Monika Le Fay
Dobrý den, pane Erete, těší mě, že Vás poznávám alespoň takto a děkuju Vám moc za to, že jste ochotný mi poskytnout rozhovor, protože vím, že s českými médii nekomunikujete. Vždycky když slyším o Vašem případu, mám déjà vu a vzpomenu si na tu hnusnou dobu. Vy jste měl v době procesu osmnáct let, byl jste mladý kluk, který píše básně; jak jste konec normalizace prožíval?
Máte pravdu, že ta doba před listopadem 1989 byla absolutně hnusná, i když
my jsme si to jako tehdejší mládež tenkrát ještě zase tak neuvědomovali. Měli
jsme jiné starosti: školu a studium, mejdany, vandrování, takzvaně chodit na čundr,
první lásky, plány a sny do budoucnosti. Já osobně jsem to neviděl jinak, i když
jsem měl o něco málo větší rozhled, než většina mých vrstevníků, protože jsem
od léta roku 1979 jezdíval pravidelně na letní prázdniny, nebo Vánoce a
Velikonoce k tátovi do Vídně, kde jsem najednou byl v jiném světě, kde se žilo
svobodně a smělo se mluvit veřejně o všem možném. Problém byl v tom, že
jsem potom do Prahy vozil nejen časopisy ze Západu, které jsem si izolepou
lepil na nohy pod kalhoty, aby je celníci ve Velenicích nenašli, ale i myšlenky,
které jsem potom v Praze začal sepisovat. Myslel jsem si, ze mi na to nikdo
nepřijde, psal jsem to převážně do šuplíku, který mi ale estébáci roku 1987 při
domovní prohlídce vylomili. Paradoxně právě estébáci byli těmi prvními, kteří
většinu mých textů četli. Tak to jen na úvod. A teď k Vaší otázce.
Čas normalizace jsem si osobně uvědomil až poměrně pozdě, v době, kdy jsem
byl už dávno v pubertě. Shodou okolností jsem se v mládí o politiku jako
takovou nikdy nezajímal. Že KSČ vládne zcela neomezeně, jsem věděl, ale do
toho stavu jsem se už narodil, tak mi to nepřišlo nijak zvláštní. A že socialismus
bude na věčné časy, tomu jsme všichni věřili, protože Sovětský svaz se zdál
naprosto neporazitelný a dokud bude existovat SSSR, bude existovat i ČSSR.
Něco jiného jsme si tenkrát ani nedokázali představit. Co mně osobně vadilo, byla
každodenní nesvoboda mysli, která se plazila až do nitra rodin. Že se tomu
systému říká totalita, jsem se dozvěděl až mnohem později. Ve škole nám
vykládali už jako dětem bludy, které jsem začal odhalovat, až když
se začaly dotýkat lidí, které jsem osobně znal. Říkali nám, ze všichni Němci
jsou fašisti a proto byli všichni po válce odsunutí. Ale moje babička byla Němka a
fašistka nikdy nebyla, ani odsunutá nebyla, takže jsem si řekl: babička by
podle toho, co nám ve škole říkají, vlastně ani nesměla existovat. To je jen jeden z mnoha příkladů. Časem jsem tedy pochopil, že nám ve škole pěkně vyplachují mozky. Ale zatím jsem o tom ještě nepsal.
Někdy asi ve dvanácti letech jsem začal psát první krátké povídky do vyřazených
školních sešitů, potom asi po dvou letech začaly následovat první rýmovačky,
snad i básně, ale byly to spíš krátké básničky s nepolitickým obsahem,
inspirované světem dětské fantazie. Šlo tam například o víly a trpaslíky.
Inspirovala mě příroda, kde jsem s mámou a ségrou často pobýval, nebo taje
noci, která známé okolí najednou proměnila v neznámou pohádkovou
krajinu. To mne tenkrát fascinovalo. Asi v šestnácti letech jsem se začal intenzívněji zajímat o dějiny, protože ty jsou také dodnes plné tajemství a dobrodružství. Máma, která je pamětnice roku 1968, mi potom vyprávěla, co zažila v Praze v srpnu, když byla se mnou těhotná.
