Živit se prací – a ne kolaborací

Jako kdyby nestačilo, že se na Václavském náměstí srocuje proruSSKá svoloč, zmatek v hlavách lidí, kteří si o sobě myslí, bůhvíjak nejsou vzdělaní, pokračuje. Zmínila jsem včera na sociálních sítích výročí úmrtí filosofa a mluvčího Charty 77 Jana Patočky, autora věty Živit se prací – a ne kolaborací. Jak mi při natáčení před několika lety sdělil jiný filozof – současník a Patočkův následovník – Daniel Kroupa, patřilo to k výbavě, jak se zachovat za totalitního režimu.

Napsala jsem, že věta platí stále. A stoprocentně by si ji měli vzít k srdci všichni ti, kdo se spustili například s hnutím ANO a ne se tvářit, že se jich to netýká. Obratem mě ovšem upozornil anonymní účet, že Patočka nebyl žádný umučený filozof, že si prostě jen se Státní bezpečností rád povyprávěl o Chartě 77 jako správný pan profesor filozofie.

I v té krátké reportáží pro Českou televizi se mi podařilo shromáždit výpovědí svědků, včetně ošetřující zdravotní sestry, z nichž jasně vyplývá, jak to bylo.

Odkaz: Reportéři ČT: Umučený filozof

Snaha o umenšování hrdinství lidí, kteří se statečně postavili minulému režimu už není doménou StB, či jejich pohrobků, je to do jisté míry v určitých kruzích módní záležitostí. Netuším, proč se člověk skrývající svou skutečnou totožnost pod twitterovou přezdívkou – a který o sobě uvádí, že je psycholog a nakladatel z Brna – snaží obhájit svou verzi pravdy. Pravda je jediná, a to ta, že Státní bezpečnost filozofa Patočku utýrala. Ne kladivem, provazem, či kulkou, pouze v přeneseném slova smyslu, což na obludnosti smrti muže, který ještě mohl dlouho žít, nic nemění.

Vystavit starého nemocného člověka opakovaným výslechům, zavézt ho někam do lesů, když není ochotný spolupracovat, není nic jiného než psychické týrání. A možná že i fyzické, protože když někoho necháte opakovaně několik dní za sebou podrobovat psychicky náročnému výslechu a nedopřejete mu, aby odpočíval, nebo dělal to, co je přiměřené jeho věku a zdraví, je to prostě týrání. Argument, že prý ho StB cestou kolem Prahy dokonce vzala v Kladně na oběd, je zcela cynický. Estébáci, jak známo, vozili vyslýchané do lesů a tam je podle potřeby zbili a zanechali jejich osudu. Co si mohl asi tak myslet člověk, když ho odvezli do lesa? Že bude mít štěstí, když ho nezastřelí a nepohodí?

Státní bezpečnost byla v zastrašování a zahanbování velmi důmyslná. Několikrát jsem byla svědkem toho, že například ženu, která menstruovala, naschvál nechali jít s použitou vložkou v ruce, aby ji ponížili. Natruc nepouštěli lidi na záchod, odepírali těm, kteří byli nemocní, léky či ošetření; dokonce trestail byť jen dotaz. Nebo na ně přímo pustili v lepším případě ledový vzduch, v horším případě psy, jako se to stalo jednomu mému kamarádovi.

To, že byl člověk dlouho zavřený ve smradu, bez jídla a pití, nebo v případě cely předběžného zadržení s jedním společným záchodem uprostřed místnosti, bylo normální. Stejně jako fakt, že ochotní slouhové režimu, jako byla například kapitánka Laňková v ruzyňské věznici, nahlíželi lidem do konečníků, nutili je stát uprostřed noci čelem u zdi, nebo mít pouta jako nejhorší zločinci. Sama jsem v medvědovi (pouta na rukou a kolem kolem pasu) jela z Prahy až do Gottwaldova a U devíti křížů se mnou šel policejní doprovod až na dámské záchodky. Po jednom takovém výslechu se mi udělaly vředy na dvanácterníku, které jsem nikdy předtím a ani nikdy potom už neměla. A to nebyla nejtužší normalizace jako v roce 1977 a ve srovnání se vznikem nejvýznamnější opoziční akce, jakou byla Charta 77, ani o tolik nešlo.

To, že výslech Jana Patočky byl pro komunisty naprosto zásadní, potvrzuje i cirkus, který nastal při jeho pohřbu, kdy neváhali poslat nad Břevnovský klášter a okolí helikoptéru, která rušila obřad a na Markétě nechali túrovat motocykly, aby přehlušili poslední rozloučení.

Když si člověk představí sedmdesátiletého úctyhodného profesora, s nímž ten estébácký póvl zacházel jako se zločincem, snadno se dokáže vžít do pocitů, jaké asi měl. To ovšem zcela postrádají lidé, kteří něco takového nikdy neprožili a navíc jim schází sebemenší empatie.

Osobně už s takovými lidmi neztrácím čas a nediskutuju. Pro ty, kdo mají zájem se dozvědět něco o té době, kterou nezažili, nebo prožili v hlubokém nevědomí, jsem napsala knihu o Anastázi Opaskovi, devětkrát vydala vzpomínky Dagmar Šimkové a natočila několik filmů o vězních komunismu, jakým byli Václav Havel, Ivan Martin Jirous, Jarmilka Bělíková nebo Pavel Záleský. Možná, že časem taky napíšu nějaké vzpomínky, aby to mohli číst také ti, kdo nějak nepochopili, oč tenkrát běželo. S vědomím ale, že to je naprosto sisyfovská práce.

Kolik jen utrpení musela za těch téměř patnáct let prožít Dagmar Šimková, kolik lidí kolem ní zemřelo a kolik mělo zničené životy? A výsledkem je jedna útlá kniha, kterou čtou zřejmě stejně jen ti, kteří to nemají zapotřebí. A co Jarmilka Bělková, která měla naprosto zničený život a umřela v naprosté tichosti a nezájmu? Podařilo se nám s ní natočit alespoň krátký film těsně před tím, než zemřela.

Kolik milionů mrtvých muselo zemřít v gulazích, aby Alexandr Solženicyn napsal svůj životní opus? A co kdyby někdo tak talentovaný jako Dagmar Šimková, nebo tak urputný a pracovitý jako Solženicyn, v těch lágrech nebyl? Nebo by zemřel dřív, než by stačil podat svědectví?

Byly by všechny oběti komunistického režimu týrané nebo mrtvé zbytečně?