Proč je důležité míti Koudelku

Dnes ráno jsem si dala se psy naši oblíbenou, několik kilometrů dlouhou, procházku tichou přírodou. Sem tam se nad námi ozývali ptáci, jinak jsme celou dobu šli téměř nerušeně, naprosto šťastní z nádherného dne. Když jsem pak otevírala dveře domů, napadlo mě, jak krásný a privilegovaný život žijeme. V naprosté svobodě a možnosti jít, kam chceme, dělat, co uznáme za vhodné, mluvit venku nahlas totéž, co doma. Nehrozí nám tsunami, divoké včely, sloni, hadi, malárie, občanské války, povodně, extrémní sucha, zabíjení lidí lvůli orgánům, ani hladomor. Žijeme v jedné z nejbezpečnějších zemí světa. Přitom posíláme sportovce do Číny, která staví krematoria pro statisíce svých odpůrců a děláme, jako by se nechumelilo, jako kdyby se znovu opakovaly Olympijské hry v Berlíně 1936. Jenom ještě schází nějaká Leni Riefenstahlová, která to všechno natočí jako oslavu.

Bojkotuju tyto hry a všechno, co se jich týká; vypínám rádio, jakmile je řeč o Beijingu a na televizi se nedívám. Místo toho si prohlížím videa, malby a obrázky svého oblíbeného Aj Wej-weje a dalších Číňanů, které mám ráda. Nemůžu šmahem zahodit celý národ, když už pro nic jiného, tak proto, že i jedno z dětí, které máme doma, má čínského prapředka.

K novému roku vodního Tygra jsem popřála svobodu Ujgurům, Tibetu, Hong Kongu, Tchaj-wanu, čínským disidentům a křesťanům. A také soucit a milosrdenství pro děti, které jsou unášeny, nebo zahazovány jako odpadky u cesty. Všem komunistům a jejich přisluhovačům jsem popřála, ať shoří v pekle.

Neobešlo se to pochopitelně bez komentářů, že nejsem opravdová křesťanka. Psala jsem ale toto přání původně na twitterovou zeď čínské ambasády v Praze, tak jsem chtěla, aby měli jasno.

Čína je prostě pro mnoho lidí moc daleko a málokdo má chuť se jí zabývat. Na druhé straně asi jen málokdo doopravdy přemýšlí nad tím, že malý kousek od nás se lidé připravují na válku a jen tiše doufají, že k ní nedojde, Čas běží, řeka teče, věci se dějí. Nebýt návštěvy Jana Lipavského na Ukrajině a poděkování ukrajinského velvyslance Yevhena Perebyinise, ani by si spousta lidí nevšimla, co se za humny odehrává.

Moje tweety o návštěvě ministrem @JanLipavsky linie dotyku se staly terčem tak masivní operace proruských trollů, jak snad nikdy předtím. Znamená to jen jedno – svou návštěvou se trefil do černého. Děkuji, pane ministře, za včasnou iniciativu. Ukrajina si velmi váží Vaší podpory. pic.twitter.com/aeSumIYZsQ

— Yevhen Perebyinis (@YPerebyinis) February 8, 2022

Doma jsem zapnula počítač, vypnula telefon a dala se do psaní. Když jsem napsala dvě stránky, dala jsem si na chvíli pauzu a otevřela Twitter. A blesklo mi hlavou, že by vláda už konečně měla jmenovat pověřeného ředitele Michala Koudelku. Protože kdo jiný chrání tuto zemi před nebezpečím, představujícím dva spojence pekla, Putina se Si Ťin-pchingem, lépe než BIS?

Tak schválí vláda Koudelku, nebo jo? Jak to vypadalo vloni naprosto zoufale a beznadějně, tak letos už máme normální Sněmovnu, vládu i premiéra, k tomu Senát i ÚS, takže teď ještě BIS a potom Hrad a pak už mě to přestává zajímat a budu už jenom koupat psy, sázet kytky a číst si. pic.twitter.com/2kM3vIl2IO

— Monika Le Fay #BoycottBeijing2022 (@MonikaLeFay) February 9, 2022

Když jsem status zveřejnila, dala jsem ho také na Facebook a šla se podívat, co je ve světě nového. Pár minut poté vyšla zpráva, že Michala Koudelku vláda Petra Fialy do funkce jmenovala! Kéž by všechno bylo tak jednoduché a šlo tak hladce!

Dřív bylo mým snem, pokud nenatáčím, být co nejčastěji doma, mít kolem sebe ticho, prázdno a čas na psaní a na psy. Teď, když už se mi to i někdy daří, mám další metu – přestat se zabývat politikou. To, jak jsme ji v posledních osmi letech neustále řešili, nebylo vůbec normální a ani zdravé. Když si vzpomenu, kolik času jsem strávila přemýšlením a psaním o lidech, jako je Zeman, nebo Babiš, je mi doopravdy líto, že jsem nedělala něco jiného.

Dnešní jmenování Michala Koudelky je skvělou zprávou, navzdory Hradu, SPD, KSČM, páté koloně, prorusákům, Kremlu a pár pisálkům, kteří – aniž by pochopili, jak fungují demokratické tajné služby – se k honu na šéfa kontrarozvědky připojili. Obzvlášť v dnešní době, kdy nám Putin dýchá za krk, je životně nutné mít na rozhodujících postech ve vedení státu čestné lidi.

Zdaleka ještě ani neskončila kauza Vrbětice; nikdo nebyl odsouzený za velezradu, nevíme ani kdo a proč tajné materiály kontrarozvědky na Hradě skartoval. S demokratickou vládou a premiérem, s většinou ve Sněmovně, se Senátem a Ústavním soudem – které donedávna, v dobách Burešovy vlády patřily k posledním pilířům demokracie u nás – a s řádně jmenovaným ředitelem – bude mít Bezpečnostní informační služba úplně jinou pozici, než měla předtím. Teď ještě ten Hrad.

Je jasné, že ani poté, kdy na něj usedne nějaký čestný a demokraticky zvolený kandidát, nemáme vyhráno. Ani nemůžeme; už kvůli naší poloze a bývalému vazalství v rámci východního bloku, na které Putin nedokáže zapomenout a moc rád by ho obnovil. S lidmi, kteří ctí a zachovávají principy demokracie, se nám ale bude tomu tlaku čelit mnohem lépe.