David Vondráček: Větička prezidenta Pavla se pozitivně zapíše do dějin střední Evropy

Když motorkář prezident 19. května 2023 sundal v bavorském Selbu helmu, zaparkoval své dvoukolé žihadlo – bavorské BMW R 1250 GS – a šel se převléct do šatny místního kulturního domu, domorodci, i ti, co přijeli na Týdny bavorsko-českého přátelství z německého vnitrozemí, byli jako v Jiříkově vidění.

Byli překvapeni i z jeho projevu (to už měl sako a kravatu), kdy poděkoval Sudetoněmeckému krajanskému sdružení za konstruktivní spolupráci v česko-bavorských vztazích. Obrátil se přitom přímo na mluvčího Sudetoněmeckého landsmanšaftu, sedícího v první řadě: Chtěl bych poděkovat Berndu Posseltovi, opravdu si toho vážím.

Když zazněla tato věta – myšlenky se mi vrátily třicet let proti toku času, kdy právě vzniklé Česko obtížně hledalo svou novou identitu. Jako by své ukotvení zprvu chtělo nalézt bez užší spolupráce s německy mluvícími zeměmi. Jako by je chtělo přeskočit za průliv k Velké Británii a za oceán, k USA.

Tehdy mě napadlo natočit dokumentární portrét šéfa Sudeťáků Franze Neubauera, který byl tehdy pro hodně Čechů ztělesněným ďáblem; revanšistou, který bude chtít vrátit majetky v bývalých Sudetech.

Jak mě to napadlo? Máme s bratrem chalupu po Němcích ve Třech Sekerách u Mariánských Lázní. Kousek odsud je Velká Hleďsebe – Gross Siehdichfür. V tamější hospodě Na růžku jsem se dozvěděl, že tu malý Franz Neubauer vyrůstal. Pamětník pan Motejzík v řeznictví U Neubauerů za války pracoval. Vlastnil motorku Jawu a půjčoval ji malému čtrnáctiletému Franzovi. Tak jsem počátkem devadesátek zavolal do bavorské zemské banky. Na příjmu její šéf Neubauer. Ptám se ho drze, jak to, že jezdil na motorce, když ještě nebyl plnoletý. Odmlka, smích. A otázka, odkud to všechno vím. Od pana Motejzíka, pravím.

Šlo to rychle. Za měsíc přijel do rodné vesnice. Když jsme ho natáčeli u tehdy neudržované základní školy, kam kdysi chodil – vrhli se na nás místní: proč to natáčíme, tu ošklivost, že to určitě pošleme tomu Sudeťákovi Neubauerovi do Mnichova, ať raději točíme nový obchod Jednoty a čerstvě opravené domy. Pan Motejzík jim tehdy představil natáčeného: šéfa landsmanšaftu. A hleďsebáci se s ním začali bavit, Neubauer jim vysvětloval, že se nikdo masově vracet nebude, že jde jen o to, abychom spolu komunikovali. Místní poznali, že nesmrdí sírou. A ocas že taky nemá…

V tehdejším dokumentu s názvem Návraty Franze Neubauera (odvysílala ČT2) někdejší mluvčí landsmanšaftu vysvětloval, že nám s bratrem chalupu nesebere a nic se vracet nebude. Představil ale svůj vhled do problematiky. Včetně představ – pro českou stranu nepřijatelných -, že by se malá část státního majetku měla nabídnout v rámci restituce potomkům bývalých majitelů, vyhnaných po válce do vybombardovaného Německa. Tato úvaha v dokumentu zazněla i s relevantní oponenturou. Hranice našich restitucí byla stanovena komunistickým převratem, tedy rokem 1948. Česká vláda se obávala právního chaosu a politické neprůchodnosti tzv. sudetských restitucí, což bylo pochopitelné.

V souvislosti s červnovým poděkováním prezidenta Petra Pavla mluvčímu stávajícího landsmanšaftu mě napadá, jak postupně ledy nepochopení a strachu z odvěkého nepřítele v české společnosti postupně roztávaly. A že i krajanské sdružení Bernda Posselta na tom má svůj kladný podíl.