Potom mě ten zájem o historii především českých zemí chytl a začal jsem se z vlastní iniciativy vyptávat i svých babiček, jak to bylo v Praze a v Sudetech před válkou, během ní i po ní.
A najednou jsem se od nich jako pamětnic zase dozvěděl věci, které nám ve škole
líčili úplně jinak a to ve mně vzbudilo podezření, že nám ve škole ohledně dějin
lžou skoro ve všem. Matka a babičky mi přitom kladly na srdce, abych to, co
slyším doma, neříkal ve škole, nebo jinak bude děsný průser. Ve škole jsem
tedy ještě mlčel, ale nějak jsem tohle vnitřní napětí mezi pravdou a lží
potřeboval vykompenzovat a tak jsem začal psát texty a básně, které se
zabývaly tím, co jsem se neoficiálně u nás doma dozvěděl. Takže
někdy mezi lety 1984 a 1987 vznikla většina těch básní a textů, které mi potom
po mém zatčení estébáci zabavili. Děsně je to naštvalo, když to četli, verbálně
doslova zuřili a opakovaně mi spílali, ze psát něco takového je fašismus.
Takže úplný konec normalizace jsem už prožíval jen ve vězení. Zajímavý je ale
ten pohled tehdejšího vězně na poslední roky a měsíce normalizace zpoza mříží.
Ve vazbě na Ruzyni jsem byl de facto hermeticky izolovaný, tam se nedostaly
žádné Rudým právem nefiltrované informace zvenčí. Akorát myslím někdy
v říjnu 1988 byl na Ruzyni poplach a lomoz, hulákalo se z oken, že to tam vozí
v antonech přímo z Václaváku, kde údajně byly nějaké demonstrace. Bachaři
zuřili, někteří muklové se radovali, ale většina těch letargických vězňů ani
nevěřila, ze v ČSSR by se mohlo proti něčemu demonstrovat.
V lednu 1989 se to opakovalo, zase se hulákalo z oken, ze byly nějaké demonstrace, ale nikdo se nic konkrétního nedozvěděl. Od února 1989 jsem byl v Minkovicích, shodou okolností jako jediný ze všech odsouzených v případu Olšanské hřbitovy poslán právě tam na „likvidaci“. Měl jsem již tenkrát kvuli zraku sníženou pracovní schopnost, takže na mě museli mít obzvláštní pifku, aby mě poslali právě na brusy do Minkovic. Podle všeho jsem měl vycházet
z toho, ze odtamtud jako živý nevylezu. V Minkovicích panoval tvrdý
normalizační poststalinismus. O to se tam starali uvědomělí socialističtí bachaři.
Na brusech jsem tam byl celkem deset měsíců. Poslední dny normalizace byly v Minkovicích turbulentní.
Asi okolo 20. listopadu 1989 se mezi mukly jako oheň rozšířila zpráva, že v Praze se teď nepřetržitě demonstruje proti komunismu a že východní Němci utíkají hromadně na Západ. Bachaři se snažili jakékoliv informace potlačit, pár muklů, co se angažovali v šíření těchto zpráv, zavřeli na díru, to jest na betonovou izolaci, ale mluvilo se o tom mezi vězni dál.
Už se to nedalo zabrzdit.
Před Vánocemi byl zastaven provoz na brusech, tím utichly ty takzvané ďáblovy stroje navždy. Pak už vypukla revoluce i v Minkovicích. Před vězením skandovali aktivisté Občanského fóra, bylo je vidět z oken. Současně byla vězni vyhlášená protestní hladovka. Bachaři museli otevřít díry a vypustit z nich ty izolované revolucionáře. Pak už to šlo ráz na ráz. Bachaři se začali dekovat. Havlova amnestie z ledna 1990 propustila většinu vězňů na svobodu, Minkovice se z velké části vyprázdnily. Začátkem února byl ten lágr zrušen a já jsem s tím zbytkem minkovických muklů byl eskortován do Ostrova nad Ohří. Tím pro mě osobně skončila normalizace.
