in ,

Donutil jsem ďábla klečet

Odešel jezuitský kněz, básník, disident a mukl František Lízna

Vzpomínkový večer u příležitosti vydání sborníku Aby radost nezmizela, DOX 2011, foto Pavla Rosůlková

Carissima, neměl jsem vůbec žádné peníze a šel jsem a koupil si knihu o masových vrazích, neodolatelně mě to přitahovalo. Někdy stačí jen škrtnout sirkou.

Carissima, jsem přesvědčený, že ten vrah, co zabil faráře a dostal doživotní trest, tak kdyby ho pustili, dal by se na misie. Jenže oni ho nikdy nepustí.

Carissima, lidi to často nevědí, ale když jsou nemocní, mají nejdřív ze všeho říct knězi, aby tu jejich nemoc vzal na sebe. Takže já to teď beru všechno na sebe.

Lituju, že nemám naše rozhovory natočené. Zbyla mi jen Třináctá komnata.

A natáčení do dokumentu o Jarmilce Bělíkové, přítelkyni Olgy Havlové. František Lízna o Jarmilce, s níž strávil nejtěžší roky normalizace, mluvil jako o ženě „kterou by si rád vzal, kdyby se někdy oženil“. Nejen svým statečným postojem v období temna, ale také vztahem k ženám se lišil od mnoha svých kolegů z církve. Jeho mediální známost některým prý nebyla moc vhod, na druhou stranu ho často chránila před zbytečnou šikanou. Šikanou, která dovedla kněze, jenž by za normálních okolností a v normální zemi mohl být hlavou církve, až do zapadákova kdesi na konci Moravy.

Díky Bohu, měla jsem v životě štěstí potkat výjimečné a úžasné lidi. Spravedlivé, odvážné, lidské, statečné. Bylo jich mnoho. Nejlidštější, nejstatečnější a nejhodnější byli dva řeholníci. Oba muklové, oba básníci. Anastáz Opasek a František Lízna.

Ve čtvrtek jsem zveřejnila na svém Facebooku, ještě předtím, než to bylo oficiální, zprávu o tom, že František Lízna zemřel. Od té doby na něj myslím, říkám si, že něco napíšu, ale nejde mi to. Věděla jsem, že zemře. Večer před jeho odchodem jsem mluvila s farou v Zábřehu. Jeho stav byl vážný, ležel v olomoucké nemocnici. Jediný člověk, který mě dokázal rozplakat za kamerou.

Slyšela jsem už tolik strašných historek o útrapách, holocaustu, komunismu, nemocích, smrti, exilu, vězení, zneužívání, týrání a šikaně, že mě hned tak něco nerozhodí. Tenkrát před více než dvanácti lety v podvečer na faře ve Vyšehorkách nám jezuitský kněz otec František vyprávěl o doživotně odsouzených vrazích, o které se staral. Jestli byl někdo opravdový křesťan v původním slova smyslu, tak to byl on. Vracel tomuto slovu jeho obsah a význam.

Natáčení Třinácté komnaty Františka Lízny, 2009, foto Petr Fiala
Natáčení Třinácté komnaty Františka Lízny, 2009, foto Petr Fiala

Přihlásil se dobrovolně k romské národnosti (ačkoli se jako Rom nenarodil). Ubytovával na faře lidi, kteří ho opakovaně vykrádali. Trávil čas s vrahy na Mírově a byl jim natolik blízko, že ho vězeňská správa vyhnala. Našel na ulici voříška, pojmenoval ho Lízinka a chodil s ním do kostela. Lízinka pak porodila štěňátka a někdy chodila do kostela také s nimi.

Jaký rozdíl mezi nadutými církevními funkcionáři, bohorovnými, cynickými před lidským utrpením, kteří se posmívají lidem jiné sexuální orientace a přitom jsou třeba sami homosexuálové. Mezi těmi, kterým jde víc o jejich moc a slávu než o ubohé a ponížené. František se staral o romskou dívku, která podstoupila změnu pohlaví a na jeho počest přijala příjmení Lízna. Dokáže si tohle někdo z pražských hodnostářů představit?

Velmi jsem litovala, že jsou Vyšehorky tak daleko.

Carissima, přijedu snad brzo, hned až zas někdo umře,“ opakoval se svým typickým humorem.

