěném ostrově a nevysílám do zdi a že je nás na stejné lodi víc, než se na první pohled zdá.
Mezi těmi, kdo předávali vyznamenání oceněným, kteří se statečně perou se svým osudem a ještě přitom mají energii pomáhat ostatním, byl také Václav Malý.
Takhle nějak si představuju, že by měla církev vypadat. Jako Opasek, který dokázal svou láskou přitáhnout k sobě exkomunisty, katolíky, evangelíky, šlechtu i undeground. Jako Lízna, který na své faře ubytovával lidi, které ostatní svět kvůli jejich sexuální identitě, etnicitě, chudobě, vězení, nebo čemukoliv jinému zavrhnul a kteří se mu často odvděčili tím, že ho okradli. Nebo jako nyní tragicky zesnulý jezuita Petr Kolář, který svým vzděláním a rozhledem daleko přesahoval českou kotlinu.
Ano, takhle nějak jsme si po listopadu představovali, že bude katolická církev vypadat.
No, byli jsme asi dost naivní.
Loading…