Váš otec odešel do exilu, stejně jako otec dalšího obviněného v té kauze. Byla to náhoda? Věděla StB o vašich rodičích? Víte, jak přesně došlo k tomu, že využili váš původ a zařadili vás do toho procesu?
Můj otec se v březnu roku 1979 vystěhoval do Vídně. Otec spoluobžalovaného
Petra Havelky emigroval v době, když byl Petr ještě dítě, do USA. Na rozdíl ode
mě neměl Petr Havelka se svým otcem ale žádný kontakt. StB to samozřejmě
vše věděla, můj otec byl estébáky pronásledováný již v sedmdesátých letech, několikrát ho zatkli, ale jen nakrátko. Táta měl právnické vzdělání získané samostudiem a uměl velmi dobře argumentovat, se stížností na postup StB se dokonce obrátil i na prezidenta Husáka, takže ho estébáci zase museli propustit. Protože ale věděl, že na něj mají pifku a že ho dříve, či později, pod nějakou záminkou zavřou, tak se preventivně vystěhoval do Rakouska. Jak z otcovy, tak i z máminy strany jsme tenkrát měli ve Vídni příbuzné, takže to nebyl problém. To estébáci věděli a posloužilo jim to jako jeden z důvodů, aby mě nařkli z fašismu. Navic jim děsně vadila moje německá národnost. Když mě 29. července 1987 zatýkali, už poprvé na mě vybafli, že jsem fašista, to jsem ještě absolutně nechápal proč. Bylo to ještě před těmi domovními prohlídkami, takže ani mé texty ještě neměli. A přesto už tvrdili, ze jsem fašista. Potom na Bartolomějské jsem si v průběhu nočního výslechu estébákem JUDr. Šimečkem po několika
hodinách povzdechl unavený po nějaké větě spontánně slovy „Mein Gott!“.
Šimečku to děsně rozzuřilo. Vyskočil od stolu a opakoval to potom před kolegy
estébáky, kteří u toho asistovali, několikrát a strašně pobouřené. Nechápal jsem,
co tím chce dokázat. Asi můj údajný fašismus. Myslím, ze StB
vycházela paušálně z toho, že všichni Němci, snad s výjimkou těch východních,
jsou fašisti, takže jsem jim i z tohoto hlediska pasoval do profilu vůdce záškodnické
bandy. V mých textech potom našli pasáže, kritizující normalizační
život v ČSSR, pasáže vztahující se k českým dějinám, sem tam nějakou zapletenou, avšak nepolitickou, německou větu, a tím si už sami podle svých potřeb dokreslili obraz fašisty, jakého si pro ten připravovaný monstrproces přáli.
Prostě si to vykonstruovali. Byl jsem pro ně ideálním vůdcem: německá
národnost, otec v německé cizině, známý nepřítel socialismu, závadová literární
tvorba jak mého otce, tak i moje; to vše dohromady tenkrát tvořilo v očích StB
ideální obraz zlého a podlého fašisty. Taková byla doba. A systém.
Jak na vás působil soudce Fremr po lidské stránce? Měl snahu s vámi mluvit, nebo jenom říkal to, co mu do spisu předložila StB? V Interiew ČT 24 tvrdil, že velmi přeháníte, což je od někoho, kdo vás odsoudil v podstatě bez důkazů, dost cynické vyjádření. Byl cynický? Nebo jenom ambiciózní?
