„Nevidím důvod omlouvat se někomu, kdo bral peníze, jejichž zdroj při své inteligenci musel rozeznat.“

Pane Brode, vy jste ještě jako zpravodaj Süddeutsche Zeitung přinesl v roce 1998 informaci o tom, že Helmut Zilk, bývalý vídeňský primátor, nyní vyznamenaný Milošem Zemanem, spolupracoval s StB. V Čechách se pak o něm psalo, že byl agentem československé rozvědky. Můžete popsat, jak jste na tuto informaci přišel? Překvapilo vás to?

Co se týče kvalifikace Zilkových kontaktů s agenty československé tajné služby, byl bych opatrný. Pokud se dobře pamatuji, my, co jsme o něm v Süddeutsche Zeitung (SZ) psali, jsme jej za agenta neoznačovali, protože to je kategorie často speciálně vycvičených spolupracovníků nějaké špionážní agentury, a bylo zřejmé, že něco takového Zilk nebyl.

Já jsem se o jeho utajovaném styku s československou rozvědkou dozvěděl oklikou přes redakci, a to od našeho specialisty na tajné služby Hanse Leyendeckera, který tehdy žil v Düsseldorfu, a od zpravodaje SZ ve Vídni, Michaela Franka, který byl svého času mým předchůdcem v Praze. O prvotním původu informací obou kolegů jsem se ani dodatečně nic nedozvěděl, v tom jsme se drželi zásady „kompartmentalizace znalostí“ aneb „Co tě nepálí, nehas“, která slouží k ochraně zdrojů.

To, co mi oba kolegové sdělili, mne moc nepřekvapilo, jen dva body mi připadaly v kontextu toho, co jsem o Zilkově činnosti věděl, a v souvislostech relevantních let jako nepravděpodobné. Pochyboval jsem především o tom, že by jeho dodávání informací režimu v Praze bylo určující stránkou jeho vztahu ke komunismu v sovětském bloku, protože jsem také věděl o jeho úloze při organizování telemostů mezi Prahou a Vídní a o jeho spolupráci s někdejším ředitelem Československé. televize Jiřím Pelikánem. Ony telemosty byly určitou předzvěstí uvolnění cenzury v roce 1968 a jako takové jsem je považoval za něco pozitivního. Kromě toho jsem kolegy varoval, aby nebrali jako bernou minci údajný časový rozsah Zilkových kontaktů s StB, které prý začaly v 50. letech. Upozornil jsem na to, že tehdy ještě mohl být jako nenápadný student sotva pro československou rozvědku zajímavý.

Nepřekvapila mne ale sama skutečnost jeho kontaktů s našimi agenty, protože jsem věděl, že Rakousko bylo v dobách studené války rejdištěm tajných služeb, v jejichž sítích uvízlo tam i jinde na Západě mnoho prominentních lidí.

Václav Havel si poté rozmyslel udělit Zilkovi vyznamenání. Jak jste vnímal celou situaci? Existoval veřejný zájem pravdivě informovat o Zilkově minulosti? Cítil jste se pod tlakem?

Vnímal jsem tu situaci rozporuplně. Na jedné straně se člověku jako novináři málokdy poštěstí, že máte takovou exkluzivní story, a tahle tehdy vyvolala velkou, i mezinárodní pozornost.

Na druhé straně mi to vyneslo verbální útok ze strany prezidenta Václava Havla, kterého jsem si velmi vážil a vážím. Ten tehdy přišel do Českého rozhlasu s tím, že jsem prý vydíral jeho kancelář s cílem bud‘ překazit udělení státního vyznamenání Zilkovi, nebo poškodit reputaci hlavy státu. S tím také souvisí tlak, pod nímž jsem se na několik dní ocitl, hlavně ze strany českých médií, která chtěla vědět, jak to vlastně s tím „vydíráním“ bylo.. Já jsem se k tomu po dohodě s redakcí nechtěl moc vyjadřovat, protože bych jako zahraniční zpravodaj musel odpovídat způsobem, že by každý moje slova interpretoval tak, že Havel nemluví pravdu. Věc se ale vyřešila tím, že jeho blízcí spolupracovníci Ivan Medek a Jiří Pehe na dotazy médií prohlásili, že jsem Kancelář prezidenta republiky nevydíral, a vystavili mi ze své dlouholeté osobní zkušenosti se mnou, která se datovala ještě do dob společného exilu, takříkajíc čistý štít. Havlova kancelář vzala po několika dnech jeho výroky o mně zpět a na náš vztah s Václavem Havlem to nakonec nemělo dlouhodobý vliv.

Byly zveřejněny informace, že Helmut Zilk, krycím jménem Holec, bral za svou spolupráci s StB peníze, takže mu muselo být jasné, oč jde. On sám se bránil tím, že hrál takzvanou „dvojí hru“. Dá se podle vás vyloučit tato možnost?

Ve světě tajných služeb, zvláště nemáme-li plný přístup do jejich archivů, nelze vyloučit nic.

Nepřekvapila mne ale sama skutečnost jeho kontaktů s našimi agenty, protože jsem věděl, že Rakousko bylo v dobách studené války rejdištěm tajných služeb, v jejichž sítích uvízlo tam i jinde na Západě mnoho prominentních lidí.

Václav Havel se později Zilkovi omluvil. Víte, jaké měl pohnutky? Myslíte si, že to bylo správné?

Havlovy myšlenky jsem číst nemohl, ale jisté je, že mezi manžely Havlovými a manžely Zilkovými byla určitá sympatie, možná daná také tím, že Zilkova manželka a nyní vdova Dagmar Koller je přední rakouskou herečkou, zpěvačkou a tanečnicí, a proto je součástí prostředí velmi blízkého Václavu a Dagmar Havlovým. Havlovu omluvu nechci hodnotit, zvláště vzhledem k tomu, že byla velmi opatrně formulovaná a o Zilkově spolupráci s československými orgány v ní nebylo nic.

Tato spolupráce se, jak už jste uvedla, potvrdila a nepřímo ji svou tezí o „dvojí hře“ potvrdil sám Helmut Zilk. Já osobně bych se proto Zilkovi za svou roli v celé aféře neomluvil, protože věcné jádro informací mého listu bylo v pořádku a nevidím důvod omlouvat se někomu, kdo bral peníze, jejichž zdroj při své inteligenci musel rozeznat.

Jaký máte názor na to, že Miloš Zeman vyznamenává aktivní spolupracovníky Státní bezpečnosti?

Myslím, že to dobře zapadá do toho, jak chápe prezidentský úřad.

Díky vám můžu psát co si myslím.

Noviny, kam jsem psala komentáře buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.

Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.

Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte ho.

Váš finanční dar můžete zaslat na tento účet: 282828999/5500.

Děkuju.