Monika Le Fay
Vážení a milí čtenáři, Dušičky mi vždycky připomínají, že se blíží mé narozeniny 5. listopadu a s nimi i každoroční depka, která na mě v souvislosti s tím padá. Ale přesně jen do chvíle, kdy si uvědomím, za co všechno mohu být vděčná.
Před pár dny jsem se probírala starými Třináctými komnatami, které jsem natočila a uvědomila si, jaké jsem měla štěstí na lidi, jejichž osudy jsem mohla s nimi prožít skrz oko kamery. A o kterých píšu i sem na web, minimálně sedm let.
Kolik z těch mě blízkých lidí odešlo a zůstala mi po nich vzpomínka v televizním archivu, článek, nebo kniha. Někdo říká, že je to jedno, kniha, nebo film, ale podle mě to jedno není, protože kniha nezachytí Lízinku pátera Lízny, která s ním chodila do kostela na mši i se štěňátky a někdy, když dlouho nebyla mše, přišla sama.
Neukáže ani Karla Schwarzenberga, který se snažil najít mobil a když jsem nabídla, že mu zavolám. ozvalo se mu z kapsy kraťasů MONIKA! Tohle zrovna nakonec ani ve filmu nebylo, ale myslím, že jsem tu o tom možná psala. Patří to k dušičkovým vzpomínkám, stejně jako chvíle, kdy Anastáz Opasek řekl bratrům v Rohru, že se jmenuju Monika Anastázie a poté mi zemřel v náručí, s jedním ročním synem vedle mě a s druhým v břiše.
Štíři mají vztah ke smrti a někdy to přehání. Ale zažít jednou to. co jsem dostala jako nechtěný dar, vám změní život.
Když jsem točila Hanku Andronikovou, s níž máme společnou praprababičku Annu Kocháňovou, která zemřela při porodu, mluvila o tom, že ji před smrtí navštěvoval havran. Když dnes někdy vidím hejno vran nad hlavou, vždycky se zastavím, pozoruju jejich let a křičím na ně jako na své bratry a sestry.
Hejna ptáků jsou jako hvězdy, říkala dcera, když byla malá, zatímco my ostatní jsme se bavili o Trumpovi a měla pravdu. Zvířata, ptáci, motýli, květiny, stromy, hory, řeky, moře a oceán, stejně jako kreativita, mě vždycky nakonec zachrání, stejně jako víra, láska a naděje, jako pocit, který máte v břiše, když na vás někdo, koho máte rádi, myslí.
Díky vám měl tento web 1,5 milionu čtenářů a pak jsem to přestala počítat. Lidi si pamatují hlavně mé legendární šťouchy, jako třeba text o Karlu Gottovi, který jsem jednoho odpoledne vydala a on poté druhý den zemřel. Vlastně tu dělám to, co ve filmech a knihách, snažím se, aby se nezapomnělo. Btw text o Gottovi zaujal i německé čtenáře.
Pokud se vám to zdá smysluplné, můžete mě zde tak jako každý rok na mé narozeniny podpořit. Děkuji za vaši podporu 282828999/5500.
V rámci toho, že jsem ještě předělávala vydání mého románu, věnovala se vydání 12 epizod podcastů, roztočila dva filmy, adoptovala psa ze slovenské romské osady a chodila každý den do nemocnice, jsem tomu psaní sem v poslední době moc nedala.
Ale zase se zlepším a to nejen na Dušičky.
