Monika Le Fay
Evropský soud pro lidská práva, který vyhodnocuje soudní řízení na národních úrovních, se usnesl, že norské soudy nepochybily, když odmítly vrátit děti do péče Evy Michalákové, zbavily ji rodičovských práv a odepřely jí právo na kontakt se syny Denisem a Davidem. Přihlédl přitom zejména k rozhodnutím norských soudů, které odkazovaly na závažné zanedbávání, fyzické a sexuální zneužívání. Zmiňuje také zoufalství a strach dětí, které zažily nejenom při násilí od rodičů, ale byly také přítomny násilí mezi rodiči.
Starší syn byl frustrovaný tím, že matka zveřejnila citlivé informace o rodině a odpor k ní dával opakovaně najevo jak verbálně, tak fyzicky. Důsledkem toho, co zažil v biologické rodině, je nynější posttraumatický stresový syndrom. I laikovi musí být jasné, že pokud má dítě z rodiny takové zážitky, jeho terapie a léčba nemůže spočívat v tom, že se svěří zpět do péče lidem, kteří jeho problémy způsobili. He did not want to have anything to do with them. They have lost all parent points. He wants to stay where he is because nobody is mean there, chce zůstat u své náhradní rodiny, protože tam nikdo není zlý.
Starší syn projevoval fyzické reakce i jen při rozhovoru na téma setkání s matkou, takže bylo rozhodnuto o tom, že deficit, který nastane (mj. ztráta kontaktu a povědomí o kultuře, v níž se narodil) není v tuto chvíli nadřazený jeho psychickému stavu a zdraví. Rozsudek také zmiňuje předchozí rozhodnutí, které zamítlo adopci mladšího syna Davida s tím, že se nedoporučuje zejména kvůli jeho silné vazbě na staršího bratra, přestože by to posílilo jeho bezpečný pocit a stabilitu v pěstounské rodině.
Bublina splaskla.
Je přinejmenším smutné připomenout si, jaké hysterii podlehla většina médií a politiků – s výjimkou těch několika mála, kteří nepodlehli přesvědčení, že Barnevernet peče koláčky ze slz slovanských dětí (příměr, který kdysi před lety někdo použil a od té doby už se vžil).
Pamatuju, jak mě kdysi překvapil telefonát jednoho europoslance. Volal mi proto, aby mi sdělil, že po prostudování otevřených zdrojů došel ke stejnému závěru, co já – že totiž situace v rodině je nahony vzdálená tomu, jak ji popisuje většina českých médií. (V té době jsem zveřejnila v nově vznikajícím Fóru 24 Pavla Šafra sérii článků k tématu. Pokud se dobře pamatuju, zbytek médií, kromě Reportérů ČT, 168 hodin a Respektu, přebíral jak na běžícím pásu dezinformace a lživé interpretace, které produkovala Michaláková a lidé kolem ní z tzv. Petičního výboru.) Na obranu dětí a norských soudů se tenkrát postavila ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marks Tomin (ČSSD), která za to schytala obří kritiku. Bohužel i část lidí, kteří by byli sto pochopit, oč jde, jí nedali za pravdu jen proto, že byla z opačné strany politického spektra.
Europoslanec, kterého jsem do té doby neznala a nikdy jsem ho neviděla, mi sdělil, že po projednání případu se ukázalo, že všichni jeho kolegové – až na ty, kteří byli zvoleni za lidovou stranu – případ chápou a vidí, že naši zemi poškozuje dokonce na mezinárodní úrovni. Ze zbabělosti před rozzuřenými voliči se ale rozhodli raději do sporu nevstupovat.
Angažmá některých českých tzv. ultra katolíků je velmi smutnou kapitolou. Pro podporu svých teorií neváhali lhát, falšovat či zastrašovat. Protože se nikdo z oficiálních autorit typu odborníků na dětská práva, psychologů či kriminalistů Michalákové nezastal, vymysleli si zfalšovaný posudek na matku dětí a trvali na tom, že ho předloží norské straně. Přitom zpochybňování západních demokratických institucí a vměšování se do jejich justičního systému je, jak známo, rysem hybridní války. Nikdo z nich by si určitě nepřál, aby v jeho opatrovnickém řízení rozhodovali například Dánové.
Senátorka Jitka Chalánková šla tak daleko, že tvrdila, že za celou praxi dětské lékařky nikdy nepotkala týrané či zneužívané děti, což je výrok, za který by jí ČLK v zemi, kde je každoročně desítky dětí utýráno k smrti, měla odebrat diplom a zakázat praxi. Dokonce se nechala slyšet, že ať dětí klidně žijí třeba i v pekle, hlavně když je to úplná rodina.
