Z Pražského hradu se stalo uzavřené oddělení psychiatrické léčebny

Na přání čtenářů znovu zveřejňujeme rozhovor – původně vydaný v listopadu 2019 – s lékařem Janem Hnízdilem, který vzbudil velký ohlas. Počet čtenářů se nyní blíží ke třiceti tisícům, takže se řadí mezi nejčtenější články. Téma rozhovoru je bohužel stále aktuální.

Když chodili mí synové na střední školu, měli spolužáka Prokopa a ten mluvil sprostě. A jak ho paní učitelka okřikla, logicky odpověděl, že když může takhle mluvit prezident, tak on taky. A ona na to řekla: „Prokope, buďte tak laskav, a nesnižujte se na úroveň pana prezidenta!“ Co se to s námi stalo? Překročili jsme hranici, odkud není návratu?

Nevím, jestli jsme tu hranici už překročili, každopádně se k ní rychle blížíme. V čele s našimi politiky. Americký psycholog John Bargh udělal zajímavý experiment. Studenty rozdělil do dvou skupin a dal jim přečíst stejný text. V jedné verzi byla náhodně rozmístěna slova: úcta, laskavý, slušný, trpělivý. V druhé verzi slova: hrubý, arogantní, neslušný, netrpělivý.  Pak studenty požádal, aby donesli vzkaz profesorovi, který se bavil s kolegyní na konci chodby. Studenti, kteří četli první text, trpělivě čekali, až pan profesor domluví. Studenti z druhé skupiny mu bezohledně vpadli do hovoru. Říká se tomu priming a vypovídá o tom, jak nevědomě přejímáme modely chování: agresivitu, hulvátství, bezohlednost. Pan prezident a další naši politici jsou v tom přeborníci. Národ má ale takové politiky, jaké si zaslouží. Pokud nasloucháme hlupákům a hulvátům, stáváme se národem hlupáků a hulvátů.

Když chcete najít nějakou lepší práci nebo svěřit děti do péče, tak musíte obvykle projít testy. Proč nemají politikové psychologické testy předtím, než řídí stát?

Protože jsou psychopati. Psychopat se považuje za zdravého, jedinečného, neomylného. Necítí potřebu podrobovat se nějakému testu. Nikdo ho k němu nedonutí. To je obrovský problém. Podle amerického psychiatra Roberta Hare je mezi špičkovými politiky a manažery mnohem větší procento nebezpečných psychopatů než mezi vězni ve federálních věznicích USA. Jenže je nepoznáte. Jsou vzdělaní, inteligentní, charizmatičtí, jazykově vybavení. Na druhou stranu bezohlední, draví, bezcitní. Jakmile se dostanou k moci, je zle. Hare doporučuje, aby uchazeči o vedoucí místa absolvovali kromě testu odborných znalostí i psychotesty, aby byla zkoumána struktura jejich osobnosti, zvládání emocí, schopnost týmové práce a společenské zodpovědnosti. Test se jmenuje „bussiness-scan“ a ve vyspělých amerických firmách už ho používají. Bohužel ne v politice. Donald Trump by neprošel. Skvělý je také test Kevina Duttona, autora knihy The good psychopath’s guide to success (Důkladný průvodce pro psychopata na cestě k úspěchu). Test se jmenuje Psychopatic Personality Inventory (Inventura psychopatické osobnosti). Když jsem se před lety s kolegy pokoušel podobný test prosadit u nás, vykoledoval jsem si trestní oznámení pro pokus o vlastizradu ve stádiu přípravy.  Testy tedy jsou. Jen není politická vůle je přijmout. Kapři si sami rybník nevypustí.  Psychopati si pod sebou větev neuříznou. Tak se aspoň snažím dávat lidem obecné informace o tom, jak psychopata poznat a jaké představuje nebezpečí.

Vy jste navrhoval už prozkoumání duševního stavu Václava Klause, mimo jiné proto, že popíral zjevné věci jako například globální oteplování. Napadlo vás tenkrát, že jeho nástupce ho v mnohém ještě předčí?

Zakládám si na svých diagnostických schopnostech. Tady ale úplně selhaly.  Ani ve snu by mne nenapadlo, že nás může potkat větší pohroma než Klaus, Jakl, Hájek. No a teď tady máme Zemana, Babiše, Mynáře, Ovčáčka. V prognózách už jsem opatrný. Možné, že to ještě není úplné morální dno. Na funkci prezidenta už si brousí zuby Václav Klaus junior, růžky vystrkuje Tomio Okamura… Pánbůh nás ochraňuj!

