Království lži

Nedávno mi jeden kamarád – známe se desítky let –, popisoval, jak mu z jeho vzpomínek na disidentské časy vyhodili zhruba čtvrtinu (několik stran), a to jen proto, že psal o té době tak, jak ji prožil. Lidé, co tyto vzpomínky slyšeli, se prý váleli smíchy po zemi. Všechny ty konírny plné vypitých lahví, odvážených později několika náklaďáky, legrace, vtípky a smysl pro humor. Ale také nevěry a drobná klopýtnutí. On sám měl to štěstí, že se pohyboval v okruhu Václava Havla. Jenže narazil – dnes se pravdivé vzpomínky nenosí.

Pamatuju, jak jsem kdysi na natáčení Václavu Havlovi říkala, že minulá doba nebyla jen zlá, ale nebyla také pouze veselá. A on s tím souhlasil a pak to i opakoval na kameru. Myslím, že takové zacházení s minulostí by se mu moc nelíbilo.

Sociální sítě včera oběhla fotografie premiéra Babiše, který vzpomíná na mého vzácného přítele jezuitu Františka Líznu (Donutil jsem ďábla klečet), jako by i on snad měl být jeho přítelem. Přitom bylo a je nad slunce jasné, že pokud něco otec František z duše nenáviděl, tak to byla kromě ďábla Státní bezpečnost, která mu ďábla dlouhá léta ztělesňovala. Kvůli ní byl mnohokrát zavřený a zažil nespočet útrap. Jenže je mrtev a nemůže se bránit.

Jeden kněz to komentoval takto: „Při návštěvě made in PR se nad ním František pomodlil exorcismus.“

Páter Lízna prostě udělal přesně totéž, jako když mu tajní v době, kdy ještě mohl sloužit jako kněz, lezli do kostela na mši. No jo, kdo ale dnes čte kněze. Babišův a Prchalův tým má tisícinásobně větší dosah a dopad.

Sama jsem si v minulosti mnohokrát naběhla s tím, když jsem psala nebo točila o tom, co bylo očividné zlo – zločiny komunismu, vyhnání sudetských Němců, rasismus, estébácké metody Miloše Zemana, týrání dětí a zvířat, ústavní výchova, anexe Krymu, klerikalismus a zneužívání v církvi, spor o děti Michalákovy, donášení Cyrila Höschla Státní bezpečnosti, domácí násilí, zneužití psychiatrie v případu Andreje Babiše juniora atd. Když k těmto tématům přistupujete nepředpojatě, možná si všimnete, co je zřejmé – zpochybňování lidských práv, lidské důstojnosti, zamlčování zločinů totalitních režimů, neúcta k západním demokratickým institucím, zneužívání psychiatrie nebo zpochybňování svědectví očitých svědků patří k arzenálu, který používá už dlouhá desetiletí Kreml. Nikde v normální společnosti by nikdo nedával na odiv svou náklonnost k totalitářům, rasistům, deviantům či donašečům tajné policie.

Za ta léta jsem si užila až až výhrůžek, anonymů, pomluv, nabourávání do počítače, udávání, nátlaku na mé okolí, aby se mnou přestalo spolupracovat, a mnoha jen těžko uvěřitelných věcí. Vyhrožování zabitím, výhrůžky, že anonymové vědí, kam chodí mé děti do školy. Proč vlastně jsem se nedržela kariéry spisovatelky dětských knih, autorky rozhlasových pohádek nebo režisérky dětských filmů, není moc jasné ani mně. Možná jsem v dětství příliš mnoho a příliš často věnovala čas četbě Andersena. Jeho pohádka Císařovy nové šaty a zvolání dítěte „Císař je nahý!“ je něco, co mě od té doby doprovází.

Před pár dny jsem napsala do facebookové diskuse na stránce Paměti národa jednu větu o tom, že Fredy Hirsch, opatrovník židovských dětí v Terezíně a v Osvětimi (který pro ně udělal jistě mnoho dobrého), ty děti také zneužíval. Měla jsem za to, že když jde o stránku zabývající se minulostí, je tento fakt, zmiňovaný pamětníky (mimo jiné Arnošt Lustig: „Můj učitel měl sklony svádět kluky. A já byl kluk – jak říkal – s hezkýma nohama. Jednou jsem nešel do práce, zavolal si mě a nabídl mi chleba se sardinkou… Octnul jsem se v posteli vedle něj. Hladil mě, dal jsem si to líbit. Všechno bylo docela příjemné, než mě políbil.“), obecně známý.

Zdroj: Arnošt Lustig: Sex je pro většinu chlapů sport a Můj známý Vili Feld

Hnojomet, jenž se okamžitě spustil, byl tak strašný, že jsem tu větu smazala. Nejsem historička, ale pobývala jsem hodně času s lidmi, kteří holocaust přežili, nebo později v padesátých letech strávili mnoho času ve vězení s těmi, co zažili koncentrák. Celé těhotenství jsem sbírala vzpomínky Oty Krause na Osvětim, protože už se nenašel nikdo, kdo by byl ochotný to poslouchat. Natočila jsem film o tom, jak se Fedor Gál narodil v terezínském ghettu (13. komnata Fedora Gála). Napsala jsem o rasismu knížku pro děti, ta je v čítance jako doporučená četba. Když jsem si brala romskou dceru domů z Klokánku, myslela jsem na tu tmavovlasou holčičku, která si vyhrnuje rukáv a ukazuje vytetované číslo na archivních záběrech z koncentráku. Dnes už máme holčičky s jinou barvou pleti doma dvě. Jestli mě ale něco dokáže doopravdy rozzuřit, to je násilí na dětech, skrývané za dobré úmysly. Zneužít dítě znamená zavraždit jeho duši. Zneužít ho v prostředí, kde čeká na smrt, je dvojnásobná vražda.

Celý život mě provázejí dvě autorky – židovská novinářka a komunistka Jevgenija Ginzburgová a česká katolička Dagmar Šimková. Obě popisují hrůzy komunismu tak, jak se to nikomu předtím ani nikomu potom nepovedlo. Obě dostaly za své psaní co proto. Politické vězenkyně přece nemohly opustit dítě. Politické vězeňkyně nebyly nikdy zlé, závistivé nebo hašteřivé. Politické vězenkyně byly dokonalé a je potřeba postavit je na piedestal. Přesně jako v úvodu zmíněného Václava Havla. Dáša Šimková to později komentovala před svými přáteli slovy, že tu knížku jí byl „čert dlužen“.

Lidé mě často plácají po ramenou, když třeba napíšu něco o klerikalismu v katolické církvi, ale jakmile se dotknu tématu, které je pro ně osobní (od neschopnosti Mikuláše Mináře vytvořit nové hnutí, přes populismus Igora Matoviče, roli Karla Gotta v normalizačním marasmu, až po lhaní místopředsedy poslaneckého klubu ODS Bauera), začnou být nenávistní a pronásledují mě po sociálních sítích. Nejčastěji tak v poslední době mé texty sdílejí a čtou lidé, kteří žijí venku.

Další možnou odpovědí je naprosté ticho. Ticho větší než Husákův tunel.