Monika Le Fay
Někdy se lidé ptají, proč zrovna píšu tohle a s tímhle, a někdy je z toho cítit taková mírná paranoia, kdo za tím stojí, kdo to platí a podobně. Stojím za tím jen já a lidi kolem, kteří mi pomáhají. Nikdo z nás není členem žádné strany, či hnutí a financují nás pouze naši čtenáři.
Témata často chodí úplně sama.
Když probíhal soud s Karlem Srpem – vyjadřovala jsem se k Srpovi, krycím jménem Hudebník, předtím už mnohokrát – nebylo nic logičtějšího, než udělat rozhovor s badatelem Miroslavem Vodrážkou, s nímž sdílím a diskutuju často i jiná společná témata (totalitní minulost, idealizace Karla Gotta jako národního hrdiny, postavení žen v české historii a další).
Lékaře Jana Hnízdila jsem poprvé spatřila, když jsem mu dávala přednost při odbočování, aby mohl se psem přejít po přechodu. Bylo to spontánní gesto; když nejste psychopat, klidně přibrzdíte a pustíte někoho jiného, protože vám nevadí, že je někdo rychlejší. Usmál se na mě a já na něj. A pak jsem jela domů a další den mu napsala email s žádostí o rozhovor.
Novináře Petra Broda znám mnoho let a protože jsem cítila, že se mu před dvaceti lety stala v souvislosti s odhalením spolupráce vídeňského starosty Zilka s StB křivda, tak jsem o tom napsala. Ostatně, psala jsem o tom i tenkrát, mé názory na spolupracovníky StB se nezměnily.
Delší čas nyní přemýšlím o tom kontaktovat generála Petra Pavla, abych si ujasnila, jak je to s jeho kandidaturou na prezidenta a reflexí jeho komunistické minulosti. Když jsem předevčírem vstoupila k nám do zahradnictví, už tam seděl, i se svou ženou. Takže jsem neváhala a oslovila ho, abych se zeptala.
Strávili jsme pak spolu nějaký čas rozhovorem o eventuální kandidatuře, angažmá v KSČ, úskalích případné kampaně a dalších věcech, které mě zajímají.
Rozhovorem jsem se utvrdila v tom, že je to člověk, který by klidně mohl sedět na Hradě, zastupovat nás v zahraničí a neuříznout nám ostudu.
Neřídí mě Mossad, CIA, BIS, Pražská kavárna, ani nějaké osobní zájmy. Řídím se zásadně svými pocity a intuicí. Pokud je nějaký člověk autentický a upřímný, tak se ho v klidu zeptám úplně na cokoliv – čtyři roky v KSČ, Bludný balvan, či pobyt na psychiatrii.
Každý, kdo je v souladu sám se sebou, nějakým způsobem reflektuje svou minulost, slabost, selhání, nebo těžkou část života, protože tím líp se dokáže vypořádat i se svými dobrými vlastnostmi, sám se sebou a nakonec i s druhými lidmi.
Otevřenost a dobrá vůle jsou nezbytné k překonání příkopů mezi námi. Nezbývá nám nic jiného než mezi sebou mluvit, pokud nechceme dopadnout jako Ukrajina. Od určité doby už dělící čárou není příslušnost k politickým stranám, náboženství, nebo to, že byl někdo řadovým členem KSČ. Dělící čárou je ochota akceptovat Miloše Zemana a Andreje Babiše, se vším co k tomu patří.
Psala jsem už dřív, že dokud nejsme vojenskou diktaturou, není nutné, aby naši zemi řídil generál a že se ve mně všechno kroutí, když si představím dalšího komunistu na Hradě. Ale ještě víc se ve mně všechno kroutí, když si představím, že zvítězí Babiš, Okamura, mladý Klaus, nebo někdo podobný jen proto, že nedokážeme být velkorysí a odpustit lidské slabosti.
Jak se tak rozhlížím kolem sebe, nějaká Zuzana Čaputová je v nedohlednu a mezi lidmi, kteří uvažují o kandidatuře, není nikdo, kdo by byl akceptovatelný pro většinovou společnost. Lidé, kteří kandidovali dřív a neuspěli, myslím už svou šanci propásli. Je třeba najít někoho nového, kdo bude přijatelný pro většinu, bez ohledu na to, jestli si třeba já osobně myslím, že nejlepší ze všech by byla Zdena Mašínová, Miroslav Kalousek, nebo kapitán Hučín.
Známkou duševního zdraví a osobní integrity bude vybrat do vedení státu autentické lidi, kteří mají své autentické chyby i nedokonalosti. Nikoliv PR projekty, naleštěné panáky, manipulátory a lidi s narcistickou poruchou osobnosti, nebo pseudomesiáše, kteří se nás snaží „zachránit“. Lidi, kteří jsou otevření diskutovat, a ne marionety na provázku.
S některými jejich názory nemusíme souhlasit, důležité je se ale shodnout na tom podstatném – hodnotách svobody a demokracie. Takovým člověkem je pro mě Petr Pavel, bez ohledu na to, že jsem před rokem 1989 stála na jiné straně barikády než on, k vojenství mám nulový vztah a nejspíš se nedíváme na stejné filmy a máme i jiné oblíbené autory.
To nic nemění na faktu, že i nadále trvám na tom, že je třeba konečně začít s dekomunizací. Jak říká Miroslav Vodrážka, „minulost je před námi“. Myslím, že v tomto ohledu nás čeká ještě hodně dlouhá cesta.
Pokud budeme mít na Hradě někoho, kdo nám zaručí naše ukotvení v EU a v NATO, abychom mohli o těchto věcech v klidu diskutovat, klidně pak do něj můžeme šít od rána do večera a snažit se ho přimět k tomu, aby toto téma ve společnosti otevřel.
Jestliže ale díky tomu, že nedokážeme mít pochopení pro něčí krátkodobé selhání, vylijeme s vaničkou i dítě, rychle se nám může stát, že místo nedokonalého člověka budeme mít na Hradě někoho, kdo nás od západní demokracie odpojí.
A to se může stát velmi rychle. Tak rychle, že se ani nebudeme stačit divit.
Nebýt vás, nemohla bych tento web nikdy provozovat.
Noviny, kam jsem psala komentáře, buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.
Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.
Díky vám můžu už čtvrtý měsíc psát, co si myslím. Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte mě zde.
Loading…