in , ,

Téma rodin, kde došlo k odebrání dítěte, je vždy velmi smutné a emotivní

Rozhovor s vědkyní Leonou Wunderlich, žijící v Norsku

Vážení čtenáři, před Vánocemi jsme přinesli rozhovor s litevskou historičkou Halinou Nosálovou, který vzbudil velký ohlas. K tématu nyní na stejné otázky odpovídá česká vědkyně, dlouhodobě žijící a pracující v Norsku, Leona Wunderlich.

Jak se stalo, že jste se začala zabývat tématem Norska, Barnevernetu a
dezinformačních kampaní obecně?

Na úvod bych ráda uvedla, že problematika má dvě roviny. Jednou z nich je
čistě vylhaná – dezinformační rovina, která je diskutovaná v tomto textu.
Druhou rovinou je, že Barnevernet má skutečně mnoho problémů, na kterých je
třeba pracovat. V Norsku je běžné tzv. kontinuální zlepšování a to se týká i
sociálky. Norská sociálka se potýká s problémy podobnými jako ta česká.

Nedostatek kvalifikovaných pracovníků, regionální rozdíly, zdlouhavá jednání,
posudky, někdy zasahují příliš pozdě, jindy zase příliš brzy etc. V Norsku se na
zlepšování usilovně pracuje. Kontinuálně.

Bohužel ta první rovina problému nějakým způsobem zavinila, že se zapomíná
na to, že ČR má také svoji sociálku se svými problémy. Ty problémy jsou velmi
vážné a celý systém by si zasloužil důkladnou revizi a kontinuální zlepšování. Je
s podivem, že čeští politici, aktivisté a novináři věnují tolik času a úsilí na
kritiku norského systému, místo aby řešili závažné problémy ve své zemi.

Co vás přitáhlo právě k tomuto tématu?

O téma jsem poprvé zavadila někdy v roce 2013 v nějakém článku z českých
novin, kde paní Michaláková líčila, jaké bezpráví se v Norsku děje. Protože
jsme se měli brzy stěhovat do Norska, začala jsem googlit informace a vyskočilo
na mě ono původní ruské video, které tvrdí, že se v Norsku odebírají děti na
byznys a že jsou to obrovské počty dětí etc. Stejné informace pak objevovali i
naši známí a příbuzní. Bylo potřeba zjistit fakta. Norsky jsem ještě moc neuměla
a česky byly dostupné pouze negativní informace. Zeptala jsem se tedy našich
norských přátel, kteří pracují ve školství či zdravotnictví. Všichni kroutili
hlavou – co jsou to za hlouposti, že BV je tady od toho, aby chránilo a pomáhalo
ohroženým dětem, a nechápali, jak tomu vůbec může někdo věřit.

V krajanských skupinách na FB se pak toto téma objevovalo docela často. Byl to
pan Ruščák (tehdy ještě pro-norsky orientovaný), který mě ubezpečil, že jsou to
nesmysly a že aby na nás přišla neprávem sociálka, je asi tak pravděpodobné
jako vyhrát ve sportce.

Následně jsem se začala problematikou zabývat důkladněji a hlouběji. Se
znalostí jazyka můžete sledovat média, odborné stránky, legislativu, statistiky,
petice, diskuze etc. Pracuji jako vědecký pracovník a práce se zdroji a daty je
mým denním chlebem. Z uvedených zdrojů vyplynulo, že BV v Norsku odebírá
(v přepočtu na procenta) méně dětí než třebas OSPOD v ČR, nebo že např. polským rodinám hrozí odebrání dítěte v Polsku čtyřikrát častěji než v Norsku.

Seznámila jsem se s procesy a daty ohledně práce sociálky (BV) a začala jsem
diskutovat tam, kde se vyskytovaly úplné nesmysly o Norsku. Zjistila jsem, jak
moc se za tu dobu podařilo PR týmu “Petičního výboru na podporu paní
Michalákové” zmanipulovat veřejné mínění, a rozhodla jsem se objektivní
informace zveřejnit formou přehledného článku (Když k vám přijde
Barnevernet, Lidové noviny, pět autorek).

Od té doby se pokouším vyvracet bludy (mýty, dezinformace) o Norsku tam,
kde to má smysl – u zdrojů dezinformací, kterými jsou určití protinorští
aktivisté. Informace, které používám, jsou vždy ozdrojované. Svými texty
pomáhám i krajanům v Norsku. Ne každý je totiž schopen dohledat relevantní
zdroje či porozumět statistikám či norskému systému péče o ohrožené děti.