Především se Česko-německá deklarace z roku 1997 z historického pohledu ukázala jako pozitivní: uzavřela právní minulost, ale otevřela prostor nejen historiografickému objevnému zkoumání našeho stýkání a potýkání. Především možnost psát reportáže, točit dokumenty i hrané věci bez ideologické cenzury. Tato dílka nutí předpojaté i vstřícné respondenty k zamyšlení, jakou kulturně civilizační ztrátu utrpěly naše země, když zmizel židovský i německý – chcete-li sudetský nebo böhmácký – multikulturní rozměr.

https://g.cz/kdo-pred-70-lety-zabijel-na-borislavce-archivar-ales-kyr-objevil-unikatni-dokument/

Václav Havel v roce 1989 řekl: Já odsuzuji vyhnání Němců po válce, který způsobil nejenom Němcům, ale snad ve větší míře i Čechům samotným jak morální, tak také materiální škody. Když se na zlobu odpovídá jinou zlobou, znamená to, že se zloba nepotlačuje nýbrž rozšiřuje.

V národoveckých náladách – ještě před Deklarací, před třiceti lety – by správa Brna nepodpořila pietní pochody do Pohořelic na moravsko-rakouských hranicích, kam byli odsouváni i brněnští němečtí starousedlíci a stovky jich vysílením umíraly. Počátkem devadesátek by se obtížně rodila idea stálé expozice Naši Němci v Muzeu města Ústí nad Labem, kterou před dvěma lety slavnostně otevřeli primátor Petr Nedvědický a německý prezident Frank-Walter Steinmeier. Obtížně by se prosazoval i nedávno natočený ­hraný film Bohdana Slámy o krvavě vyháněných dvojjazyčných Vitorazanech.

Lidí v pohraničí, ale třeba i v Litoměřicích, Svitavách či v Jihlavě v minulých desetiletích viděli, jak bývalí krajané německého jazyka, ale už i jejich děti a vnuci, dávají nemalé částky na opravy poničených kostelů a historických památek. Dnes už existují tisíce vazeb mezi německými starými starousedlíky a českými novoosídlenci, vlastně už novostarousedlíky. Znám desítky případů vzájemného navštěvování. Dokonce i případy, kdy děti vyhnaných zajišťují nejmladší české generaci v Německu práci.

Prostě se barevně zaplňují bílá místa našich poválečných dějin, aniž by se bagatelizovaly zločiny německého národního socialismu. Ne každý se ztotožňuje s výše uvedeným postojem Václava Havla, který je citací z jeho dopisu německému prezidentovi Richardu von Weizsäckerovi z konce roku 1989.

I když se po třiceti letech vášně ztlumily, přece jen čas od času vytáhnou sudetskou kartu naši provinční národovci. Vzpomeňme na podpásovky Miloše Zemana při předvolební besedě s Karlem Schwarzenbergem. Personifikací věčně včerejších v tomto ohledu jsou Václavové Klausové (senior i junior), kteří se každou chvíli navážejí do Bernda Posselta. Používají častěji substantivum landsmanšaft – než krajanské sdružení. Vždy ho vyslovují úderně – hlavně to manšaft, někomu to třeba evokuje ráznost povelů důstojníků wehrmachtu.

Je to trochu paradoxní a nevím, zda to Klausové nevědí: Bernd Posselt patří do tzv. ackermannovské křesťanskodemokratické frakce Sudetoněmeckého krajanského sdružení, která už od počátku devadesátých let nenárokuje žádné majetky. Je motorem smíření s Čechy, nikoliv v ekonomicko-politickém smyslu, ale v duchovně kulturním. Berndu Posseltovi se za posledních dvacet let podařilo spolu se sociálně-demokratickou frakcí sdružení Seliger gemeinde tvořenou potomky vězňů nacistických koncentráků – výrazně oslabit nacionalistickou skupinu Witikobund, která stále trvá na ekonomických nárocích. Bernd Posselt několikrát navštívil Lidice a omluvil se za krajany, z nichž velká část podlehla hnědé totalitě. Nejnověji se mu podařilo prosadit, že ze stanov sdružení byla vyřazena preambule o usilování o navrácení majetku. Vím, že od pana Posselta to byl nelehký boj. Opustili ho i někdejší přátelé, pro něž byla preambule osudovou symbolickou hodnotou, přestože mnozí z nich realisticky věděli, že se nikdy nic vracet nebude. V uznalém gestu našeho prezidenta vůči mluvčímu sdružení – je i respekt za tuto odvahu.