Jak si můžeme uchovat zdravý rozum v době, kterou žijeme? Od roku 2013 jsem pociťovala lehkou depresi a nebyla jsem sama. Ulevilo se mi, teprve když jsem začala psát své názory na web a sdílela své pocity s ostatními. Je pro nás toto sdílení důležité? Pocit, že blázni nejsme my, ale oni?

To jsme na tom stejně. Kamarád Honza Puš o mě říká, že jsem věčně depresivní šiřitel naděje a dobré nálady.  O svém duševním zdraví mám pochybnosti. Dokonce jsem před lety navštívil psychiatričku Dr. Čechovou.  Řekla mi, že trpím sklony k depresím, grafomanií, spasitelským komplexem a smíšenou poruchou osobnosti. Léky mi odmítla dát, prý čte ráda moje články a bylo by škoda mne tlumit. Sdílení, psaní článků a knížek je pro mne autoterapií. Když narazím v ordinaci nebo v životě na problém, přemýšlím o něm, snažím se ho vyřešit a pak o něm napíšu. Asi je to naivní, asi je to marné, mám ale aspoň čisté svědomí, že jsem se o něco pokusil.

Jaký je váš názor na lidi, kteří sedí ve Vladislavském sále, tváří se sofistikovaně a sledují Miloše Zemana, jak předává státní vyznamenání náckům, estébákům a hercům gay porna? Jak dlouho je možné žít v rozporu sám se sebou a svým svědomím a jaké to má následky, když je člověk v tomto nesouladu příliš dlouho?

Z Pražského hradu se stalo uzavřené oddělení psychiatrické léčebny. Kamerové systémy, betonové zátarasy, detektory, stráže, osobní prohlídky… jsou namístě.  Ne jako ochrana obyvatel Hradu před veřejností, ale jako ochrana veřejnosti před osazenstvem Hradu.

Největším vyznamenáním ke státnímu svátku je na Hrad nebýt pozván. Jako se to v roce 2016 přihodilo kanadskému podnikateli českého původu Jiřímu Brady, který prošel Terezínem a Osvětimí.

Zeman ho nepozval, protože se jeho vzdálený synovec, tehdejší ministr kultury Herman, sešel s dalajlámou. Jiří Brady by ve Vladislavském sále určitě trpěl. Negativní emoce jsou totiž nakažlivé. Psycholog Howard Friedman z Kalifornské univerzity v Riverside zjistil, že stačí, aby člověk pobýval dvě minuty, mlčky, v uzavřené místnosti, ve společnosti osoby, která je agresivní, arogantní, zlostná, negativistická. Stačí dvě minuty a chytíte to. Začne vám být nevolno. Dvě hodiny ve Vladislavském sále jsou hrozná nálož. Lékař varuje: státní vyznamenání od prezidenta škodí zdraví.

Vy jste mi mnohokrát pomohl vyrovnat se s naší politickou situací tím, že jste poukazoval na psychopatické a sociopatické rysy některých našich politiků. Od své kamarádky Jitky jsem nyní zjistila, že vaše dcera Johanka chodila společně s Jitčinou dcerou venčit psa, kterého jsem přivezla z karanténní stanice na Slovensku, kde mu hrozila smrt. A prý se jí to natolik zalíbilo, že už máte psa taky. Pokud je to pravda, tak jsem moc ráda, že jsem takto přeneseně mohla udělat i něco já pro vás. Mít psa mi přijde jako skvělý life style. Určitě je lepší jít s ním na dlouhou procházku do přírody než sledovat politické diskuse.

Jestli jste se zasloužila o to, že máme Skipa, tak vás navrhnu na státní vyznamenání „Za zásluhy o polidštění člověka“. Johanka po psovi léta toužila, já se bránil, že do paneláku nepatří, že by to bylo týrání. Pak se shodou náhod objevil Skip. Je to výběr z psů, pozdní sběr. Podvraťák (proleze pod vraty), voříšek (barvy ořechu). Je nesmírně inteligentní, milý, klidný. Dokonce ho sebou beru do ordinace. Dělá mi psí-chologa.  Dává na mě pozor, vodí mne venčit. Když ho to v ordinaci nebaví, sebere se a jde domů. Skoro čtyři kilometry, sám, přes silnice, přes koleje. Doma si štěkne pod oknem, aby mu manželka otevřela. Když se setmí, vyčítavě se na nás podívá, že bychom už měli jít spát. Už se na mě zase vyčítavě dívá. Sedím už dlouho u počítače. Musím poslouchat. Jdu se do Šárky vyvenčit.

Nebýt vás, nemohla bych tento web nikdy provozovat.

Noviny, kam jsem psala komentáře, buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.

Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.

Díky vám můžu už čtvrtý měsíc psát, co si myslím. Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte mě zde.