Robert Fremr působil na mě osobně po lidské stránce chladně, arogantně, bez
zájmu se zaobírat tím, co obžalovaní v průběhu procesu namítali. Jel podle
svého vzoru, bod po bodu se ptal, jestli se přiznáváme k tomu, co stojí
v estébáckých protokolech. Po námitkách, že tam nestojí pravda, ale že jsou ta
obvinění vykonstruovaná, přečetl z estébáckých protokolů ta takzvaná doznání
a přiklonil se k nim. Ve svém rozsudku v podstatě – až na malé výjimky týkající se
nedůležitých bodů – opsal obžalobu. Nutno podotknout, ze tehdy nikdo
z nás neměl právnické vzdělání, byli jsme kluci ve věku 18 a 19 let. Když nás
zatýkali, bylo nám 17 a 18 let. Nechci teď mluvit za spoluobžalované, protože
dodnes nevím, co z toho, co jim bylo dáváno za vinu, se opravdu stalo, ale
myslím, ze i oni museli pochopit, jakým způsobem soudce Fremr převzal
estébáky manipulované výpovědi. Když si ten rozsudek dnes pročítám, tak
vidím, jaké bludy tam Fremr napsal, jak si především motivaci jednotlivých
údajných činů cucal z prstu, jak nekriticky převzal úplné bludy z takzvaných
znaleckých posudků; jak z železničního štěrku vyrobil kameny o velikosti 20 cm,
které tam nikdy neexistovaly – takových příkladů je v tom rozsudku z roku
1988 mnoho. Fremr sice – jak dnes říká – hodnotil pouze důkazy, které stály
v estébáckém spisu, ale i ten způsob, jakým je hodnotil, a to především tu
subjektivní stránku – tedy údajnou politickou motivaci, která byla stěžejní, aby
z toho mohl posléze vyrobit záškodnictví – je takovou měrou znásilněna tak, jak to žádný soudný soudce nesmí nikdy učinit. Prostě Fremr selhal v průběhu procesu se záškodníky z Olšanských hřbitovů plnou měrou i profesně tím, ze nepřípustným způsobem hodnotil tzv. důkazy, které dodala StB. Abych to vyjádřil lidovým jazykem z dob mého mládí: ten rozsudek z roku 1988 je i z právního hlediska pěkný paskvil a jeho autor podle mě musel být tenkrát úplný debil.
Pokud Robert Fremr v televizi říkal, ze přeháním, tak pouze konstatuji, ze jsem
zatím neměl možnost, popsat do detailu všechny zrůdnosti tohoto případu, protože to bych musel sepsat velmi tlustou knihu, na což nemám momentálně čas. Věci, které jsem popsal, se skutečně staly. Nepopsal jsem ještě zdaleka všechno. Snad až na to někdy bude více času. Takže ne, nezveličuju, ani nepřeháním.
Jako cynika bych Roberta Fremra asi neoznačil. Možná se teď stane cynikem, ale to je jen otázka věku. Jak se říká, člověk se rodí jako naivka, vyrůstá jako optimista, stává se v průběhu života pesimistou a umírá jako cynik. Ambiciózní je ovšem JUDr. Fremr každopádně. Proti tomu také nelze nic namítnout, ovšem pouze pokud by při sledování svých ambicí nešel bezohledně, přes utrpení druhých.
Pokoušel se vás Robert Fremr kontaktovat a omluvit se?
Ne, nepokusil. A ani o to nestojím. Za totální absurditu považuji Fremrův
výrok v časopisu Respekt, že by si se mnou rád o všem pohovořil. To je tedy
úžasně debilní nápad: nejdřív mi napaří v devatenácti šest a půl roku pro nic za
nic, pošle mě navic na kastraci, případně na doživotí do blázince, odpálí
mámu pro nic za nic na rok a půl s tříletou podmínkou – a pak by si o tom všem chtěl se mnou popovídat!
Jak hodnotíte roli Slavomila Hubálka, který měl u nás pověst respektovaného
odborníka a který podle všeho na vás vypracoval posudek, který chtěla StB?
Slavomil Hubálek pro mne navždy zůstane záhadou. Dodnes nevím a nikdy se
asi už nedozvím, jestli stál, nebo nestál na straně StB. Vzpomínám si na věc,
kterou jsem zažil při svém prvním psychologickém vyšetření u dr. Hubálka
v Praze na Karláku, kam mne tenkrát v říjnu 1987 eskortovali z Ruzyně. Předložil
mi k zakřížkování několik psychologických dotazníků, týkajících se osobnosti.
Mezi tím byl ale i dotazník s prapodivnou otázkou – Co je Vám osobně
důležitější: světový mír, nebo komunismus? Zakřížkoval jsem světový mír. Asi to
byla z tehdejšího politického hlediska chyba a estébáci se určitě zaradovali, že
mají zase další důkaz pro můj fašismus. Dodnes nechápu, proc mi psycholog
Hubálek předložil tuhle politickou otázku.