Zdánlivým paradoxem Václavů Klausů je, že kritizují Posselta a demokratické Sudetoněmecké krajanské sdružení. A přitom chválí protiuprchlickou Alternativu pro Německo – AfD, která má potíže s demokratickou ústavností. Mnozí její funkcionáři chválí Reinharda Heydricha a chtějí zrušit tzv. Benešovy dekrety. Na akcích této populistické strany často vystupuje i Václav Klaus senior.

Vstřícné gesto stávajícího prezidenta se ale nevynořilo z ničeho nic. Půdu nejen pro symbolické sbližování mu v posledních letech zkypřovali v neformálních setkáváních s landsmanšaftem naši politici všech možných politických preferencí. Premiér Petr Nečas se před deseti lety omluvil za nucené vysídlování krajanů (tak nazval naše bývalé spoluobčany německého jazyka). Společné akce sdružení a českých organizací domlouvali starosta Prahy 7 Jan Čižinský, bývalá ministryně sociálních věcí Michaela Marks Tomin, bývalý ředitel ÚSTRU Daniel Herman. Nejvyšší sudetoněmecké vyznamenání – Evropskou cenu Karla IV. za přátelství mezi národy získali již zesnulý Petr Uhl a letos Libor Rouček. Všichni zmínění museli v sobě projevit přece jen ještě kousek odvahy. Stále to schytávají z krajně levicových nebo ultranacionalistických kruhů. Nicméně: tání pokračuje…

Vhozenou žhavou koulí do toho tajícího sněhu bylo 19.5. 2023 pražské nastartování motorkového bavoráku prezidentem Petrem Pavlem. Směr Selb.

Přiznám se, že mi v tom květnu ne úplně došel význam té věty prezidenta. Sledoval jsem ohlasy českého tisku, většinou si těch několika málo slov nikdo ani moc nevšiml. Rozebírala se více česko-bavorská obchodní výměna. Teprve před čtrnácti dny jsem začal uvažovat o Rubikonu – když jsem se v Liberci sešel s Marií Seiner, dcerou severočeských sudetoněmeckých sociálních demokratů, vězňů nacistického režimu. V červnu po válce byli vysídleni. Jako antifašisté si směli vzít protekčně dvě kila svých věcí navíc. Odjeli ze svého domova v dobytčáku bez střechy.

Paní Marie, se zúčastnila květnoivých Česko-bavorských slavností v Selbu (dobrá polovina účastníků byla tvořena druhou a třetí generací vyhnaných z území dnešního Česka). Poděkování našeho prezidenta Berndu Posseltovi hodnotila (a prý skoro všichni z německé strany) jako úplně něco jiného, než projevy a akce jiných politiků, které jsem výše jmenoval. Říkala, že prezident je pro Čechy něco víc, než třeba jejich německý prezident, který je prý spíš státní razítko na smlouvy. Nemá takovou vážnost jako ten náš. Pravila, že i její rodiče hleděli na Masaryka jinak, než třeba na tehdejšího premiéra. A takhle to prý vnímali letos v květnu i krajané v hledišti. Jakousi větší úctu k úřadu prezidenta mají možná v kulturních genech jako nesmazatelnou stupu své staré vlasti.

Mluvila o přelomu. Po slovech prezidenta už prý se nebude nikdo z Čechů bát nebo se stydět objevit se po boku mluvčího revanšistického landsmanšaftu.

To si úplně nemyslím. Ale je to opravdu zlom. Poprvé od pětačtyřicátého pochválila naše hlava státu člověka ve funkci, o které se nikdy moc nemluvilo, pozitivně a hezky.

Překročený Rubikon? Možná. Už bude obtížné pro aktivní politiky a i pro ty, jež o politickém dění píší, vrátit se zpět. Úplně na druhou stranu řeky. Jako to nemohl učinit ani Julius Caesar v roce 49 před Kristem…

David Vondráček je scenárista a režisér