Monika Le Fay
Už teď je zajímavé pozorovat, kdo je kdo: komu nevadí mučení mladého kluka, nucené vymáhání výpovědi, stíhání a zastrašování jeho matky, vydírané tím, že ji odvezli k výslechu a ona musela nechat doma dceru samotnou. Kterou poté převezli ke gynekologickému vyšetření (!), kde ji poranili. Jako bychom to neznali. Vydírání skrz děti byla jedna z nejodpornějších taktik StB.
Alexander Eret mluví o tom, jak ho ve vazbě bili, polévali vodou, znásilňovali; jak ho milý pan soudce Fremr (na dobovém snímku se sklopenou hlavou, kdo by se chtěl dívat fotografovi do očí, když ví, že má před sebou spis od začátku až do konce orazítkovaný Státní bezpečností), navštívil na cele, jak používal známé triky jako dopisy tzv. pracujících a jak celé dění v soudní síni natáčela propagandistická ČST (zdravíme Standu Motla!).
Ve včerejším Interview na ČT 24 soudce Fremr prohlásil, že Alexander Eret má ve zvyku věci zveličovat. Od někoho, kdo ho poslal do vězení na 6,5 let za nic, s tím, že by se měl nechat vykastrovat a dožít nejraději v psychiatrické léčebně, to je naprosto cynické vyjádření. Zřejmě si Robert Fremr za ta léta zvykl, že může rozhodovat o životech a smrti lidí (kromě jiného vynesl poslední rozsudek smrti v ČSSR), takže si nějakou sebereflexí, či empatií hlavu neláme.
Posudky sepsali psychiatři Antonín Brzek a Luboš Zdrbůrek společně s psychologem Slavomilem Hubálkem. Poslední už nežije; o prvních dvou mi není nic známo, psychiatři téhož jména ale mají stále ordinaci v Praze.
Lékaři, slibující přísahu, byli jedni z těch, kdo přispěli svou měrou k tomu, že Alexander Eret, čerstvě zletilý, nemohl mít jakýkoliv kontakt s rodinou a to ani písemný, neměl advokáta, octl se na cele s devianty a provokatéry úplně sám a pokusil se o sebevraždu. Jeho otec žil v emigraci, takže mu nemohl nijak pomoct, matce Fremr navíc napařil paragraf zanedbání povinné výchovy (!). Zuboženého a zmučeného syna mohla vidět poprvé po dvou letech. Takhle zacházet s obviněným nemá právo vůbec nikdo, i kdyby byl masový vrah.
Toto všechno byla práce soudce Fremra, který se dnes vymlouvá jako dítě, že v senátu, kterému předsedal, nebyl sám. Stejně jako se dnes trapně kroutí, že v KSČ, kam vstoupil měsíc před revolucí, byl víceméně proto, aby nezpůsobil potíže svým ručitelům. Oni ti muži ve vysoké politice, kteří vstupovali do strany a spolupracovali s tajnou policií, mají mnoho výmluv: na maminku, na ručitele, na život, na dobu. Dodnes je pro ně nepředstavitelné, že by se měli ke své minulosti postavit čelem. Jsou jako ti pachatelé, kteří zatloukají až do konce. Proč jim k tomu ale přizvukují ústavní (bývalí) soudci? To jim není hanba za kolegu, který trapně přepočítává, že těch emigraček bylo snad jen 100 nebo 140, aby se dozvěděl, že jich bylo přes 170? Výrok Pavla Rychetského, že tyto tresty za nedovolené opuštění republiky byly jen symbolické a trest nebyl nikdy vykonán, se zapíše do dějin českého práva. Jenom v naší rodině – kde půlka lidí odešla do exilu – a mezi mými kamarády, spolužáky a sousedy, kterých bylo desítky – naprosto formálně probíhalo zbavení občanských práv, propadnutí majetku, k tomu získali dluh vůči státu za vzdělání a v případě mužů opletačky kvůli vojně. Nakonec se zcela formálně nemohli už nikdy vrátit domů. Takže moje babička svého syna viděla naposledy v jeho osmnácti a pak až před smrtí, zatímco její manžel – otec strýce a můj děda – a moje matka, jeho sestra, ho neviděli už nikdy. Dokáže si to někdo představit?