Jakým způsobem ho StB mohla ovlivnit, nevím, jeho posudek zněl na polymorfní sexuální deviaci, ústavní léčbu a spolu doporučil též mou kastraci. Ale na tom posudku pracovali dohromady tři znalci, čili Hubálek byl jen jedním z nich. (Antonín Brzek a Luboš Zdrbůrek, poznámka aut.) Několikrát se mě v průběhu jeho dvou vyšetření ptal, proc jsem chtěl vykolejit vlak, jako kdyby z toho vycházel jako z dané skutečnosti, čili myslím, že v tomto ohledu byl předem instruovaný vyšetřovateli StB, aby ze mne jako psycholog vydyndal nějaká
doznání, ale mohlo to být i jinak. Divné bylo, ze se mě Hubálek ještě v roce
1990, víc než půl roku po revoluci, když jsem byl zadržován v Bohnicích na
sexuologii, pokoušel přimět k tomu, abych se přiznal, ze jsem dělal sexuální zrůdnosti. Snažil se, abych mu dodatečně potvrdil správnost jeho dobrozdání, která v roce 1987 pro estébáky vypracoval. Ten smysl téhle jeho porevoluční urputnosti jsem nikdy nepochopil.
Omluvil se Vám někdo z těchto tzv. odborníků poté, co jste po roce
1989 absolvoval odborná vyšetření v Psychiatrické léčebně v Bohnicích a tam vám žádnou diagnózu nenašli a napsali, že jste naprosto v pořádku?
Nikoliv, nikdo se mi nikdy neomluvil. Ale taková omluva by pro mne byla stejně
bezcenná jako omluva Fremrova. Nestojím o omluvy, ta léta života mi žádná
omluva nevrátí. Z Bohnic jsem nakonec stejně musel o víkendové vycházce
utéct do Rakouska, protože mě neléčili, nebylo co, ale přesto mě zadržovali
a já už jsem to déle bezdůvodně za mřížemi nevydržel. Bylo mi dvacet dva,
chtěl jsem konečně na svobodu, kterou jsem ztratil, když mi ještě nebylo ani
devatenáct. V Bohnicích si se mnou v podstatě nevědšli rady a myslím, že nakonec byli rádi, že jsem odešel pres zelenou hranici do Rakouska. Nikdy nikdo
nepožádal rakouské úřady o mé vydání.
Mohl byste popsat, jak došlo k tomu, že jste se ve vazbě doznal k věcem,
které nebyly pravda a proč?
Těžko to pochopí někdo, kdo to sám nezažil. Beznaděje, zoufalství, izolace od
zbytku světa, každodenní nátlak ze všech stran, psychicky i fyzicky, snaha se
z toho za každou cenu „nějak“ vyprostit. Zároveň zdánlivě lákavé nabídky
přemístění z vazby na psychiatrickou léčbu, vidina osvobození, pak zase nátlak a
mučení, 24 hodin denně na jedné cele s mukly v rolích vyšetřovatelů. A faktor
čas. Když tohle trvá několik měsíců, ztratí človek, který není tak tvrdý, aby tomu
déle vzdoroval, sílu se bránit, zblázní se a je najednou ochoten věřit komukoliv
cokoliv. Stane se panákem, kterým je manipulováno a který už nemá
vlastní vůli. Celý tvůj život se smrskne na jednu celu a pár muklů, svět venku už
neexistuje. Pak prijde šílenství, chce se ti už jenom usnout a už se nikdy
neprobudit. Pokusíš se o sebevraždu, protože jseš na dně a nenacházíš už jiný
únik. Pak zase sliby, vidina zachránění, pak výhružky, že když to nepodepíšeš,
záchrana nikdy nepřijde. Končí to tím, ze začneš jako kus masa bez vůle
podepisovat cokoliv, za co ti někdo slíbí vysvobození, nebo aspoň dočasnou
úlevu. A když jim to nestačí a chtějí stále víc, začneš si vymýšlet, cokoliv, co
chtějí slyšet, po čem baží, aby si vytvořili přesně tu zrůdu, jakou potřebují.
