Protinorská psychóza a české komplexy

Celou zemí v posledních dnech hýbá kausa Evy Michalákové a jejích dvou synů, kteří jí byli odebráni a už několik let žijí u svých pěstounů v Norsku. Skoro každý se k tomu vyjadřuje, pořádají se demonstrace a sama matka dětí si vyjednává audienci u premiéra, jindy zase pózuje s Dominikem Haškem, nebo se nechává fotografovat pro noviny. Jako by se úplně zapomnělo na to, oč vlastně v tomto případu jde. Že jde totiž o děti, které byly s vysokou pravděpodobností sexuálně zneužívané a bité a jejich matka byla zřejmě u toho, když se to dělo.

Tato kausa je natolik zamotaná, že se v ní už jen málokdo vyzná. A tím, jak působí na mnohé lidi nejednoznačně, vkládají do ní své osobní názory na Norsko, na Evropskou unii, na sociální pracovníky, ženy i děti. Každý má po ruce nějakou historku o tom, jak někdo někomu ukradl dítě, nebo opatrovnický soud rozhodl nespravedlivě. To by ale nemělo zastírat fakta, která jsou úplně zřejmá.

Děti Evy Michalákové nebyly odebrány bezdůvodně. Byly odebrány poté, co rodinu dlouhodobě sledovali sociální pracovníci a přestože úřady měly zájem zachovat rodinu, rozhodly se nakonec jinak. Nejen proto, že rodiče nespolupracovali.

Rozhodující bylo svědectví jednoho ze synů, které se svěřil učitelce ve školce s tím, že ho tatínek v noci budí, dělá s ním věci, které jsou mu nepříjemné a že i maminka dělá věci, které se mu nelíbí. Velmi podrobně popsal sexuální praktiky, penis svého otce a další věci, o kterých se nikde nepíše, protože většina lidí, která měla možnost se seznámit se spisem, dává přednost formulaci typu “děti byly odebrány ze zvlášť závažných důvodů”.

Bylo zjištěno, že v rodině dochází k brutálnímu násilí, které otec s diagnózou paranoidní schizofrenie páchá na své ženě a na dětech. Děti chodily do školky nemocné a s horečkou, nekomunikovaly, zaostávaly, jevily známky psychického a fyzického strádání. Poté, co se ukázalo, že syn má kromě nočních můr také poškozený konečník a krev ve stolici, začaly úřady jednat velmi rychle. Díky tomu se obě děti dostaly k pěstounům. Proč byli sourozenci rozděleni do dvou náhradních rodin, můžeme jen spekulovat. K oddělení děti dochází většinou v případech, kdy je třeba rozetnout začarovaný kruh násilí, protože jak známo, když otec bije matku a matka řeže děti, tak se nakonec i děti rvou mezi sebou. To je ovšem jen domněnka. Co není ovšem domněnka, jsou výpovědi svědků a dítěte, které by neměly být brány na lehkou váhu. Zpochybňovat výpověď týraného a zneužívaného dítěte znamená dopouštět se na něm opakovaného násilí. Z faktu, že byly děti bity a zneužívány, neplyne nikomu dalšímu prospěch. Byť tato skutečnost může vzbouřit naše národní cítění, které některým lidem říká, že je třeba dát si dobrý pozor na cizáky, kteří se nám snaží ukrást děti.

Protože syn své svědectví před policií neopakoval a soudy požadovaly výpověď nestranných svědků (učitelka a pěstounka se za takové nepovažují) a protože matka násilí popírala, trestní stíhání bylo zastaveno. Sociální úřady i soud se ovšem shodly v tom, že děti byly bité, matka jim nedokáže zařídit bezpečné prostředí a je bezpodmínečně nutné, aby šly z rodiny pryč.

Většina těchto informací se dá vysledovat z otevřených zdrojů, mimo jiné také z pořadu Reportéři ČT, který se jako jeden z mála pokusil o věcný rozbor situace a zmiňuje výpověď chlapce o tom, že byl zneužíván oběma rodiči. Naproti tomu řada novinářů propadla hysterii poháněné částečně nenávistí vůči západní Evropě a Evropské unii, částečně zaviněné vlastními špatnými zkušenostmi se sociálními úřady a především možná neschopností pochopit, oč ve skutečnosti šlo. Matka, která se staví do role oběti, rozdává rozhovory na všechny strany, takže v MfD dokonce vyšel text o tom, že Eva Michaláková vždy pomáhala slabším. Co naplat, že své děti před zřejmou brutalitou a zneužíváním neuchránila. Moravská regionální verze MfD z ní dělá téměř Matku Terezu (možná že jde o nějaké další klišé o tom, jak šla hodná holky z Moravy do světa a jak doplatila na svou dobrotu).