Sešli jsme se v Ječné a povídali si. Když se nachýlil čas, navrhla jsem, že ho doprovodím na Hlavní nádraží a automaticky zamířila k tramvaji.

Přečtěte si také:  Co spojuje Basikovou, Švejnohovou, Boučkovou a Mináře?

Carissima, ušel jsem devět tisíc kilometrů! Přece nepojedu tramvají!

Šli jsme tedy pěšky a drželi se za ruku. Stejně jako když jsme křtili sborník o Magorovi a vzpomínali na Václava Havla, jeho spoluvězně. Ostatně když jsme se potkali poprvé, při loučení jsme stáli na chodníku a objímali se.

Na poutích po světě otec František sebou nosil papírky se jmény lidí, vždycky si někoho vylosoval a za něj se pak modlil. Byla jsem nadšená, že si mě na nějaké pouti také napsal na papír, bohužel ale nevylosoval. Dvakrát za sebou vytáhl papírek se jménem vraha, který nesmyslně a brutálně zabil kněze. A to vždycky, když dorazil do cíle. Prostě byli lidé, co ty modlitby potřebovali víc.

Popudem k cestě do Santiaga de Compostella, kterou absolvoval a díky níž se uzdravil z rakoviny, se pro něj stala kniha Paula Coelha, autora vysmívaného českými intelektuály, zato však známého po celém světě. Coelhův životopis jsem přivezla do Vyšehorek. Neznám jediného člověka, kterému by udělal takovou radost. Na oplátku jsem dostávala knihy o putování, pohlednice, dopisy, přání ke svátku svaté Anastázie, esemesky nebo sbírku básní Jak teskná je noc.

Jak to ten muž vůbec dokázal? Byl vždy u toho, když bylo potřeba pomoct, rozdával chudákům peníze, ubytovával zloděje, křtil, pohřbíval, sezdával, zpovídal, kázal, utěšoval nemocné, psal básně a knihy, cestoval vlakem i autem, přednášel, dával duchovní cvičení podle Ignáce z Loyoly, šel pěšky z Vyšehorek na Ukrajinu, do Itálie nebo do Španělska, jako by dokázal být na několika místech najednou. A všichni, kdo ho znali, měli z něj stejný pocit – že je tu jen pro ně. Že na ně myslí a nezapomíná. Že je to jejich skutečný duchovní otec.

Když jsem ho kdysi před lety slyšela kázat u svatého Ignáce, bylo mi líto, že není v Praze častěji. Vzhledem k jeho povaze, neochotě se podřizovat hloupým lidem a otevřenosti, která se nenosí, byl uklizen nejprve do Brna a poté do malinkých Vyšehorek, vesnice na konci světa, kde moc věřících nebylo.

Carissima, chytili mě v obchodě policajti, když jsem si šel koupit pár šroubků, že prý kradu hřebíky. Že prý věděli, že jsem recidivista.

Carissima, nelituju že nejsem v Praze. Kdybych byl na Karlově náměstí, nikdy bych nemohl jít na pouť a uzdravit se. V botách Mefisto jsem donutil ďábla klečet.

A carissima, mým největším snem je vidět porod dítěte. Něco tak úžasného a zázračného. To bych opravdu chtěl zažít.

Přání, které se otci Františkovi už nesplní. Zemřel zbytečnou a předčasnou smrtí na covid. Překonal rakovinu, aby zemřel na lidskou hloupost a lhostejnost.

Večer věnovaný básním Františka Lízny, 2020, foto Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně
Večer věnovaný básním Františka Lízny, 2020, foto Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně

Vloni v létě jsem spolu byli ve zlínské galerii na večeru četby jeho poezie, který uspořádal básník Pavel Petr. „Carissima, myslel jsem, že umřu. Ale mám takovou radost z tohoto setkání, zdá se, že ještě chvilku vydržím,“ řekl těsně předtím, než nastoupil se svou věrnou hospodyní Josefkou do auta, aby se vrátili zpět do Vyšehorek. Zpívali jsme tam se dvěma romskými kapelami, pili a tančili ještě několik hodin. Jsem vděčná za tohle rozloučení, protože jiné už v této divné době nebude.

Autor: Monika Le Fay

Monika Le Fay je matka několika dětí, dvě porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Loading…

0