V tom okamžiku už nejsi sám sebou. Zmítáš se v jakési obludné dimenzi
duchaprosté fyzické existence, asi tak jako prase na jatkách krátce před
porážkou. V podstatě už nežiješ. Ale to nepochopí nikdo, kdo to sám nezažil.
Jaký byl osud dalších obviněných v tom procesu, jste v kontaktu?
Když opomenu mou mámu, které se bohudík vede dobře, tak o těch ostatních
nic nevím. Od muklů v Ostrově nad Ohří jsem se krátce po revoluci dozvěděl, že
Petr Havelka byl údajně vězněn v Rýnovicích a díky Havlové amnestii se měl
dostat v lednu 1990 na svobodu. O jeho dalším osudu, ani o osudu Antonína
Mundoka nemám žádné informace.
Zabývá se někdo z historiků podrobně Vaší kauzou? Vím, že ÚSTR teď
řeší přímo Roberta Fremra.
To také nevím. Dozvídám se především to, co se píše v médiích. Jestli se tím
případem bude někdo zabývat, tak asi právě ÚSTR. Uvidíme.
Jaký máte pocit z toho, že někdo, jako je Robert Fremr, u nás
může kandidovat na ústavního soudce?
O Fremrově kandidatuře jsem se dozvěděl od spisovatele Petra Pazdery Paynea. To už bylo vše v plném běhu. Nepřekvapilo mě to, protože jsem už v roce 2021
upozorňoval předsedu Vrchního soudu v Praze na případ Olšanské hřbitovy a
Fremrovu roli v něm a JUDr. Dörfl vzdor těmto informacím dosadil Roberta
Fremra 1. dubna 2021 jako svého místopředsedu. Takže jsem očekával, že
Fremr bude šplhat po kariérním žebříčku nadále vzhůru. Post ústavního soudce
byl jaksi logickým pokračováním této kariéry; především když vezmu v potaz, že
dr. Dörfl Fremra velmi ochotně na tento post letos navrhl, snad aby se ho zbavil,
protože Fremrův hlad po vzestupu by mohl být časem i jemu nebezpečný.
Na ústavního soudce může kandidovat každý český právník, který k tomu má
předpoklady. To je jistě v pořádku. Otázkou ale je, jak se tyto předpoklady
definují a jak se ověřují. Ve Fremrově případu se ukázalo, ze měřítka, která
i u něj hrála roli, jsou u kandidáta na ústavního soudce daleko komplikovanější,
než u normálních smrtelníků. A jak to dopadlo, všichni víme.
Cítíte hořkost? Smířil jste se s tím, co se stalo? Jak jste se s tím vyrovnal?
Hořkost necítím, spíš jakousi nedefinovatelnou pachuť. Ta se teď, když se ta věc
zase dostala na povrch, vrací s novou intenzitou. Ale to zase přejde. Tahle
pachuť. Smířit se s tím, co se stalo, nemohu. Patří to mezi ty věci, které v jsou
v lidském životě nesmiřitelné. Motýlek se asi taky nikdy nesmířil s tím, co zažil
na Ďábelském ostrově. Vyrovnat se s tím lze tím způsobem, že se pokouším na
ty věci nemyslet víc a častěji, než je nezbytně nutno. Časem člověk trochu otupí, ale nezapomene. Je to jako jizva, která časem vybledne, ale je stále ještě vidět.
To vězení, ten pocit beznaděje a bezmocnosti proti nemilosrdnému systému,
který si s tebou může počít, co se mu zachce, ten zůstává. Například v podobě
zlých vězeňských snů, které se stále ještě vrací a které jsou tak reálné, že ráno
potřebuji delší dobu, abych pochopil, že to tentokrát byl pouze zlý sen.
Pane Erete, mnohokrát Vám děkuji za rozhovor a přeji mnoho sil!
Děkuji za otázky, s milým pozdravem z Vídně
Alexander Eret
O Alexandru Eretovi jsem psala také zde:
Loading…