Můžete říct něco o sobě? Proč se zajímáte právě o Norsko?

Jak jsem uvedla již dříve, žiji asi pět a půl roku v Norsku, do Norska jsme však
jezdili hojně už dříve a máme zde mnoho přátel. Stěhovali jsme se i s dětmi a
otázky péče o děti pro nás byly důležitou oblastí. Mám dvě děti a muže, s nímž
jsem už přes pětadvacet let. Díky dobrému vzdělání (PhD v oboru chemie a
technologie materiálů) jsem snadno získala velmi dobrou práci – pracuji jako
výzkumný a vývojový pracovník v oboru chemie – hydrometalurgie.

Bylo vám od počátku jasné, že pravda je jiná, než je nám předkládána,
nebo jste k tomu musela složitě dojít?

Prvním článkům o případu Michalákových jsem věřila; na druhou stranu
konspiračnímu ruskému videu ani nesmyslným článkům o tom, jak Norsko
odebírá děti na zakázku a často i na orgány – tak těm jsem nevěřila nikdy. Díky
diskuzím mezi krajany v Norsku jsem zjistila, že realita je úplně jiná, než líčí
česká média. Následným studiem problematiky jsem pak zjistila potřebná fakta
k vedení diskuzí či publikování článků.

Co vás mezi manipulacemi a lžemi nejvíc překvapilo?

Pamatuji si například na zprávu ČTK o tom, že v Norsku se rodí největší počet dětí s Downovým syndromem na světě.

Nejvíce mě překvapuje role médií v dezinformacích. Média napříč spektrem bez
okolků tisknou PR články petičního výboru na podporu paní Michalákové, aniž
by si ověřovala byť jen základní fakta. ČTK, Českou televizi či iROZHLAS.cz
(zejména poslední dobou díky paní Čemusové) nevyjímaje. Toto je skutečně
velmi zarážející. Celkově mě pak překvapuje, kolik lidí věří tomu, že lidé v
Norsku “jsou degenerovaní, bezmezně věří státu a úřadům, že tady děti smějí
sladkosti jen v sobotu či že děti v Norsku patří státu, že BV je soukromá
organizace, nad kterou neexistuje žádný dohled, nebo že Norsko krade děti”.
To, že i veřejnoprávní média šíří dezinformace, je tristní. Příklad, kdy všechna
média včetně ČT24 zveřejnila článek litevské televize o tom, jak Norové
odebírají litevské děti, protože jsou degenerované (kvůli častému incestu),
protože mají nízkou porodnost a navíc se v Norsku rodí mnoho dětí s
Downovým syndromem – to byla taková třešinka na dortu. Opravnou verzi
článku pak otiskla už pouze některá média.

Přečtěte si také:  NE bratříčkování s komunisty a estébáky

Aktuálně je to iROZHLAS.cz, který lživě a manipulativně informuje o norských kauzách ve Štrasburku. Samostatnou kapitolou dokreslující neetickou roli medií v celé záležitosti pak je dokument České televize Děti státu, který přináší zmanipulovaný pohled na věc. Po oficiální stížnosti na RPRTV byl výsledkem projednání závěr, že se jedná o autorský dokument a vyjadřuje pouze názory autora a nemusí tudíž být nestranný. Že Česká televize podporuje takovouto manipulativní propagandu je naprosto neakceptovatelné.

Proč podle vás téma rodiny Michalákových vyvolalo tolik emocí?

Téma rodin, kde došlo k odebrání dítěte, je vždy velmi smutné a emotivní.
Každý z nás má rodiče či děti a zná sílu rodinného pouta, tedy každý z nás si
umí představit tu bolest. Bohužel zde sehrávají velmi důležitou roli média, která
tyto srdceryvné příběhy tisknou bez jakéhokoli ověření faktů.