Nyní jsou děti u pěstounů a matka je smí vídat jen velmi omezeně. Starší ze synů návštěvy matky odmítal a vadil mu také fyzický kontakt s ní. Advokáti Evy Michalákové toto vysvětlovali ovlivňováním ze strany pěstounů. Nevíme sice přesně, jakým způsobem pěstouni děti vychovávají, ale evidentní je, že začarovaný kruh velmi pravděpodobného násilí na dětech se konečně rozetnul. Požadavek, aby se děti vrátily “k nám domů”, aby konečně mohly začít mluvit česky, se v této chvílí jeví úplně absurdní. Děti žijí v Norsku, mluví norsky a jsou v Norsku evidentně spokojené.

V souvislosti s tímto případem se vyrojilo hned několik národních traumat. Požadavek, aby děti mluvily česky, patří k těm veselejším. Je možné, že matce bylo zakázáno mluvit na děti česky z toho důvodu, aby nemohla manipulovat situaci ve svůj prospěch jazykem, kterému v Norsku nikdo nerozumí. Co ale z toho všeho vyplývá jako zdaleka nejhorší, je bagatelizace násilí na dětech a neúcta k jejich výpovědi.

Zneužívaný syn o svém trápením dlouho mlčel a když se pak odhodlal, řekl pěstounce, že jí svěří své “tajemství”. Muselo to být pro něj velmi těžké.

Úřady a soud toto vše velmi podrobně a nestranně zmapovaly. Celý případ ale ztroskotává na tom, že jsou Norové příliš korektní a omezují se pouze na holá fakta a trvají na tom, že děti nebyly odebrány z rodiny bezdůvodně. A že trestní stíhání kvůli sexuálnímu zneužívání bylo zastaveno. Touto svou korektností ovšem umožnily matce vyvolat mediální hysterii, kdy se neustále dokola argumentuje zásadou in dubio pro reo. V případě pochybností máme považovat rodiče za nevinné. V případě týraného dítěte ovšem celou dobu tvrdíme, že neříká pravdu a zpochybňujeme jeho výpověď. Je to divné dvojí měřítko. Člověk by si řekl, že primárním posláním státu je chránit slabé a bezmocné, nikoliv zajišťovat podporu pachatelům, kteří spoléhají na mlčenlivost ostatních a nedostatek důkazů.

Je těžké připustit, že ve Skandinávii mají lepší sociální systém než u nás. Ale vzhledem k tomu, že mají oproti nám jedenačtyřicet let náskok, je to celkem logické.

Zajímavé v této souvislosti je, že v podobné cause v českém Nýrsku už Češi tak hákliví na presumpci viny nejsou. Ačkoliv sexuální zneužití také nebylo prokázáno, byly publikovány detaily, jak k němu mělo docházet a svá podezření o zneužívání v rodině veřejně popisují i odbornice, které by měly s ohledem na profesní pravidla mlčet tak, jako to dělají Norové.

Matka a její advokáti nyní spoléhají na to, že novináři nejsou hyeny a nebudou chtít dětem ublížit. Zatím nikdo podrobná fakta ze spisu necitoval. Na to matka sází a spoléhá a tím pádem má zcela volný prostor. Jako původně podezřelá ze sexuálního násilí a usvědčená z bití se přes noc stala prototypem ženy, která nejenže čelí svému osudu, ale zároveň hájí také naše české zájmy.

Z celého smutného příběhu by mělo vzejít poučení. Že totiž když si děti na něco stěžují, mělo by se brát jejich vyjádření vážně. Z toho bychom si mohli vzít příklad zejména my, kteří žijeme v zemi, kde je ročně kolem dvaceti zabitých a desetitisíce týraných dětí a kde je násilí na dětech a vulgarita vůči nim denní chleba.

Možná máme pocit, že to Norové s tou ochranou dětí trochu přehánějí. Ale oni dobře vědí, že když se týraných a zneužívaných dětí nezastane vlastní matka, musí tu být někdo, kdo se jich zastane. Ne že stát bude přerozdělovat děti a odtrhávat je od rodin, ale že existuje mechanismus, jak ochránit práva těch, kteří se sami bránit nemohou.

Český národ zatím čeká práce na odstranění myšlenkových schémat a komplexů vůči západní Evropě. Je těžké připustit, že ve Skandinávii mají lepší sociální systém než u nás. Ale vzhledem k tomu, že mají oproti nám jedenačtyřicet let náskok, je to celkem logické. Přestože i tam dochází k pochybením.To ale velmi pravděpodobně není případ nešťastné matky Evy Michalákové.

Psáno pro Forum24.cz

Díky vám můžu psát co si myslím.

Noviny, kam jsem psala komentáře buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.

Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.

Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte ho.

Váš finanční dar můžete zaslat na tento účet: 282828999/5500.

Děkuju.