Bojovnice Natálka tančí

Skutečnost, že tento stát dává agresorům často větší podporu než obětem, je něco, s čím se nemůžu smířit. V posledních dnech na to musím myslet často, v souvislosti s propuštěním žhářů z Vítkova, kteří se pokusili upálit nevinnou romskou rodinu s malými dětmi. Nejvíc ze všech to odnesla tehdy dvouletá Natálka, která musela absolvovat desítky operací. 

Z Natálky je nyní už šestnáctiletá slečna, s krásnými dlouhými černými vlasy. Má svoji hip hopovou taneční skupinu a je obklopena láskou a podporou rodičů Aničky a Pavla a tří starších sester. Její rodina se ale s následky útoku potýká neustále, ať už proto, že musí pracně shánět peníze na léčbu a další věci, které by nemuseli řešit, kdyby se nestali terčem nesmyslného rasistického útoku, nebo prostě jen tím, že všichni utrpěli trauma, kterého se hned tak nezbaví.

Psala jsem o tom už mnohokrát, že se lidem dějí strašné věci a že vědomí toho, co se stalo ostatním, nám pomáhá vydržet. Při natáčení mnoha desítek lidských osudů jsem slyšela tolik mučivých věcí, že opravdu nevím, která z nich byla horší. Ale vím, že existují lidé, kteří toto všechno zvládli a to mi dává naději, že i já zvládnu svůj život, protože to, co se stalo, nebo děje mně, se s tím nedá srovnat.

Jedna z teorií říká, že pro osud člověka je podstatné vytvořit si bezpečnou vazbu se svou matkou. Ať už je osud rodiny z Vítkova jakkoliv brutálně poznamenaný. jsem si naprosto jistá, že jejich rodina je naprosto v pořádku, co se týká vzájemné podpory a lásky a že by jim to mnozí z majoritního etnika mohli závidět. 

Když člověk sleduje příběhy lidí, kterým se narodilo postižené dítě, velmi často může vidět, jak otec rodiny situaci řeší odchodem. Spousta lidí se rozvádí pro daleko méně, než je vypálený dům a holčička v ohrožení života.

Pamatuji si, jak mi jednou jedna žena vyprávěla, že jejím snem je mít kožich z polární lišky a jet na Kanárské ostrovy, což jí otec jejího dítěte neumožní, ale někdo jiný ano. Ani mě nepřekvapilo, když jsem se časem dozvěděla, že se rodina rozpadla a ona následovala hlas svého srdce, který jí radil, že bude lepší dát se dohromady s někým, koho sice nemiluje, ale kdo jí ty kožichy a dovolené pořídí.

Páteční setkání na ostravské Liščině, v centru, kde se schází romské děti a kde působí Kumar Vishwanathan, člověk, který toho pro Romy udělal v ČR tolik jako málokdo, bylo léčivé nejen proto, že se přítomní (plus někteří další připojení na dálku) rozhodli Natálce a její rodině nějak pomoct. Podle svých profesí a možností přispět právní radou, psychologickou podporou, nebo pořádáním sbírky na bezpečnostní prvky, které by rodině zajistily větší komfort a pocit bezpečí. Co si ale z celého setkání pamatuju nejvíc a co bylo nejhezčí, byla možnost setkat se s rodinou Kudrikových a Sivákových, sedět s nimi v kuchyni a povídat si a především vidět Natálku, jak tančí s ostatními dětmi. 

Byl to opravdu léčivý okamžik, podobně jako když romský koncentrák v Letech navštívil Petr Pavel, aby vzdal úctu nevinným obětem. Všechny tyhle jednotlivé momenty, kdy člověk cítí, že v tom utrpení nejsou jednotlivci sami, ale že se dotýká také dalších lidí, jsou velmi důležité. Spojují nás na nějaké elementární rovině lidství, které je stejné u všech na světě a které z laskavosti, empatie a soucitu nevykazuje někoho jen proto, že je jiný než my. 

Každý nemá schopnosti přispět nějakou radou, nebo pomocí na úřadech. Hodně lidí také nemá peníze na to, aby rodinu podpořili finančně. Co ale může každý udělat, je vyjádřit jim svou podporu a ujištění, že stojí na jejich straně. 

Pro někoho je to možná málo, mně se po pátku znovu zdá, že to je naprosto nejvíc.

Sbírka pro Natálku zde: klikněte sem.