Osobně mám teorii, že ultra katolíci bojují za práva rodičů zneužívat a bít děti jen proto, že je pro ně těžké si připustit, že něco takového vůbec existuje. Kdyby totiž byli schopni se nad tím zamyslet, muselo by jim dojít, že totéž, v obřím měřítku, se děje také v rámci jejich církve. Chalánková, která četla rozsudky, dokonce tvrdila, že nevěří tomu, že něco tak ohavného jako sexuální zneužívání dětí existuje. Její nenávist proti všem, kdo na to upozorňovali, šla dokonce tak daleko, že poštvala časopis Echo a ten zveřejnil vylhaný text o tom, že jsem ukradla dítě. V naivní a hloupé logice, že když někdo obhajuje „kradení“ dětí, tak je sám nejspíš krade. Redaktoři Dalibor Balšínek a Daniel Kaiser neváhali posílat cizím lidem do zpráv smyšlené informace o mně a mé rodině. Stejně jako v případu Michalákových byla ideologie povýšena nad realitu.
Už před mnoha lety lidé kolem tzv. Petičního výboru přišli s pomluvami, že kradu děti, protože jsem neplodná. Prý za to, že jsem zveřejňovala informace tak, jak se ministryni práce líbilo (která zase potřebovala Norské fondy; to je jasné, že to nedělala „zadarmo“), „dostala“ nádhernou holčičku. Psala jsem poté opakovaně do všech možných diskusí, že jsem matka biologických synů a naše dcera díky svému romského původu je typ dítěte tzv. neumístitelného – v celé ČR se nenašla jediná ochotná rodina ji přijmout. Přesto fotografie dcery s komentáři o mé neplodnosti kolovaly internetem. Emoční stopa už byla zanechána.
Užila jsem si dva roky vyhrožování zabitím, nabourávání do počítače, pomluv a osočování. Podobně na tom byli i další lidé, kteří se vyjádřili k případu jinak, než byla oficiální verze. Mnohokrát jsem se dočetla od zastánců Michalákové, že budou podávat trestní oznámení, požadovat omluvu atd. Nikdy ale k ničemu nedošlo, protože tím posledním, co by chtěli, je otevřít případ a ukázat ho z druhé strany – ze strany dětí, kterým bylo ubližováno. Všichni hřešili na to, že Norové jsou příliš slušní, takže nikdy rozsudky nezveřejní a lidé, kteří je četli, nebudou chtít dětem ubližovat ještě víc tím, že budou sdílet otřesné informace z jejich životů.
Vždycky jsem tvrdila a tvrdím, že kauza Michalákové byla první vážnou zkouškou toho, jak jsme připraveni na hybridní válku. V té zkoušce jsme pohořeli na celé čáře. To, že jsme z toho ani po těch letech nevyvodili důsledky, má za následek, že i dnes jsou stále lidé šířící lži a dezinformace, politikové, kteří si na tom postavili kariéru, nebo dokonce sama Michaláková, která rozhodně není žádnou světicí či matkou roku, zváni do médií a je jim opakovaně dávaný prostor. Naivní lidé, v dobré víře, že páchají dobro, a kteří sami naprosto netuší nic o tom, co jsou týrané děti a jak je s nim potřeba pracovat (a že například v situaci, kdy je jedno z dětí traumatizováno mnohem víc než druhé, je potřeba v rámci ochrany děti od sebe oddělit); laici, podléhající emocím a hysterii, kteří nechápou, jak a proč rozhodují opatrovnické soudy a v neposlední řadě také dezinformátoři, pseudovlastenci a náckové, kteří z dobrých důvodů mají proč nenávidět Norsko, zaplňují a donekonečně zamořují veřejný prostor. Vztah k této kauze se stal do jisté míry prověrkou IQ, kritického myšlení, schopnosti nenaskakovat na nacionalisticky laděnou vlnu a nepodléhat dezinformacím.
Udělat z asociální rodiny, kde se zneužívaly a zanedbávaly děti, předmět PR propagandy proti demokratické zemi jako je Norsko, se stalo naprostým majstrštykem hybridní války. Emoční stopa zůstává zachována i pro další generace. Ne mučitelé dětí, ale Norové jsou našim skutečným nepřítelem.
O případu jsme psali také zde:
Loading…