V Norsku, pokud rodiče chtějí zveřejnit svůj příběh, musí (v případě seriózních
médií) doložit dokumentaci, rozsudky – potvrdit svou verzi oficiálními zdroji.
Pak je příběh zveřejněn – verze rodičů plus fakta z dokumentace. Čtenář si tedy
může udělat obrázek o celé situaci. Toto v Česku zcela chybí. Příkladem je např.
informovanost o případu rodiny Bodnariu. V ČR vycházely články o odebrání
pěti dětí kvůli křesťanské výchově, podezření na křesťanskou indokrinaci
(náboženský fundamentalismus). Pouze některá média okrajově zmínila, že
rodiče měli děti nepřiměřeně trestat. V norském tisku ovšem vyšly hlavně
informace o tom, že náboženství v případu nehrálo vůbec žádnou roli, tisk dále
uváděl, že policie rodiče vyšetřuje pro hrubé násilí na dětech a že byl shledán
dostatek důkazů k obžalobě rodičů (kterým hrozilo až šest let odnětí
svobody). Tedy zcela jiný obrázek, než nabízela česká média.

Kdo se podle vás nejvíce účastnil šíření lží, polopravd a zavádějících
informací?

V Česku je to jednoznačně Petiční výbor na podporu paní Michalákové a jejich
PR – tedy europoslanec Zdechovský (KDU), senátorka Chalánková,
právník Hasenkopf, bývalá členka PV Jordanka Jirásková a další. Jejich FB
stránka “Česko, vraťme děti rodičům” je pak manipulací a dezinformací plná.
Víme, že jejich PR rozesílá hotové články do médií. PR všem médiím nabízí
také rozhovory, fotografie, detaily či tiskové zprávy. Jejich profesionální PR pak
v ČR nemá žádnou protistranu. Čtenáři navíc netuší, že jde o PR články.
Následně jsou pak na vině všechna média, která tyto články tisknou. Klasicky to
je např. Echo 24, Parlamentní listy a nově iROZHLAS.cz (který přebírá zprávy
od Chalánkové).

Jak hodnotíte jednání politiků, kteří se bez sebemenší znalosti faktů
vyjadřují k něčemu, o čem nic nevědí?

Těžko říct, zda srdceryvné příběhy jen zneužívají ve svůj prospěch, či skutečně
těm nesmyslům slepě věří. Ovšem i přes mnohá fakta, která jim byla předložena,
tyto lži nadále šíří, takže spíše to první.

Co je na celé věci velmi tristní, je skutečnost, že anti-BV lobby sehrála důležitou
roli při rozhodování o zachování ústavní péče pro děti do tří let (dříve kojenecké
ústavy) –, protože přechodné pěstounství je byznys. Je to velmi smutné s
ohledem na ta miminka. Všichni dnes již vědí, že pobyt v ústavu je škodlivý a
způsobuje nevratné změny na mozku. Tady je role anti-BV aktivistů zřetelná.
Překvapuje mě, že je netrápí svědomí kvůli každému miminku, které se kvůli
nim nedostane do rodiny ale skončí v ústavu.

Byla jste svědkem útoků, verbálních či fyzických, výhrůžek atd. za to, že
jste zveřejňovala objektivní informace?

Ano. Samozřejmě. V podstatě jsem se setkala se vším z výše uvedeného. Víme
také, že na jednoho zastánce Norska skutečně tito anti-BV aktivisté poslali
falešná udání na BV – aby si to taky zkusil». Samozřejmě se nic nestalo, pouze
bylo konstatováno, že rodinu šikanuje nějaký cizojazyčný anonym. Ti lidé
musejí být neskutečně zaslepení zlobou. Klasikou je pak zesměšňování našich
osob či snaha udělat z nás nedůvěryhodné osoby – jsme ponorky, bezcitné
hyeny, platí nás Barnevernet, norské fondy, bojíme si přiznat si pravdu etc.,
osobní útoky jsou pak klasickou reakcí v diskuzích. Často nám přejí odebrání
dětí či útočí i na naši rodinu. Místo argumentů – osobní útoky. Klasika.

Co myslíte, že je nejdůležitější pro to, aby lidé rozpoznali nepravdu a
dokázali kriticky myslet?

V Česku je celkově velmi špatná úroveň kritického ověřování zdrojů – lidé si
neumějí ověřovat informace a jejich zdroje. Smutné je, že to často nedělají ani
reportéři a redaktoři v médiích. Důležité je naučit všechny věkové kategorie tzv.
kritickému ověřování zdrojů – zde bychom si mohli vzít příklad z Finska, které
je v této oblasti na špičce.

Nebýt vás, nemohla bych tento web nikdy provozovat.

Noviny, kam jsem psala komentáře, buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.

Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.

Díky vám můžu už čtvrtý měsíc psát, co si myslím. Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte mě zde.

Written by Monika Le Fay

Matka několika dětí, dvě jsem porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Loading…

0

Komentáře

0 komentářů