in

Konec Cyrila Höschla aneb Zneužívání psychiatrie v Čechách

Cyril Höschl, Miroslav Plzák, Josef Nesvadba, Jan Cimický versus StB

Cyril Höschl | Foto: Jan Sklenář

Milí čtenáři, moc ráda bych vám poděkovala za podporu, vzkazy a milá slova. I kdybych jakkoli mohla někdy propadnout malomyslnosti, že to, co dělám, nemá moc smysl, nestane se tak díky vám. To, co mi píšete, je pro mě velkou vzpruhou a také nadějí, že v tom nejsme sami.

Dostávám také hodně ohlasů, které se týkají případu Andreje Babiše juniora. Mladého pilota, kterého poté, co se rozhodl odjet z Prahy na Slovensko, vybrzdili policisté na dálnici a proti své vůli skončil v NÚDZu. Tento příběh je hrozivý, protože se nestal v nějaké banánové republice nebo v Rusku. Nýbrž proběhl doslova a do písmene vedle nás. V době, kdy žil Andrej Babiš junior v Praze, nás dělilo od sebe několik minut a pár set metrů, takže kdybychom se tenkrát znali, mohli bychom se potkávat v obchodě, kam si chodil pro čerstvé pečivo. Dnes už na sebe nenarazíme, protože žije ve Švýcarsku, ale vzhledem k možnostem komunikačních kanálů jsme spolu ve stálém spojení. Takže ty z vás, kteří se zajímáte o jeho život a píšete mi, můžu ujistit, že v tomto budu i nadále pokračovat (článek: Chobotnice – příběh Andreje Babiše juniora, část 2).

Posíláte mi rovněž spoustu materiálů týkajících se Cyrila Höschla. V podstatě bych z toho mohla sestavit už sborník. Zajímavé je, že mám k dispozici řadu informací přímo z psychiatrického oboru, bohužel jsem se ale dosud nesetkala s tím, že by je chtěl někdo zveřejnit pod svým jménem.

Mezitím jsem dostala jako dárek novou knihu doktora Jana Hnízdila o tom, jak náš stát řídí psychopati. Píše se v ní to, co už dlouho víme nebo jen tušíme, a po jejím přečtení se slabším jedincům může udělat mdlo. Prezidenty a premiéry už nyní veřejně zkoumat můžeme, ohledně psychiatrů a jejich duševního zdraví nás to ještě čeká.

Velmi trefně to popsal Adam Drda (článek: K případu Cyrila Höschla):

„Je tedy na místě otázka, zda Höschlova zvýšená ochota sdělovat či potvrzovat informace, o kterých by se lékař s StB v žádném případě bavit neměl, neplynula i z širších a v důsledku velmi problematických profesních návyků.“

Bohužel otázku zneužití psychiatrie v době komunismu zatím nikdo pořádně neřešil a své trpké neboli hadí plody nese ještě dnes. Cyril Höschl o uvěznění politického vězně, rolníka z Lutopecen a katolického aktivisty Augustina Navrátila, ještě nedávno mluvil naprosto cynicky. Podobně, jako když nyní cynicky komentuje zavlečení Andreje Babiše juniora. A přitom Höschlovi kolegové, jak vidno, lidé, kteří paradoxně studovali duševní zdraví na vysoké škole, většinou vědí, že nedobrovolný pobyt Andreje Babiše juniora v Klecanech byl všechno, jen ne etický. Čtou si v časopisech profesorovy úvahy o tom, že když umíte řídit, můžete klidně přitom fackovat děti na zadním sedadle, Hitler měl nejlepší korporátní identitu, nebo že je naprosto normální chtít někdy vyhodit vlastní matku z okna. Moc ráda bych někdy pro změnu četla komentář od nějakých známých popularizátorů psychiatrie či psychologie – co oni na to?

Přečtěte si také:  Děti, nesnižujte se na úroveň pana prezidenta!

Chování psychiatrů propojených s StB, jako byli Miroslav Plzák, Josef Nesvadba, Jan Cimický nebo zde zmíněný doktor z Klecan, by mělo být předmětem historických studií a několikaletého bádání. Téma, jež původně zajímalo mě, zní, nakolik lidé spojení s StB mohou i v dnešní době ovlivňovat veřejné mínění.

Badatel z ÚSTRu, spisovatel a teoretik Miroslav Vodrážka, v rozhovoru mluvil konkrétně o těchto lidech – Karel Srp, Zdeněk Zbořil, Marcel Děkanovský a Cyril Höschl (článek: Srp, Höschl, Zbořil a jejich spolupráce s StB). První tři zmínění pánové na něj vůbec nereagovali. Ne tak čtvrtý z nich, který spustil lavinu lží a pomluv. Kdyby byl tenkrát nespustil dehonestační kampaň, přesně jako z análů StB, možná by se na to už zapomnělo, přece jen takový vliv nemám.

Osobně jsem dávno zapomněla jméno člověka, který mě kdysi udal, netuším ani, jestli ještě žije, protože jsem o něm víc jak třicet let neslyšela. Pokud ale někdo používá v současné době k zastrašení novinářů, badatelů či jen názorových oponentů psychiatrické pseudodiagnózy, podsouvá jim nějaké vedlejší záměry nebo je prostě a sprostě jen dehonestuje – jako například když někdo, kdo donášel na StB, mluví o signatářce Charty 77 jako o někom, komu se „disidenti vyhýbají“ –, je potřeba zbystřit. Od vyhýbajících se disidentů je totiž už jen krůček k tomu „žádná disidentka to ve skutečnosti nebyla“ a „žádný disent v podstatě neexistoval“. Po těchto zkušenostech lépe chápu, co se přihodilo Andreji Babišovi juniorovi, který neměl sílu ani prostředky se bránit. Udělat z někoho blázna je velmi jednoduché, zvlášť když to říká někdo, kdo má z léčby duševního zdraví diplom.

Jak píše na začátku citovaný Adam Drda, „zvýšená ochota sdělovat či potvrzovat informace, o kterých by se lékař v žádném případě bavit neměl“ je totiž něčím, s čím se naneštěstí potýkáme dodnes. To už bych se ale opakovala.

Autor: Monika Le Fay

Monika Le Fay je matka několika dětí, dvě porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Loading…

0