V případě Fremra šlo dokonce i o nepodmíněné tresty; v jedné kauze odsoudil matku se synem, kteří chtěli utéct při zájezdu na Maltě, k deseti měsícům (odvolací soud to naštěstí zrušil). Samotnému Eretovi dokázal přišít hned několik paragrafů: od výtržnictví, přes znásilnění a pohlavní styk mezi příbuznými, až k propagaci fašismu, záškodnictví, nedovolené ozbrojování a další. A to mu ani nebylo divné, co všechno ten kluk do svých osmnácti stihl.
Podle mých informací seděla v prezidentském panelu jedna jediná osoba, která vznesla proti Robertu Fremrovi námitky – Anna Šabatová. Všichni ostatní s ním byli spokojení. Ústavní právník Kysela se dokonce nechal slyšet, poté co byl konfrontovaný s výsledky více než třicetiletého bádání evangelického faráře a spisovatele Petra Pazdery Paynea, že pan Payne nemá jiné téma než Ereta. Tenhle výrok mi bude hodně dlouho znít v hlavě.
Nárok na to být ústavním soudcem neexistuje. Nikdo Fremrovi nedává vazbu, vězení, návrh kastrace, nebo doživotní pobyt v psychiatrické léčebně. Nikdo se mu nemstí, ani s ním nevede Norimberský proces. Dokonce klidně může sedět ve vedení Vrchního soudu. Přestože třeba já naprosto osobně a neobjektivně to beru jako selhání systému. Když jsem před rokem 1989 stála před soudem, když mě ponižovali na Ruzyni, nutili nás stát v noci čelem ke zdi a pak mě vezli uprostřed noci svázanou tři sta kilometrů, asi bych nehádala, že ti všichni, kteří se na tom podíleli – od pražského prokurátora Floriana, po zlínské vyšetřovatele, až k soudci Václavu Petráskovi – budou dnes částí společnosti považováni za muže na svém místě, kteří prostě jen dělali svoji práci. Kdo by se vzepřel, že jo, vždyť to nešlo?
Soudce Fremr evidentně nepatří ke čtenářům Jaspersovy Otázky viny, nebo Ardendtové slavné knihy Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla, jinak by si všiml, že odsuzování lidí v politických procesech řízených StB, nebo zbavování je občanských práv s dovětkem, že taková byla doba, připomíná Eichmannovo vyjádření, že jen poslouchal rozkazy. Ano, v každé době se najdou lidi, kteří jsou ochotni poslouchat rozkazy a dopouštět se přitom bezpráví, s tím se asi nedá nic dělat. Ale nemusí ausgerechnet sedět u Ústavního soudu. Podle mého skromného mínění by neměli sedět ani u Vrchního soudu. Ale kdo jsem já, nejsem žádný ústavní právník (právnička), abych tomu rozuměla.
Jediná dobrá věc, kterou si člověk dokáže odvodit z této současné kauzy soudce Fremra je, že bychom konečně mohli odstartovat dekomunizaci, kterou jsme neprošli a která nám stále chybí a kterou potřebujeme jako prase drbání. Bude k tomu potřeba filozofů, historiků, novinářů (obou pohlaví) a všech těch, kteří chápou, že demokracii nelze stavět na shnilých základech. A je jedno, kolik jim je let. Současný šéf ÚSTRU Ladislav Kudrna je téměř stejně starý jako ústavní právník Jan Kysela, přičemž první naprosto přesně chápe a umí popsat, oč jde a druhému to zatím zřejmě ani nedošlo. Možná, že by ústavní právníci měli být z celé této diskuse vyloučeni, protože alespoň těch několik, kteří se vyjadřovali veřejně, nedokázali k Fremrově kauze přistoupit objektivně. Dekomunizaci zkrátka nemůže provádět žádný mravní relativista, nikdo, kdo má sám máslo na hlavě, ani nikdo, kdo má dobré srdce a věří na napravené hříšníky. Ve věci morálky a etiky je i jeden zmařený život až moc. Člověk, který tomu dokáže ještě po tolika letech říkat zveličování, by neměl rozhodovat vůbec o ničem.
P.S. Bez ohledu na to, kolik lidí se naštvalo, kolik estébáků mě pomlouvalo, navzdory tomu, že otevírám rány, aby z nich vyšel ven hnis (jak mi napsala jedna paní, že se úplně bojí, co si zase přečte, ale že to považuje za velmi léčivé), mám nyní na webu 1 001 649 zobrazení stránek a 471 166 unikátních návštěvníků. Tak mockrát děkuju všem, kdo to se mnou vydrželi!
Loading…