in ,

Historička Halina Beresnevičiūtė-Nosálová: Ruská dezinformační kampaň vytváří obraz „zdivočelého“ Norska

Rozhovor s litevskou historičkou a spisovatelkou

Jak se stalo, že jste se začala zabývat tématem Norska, Barnevernetu a dezinformačních kampaní obecně? Co vás přitáhlo právě k tomuto tématu?

Bylo tam několik důvodů. Mám blízké lidi v Norsku, včetně kamarádky z dětství, pochopitelně jsem hned po těch prvních zprávách zpozorněla. Jako historička se dlouhodobě zabývám dějinami filantropie, a tím i historií péče o ohrožené děti, proto se také zajímám o současný stav v této oblasti. Péči o ohrožené děti v ČR se věnuje rovněž můj manžel, a to nejen teoreticky jako autor sociologických studií, ale i jako psychoterapeut. Mám k tématu blízko.

Nicméně po rozpoznání, že se jedná o dezinformační kampaň rozpoutanou z Ruska, jsem objevila, že jakoby žiji v tématu své již skoro dvacet let staré knihy „Krize loajalit“. V knize jsem zkoumala přeměny středoevropské politické kultury pod nátlakem Ruska. Zejména to, jak se v důsledku inkorporace části polsko-litevských zemí do ruského impéria na konci 18. století měnila šlechtická republikánská kultura. Dílčím tématem byla tehdejší potřeba přebudovat představy o soukromých zájmech a ochraně občana proti zvůli státu a národa, aby se vybudovala nová, tomuto útočníku odolná identita. Je příznačné, že již první dělení Polska a Litvy se začalo „zradou“ ochránců soukromí před státem. V roce 1767 přijala konfederace protestantských a pravoslavných šlechticů ozbrojenou „pomoc“ ruské císařovny Kateřiny II. proti posilování postavení katolíků v Polsko-litevské republice. Tedy impérium, které žádné toleranční zákony nemělo, využilo vnitřního konfliktu ve šlechtické republice, jež v zákonech ze 16. století měla ukotvenou ochranu občanů před diskriminací z náboženských důvodů, aby nakonec rozšířilo své hranice na její úkor.

Pří sledování debat o Barnevernetu zažívám podobnou krizi loajalit jako moji tehdejší historičtí hrdinové. S každým dalším srdcervoucím příběhem prožiji „trhání duše“. Z jedné strany je velmi přirozené stavět se na stranu člověka, kterému jde o dítě. V naší kultuře je normální tolerovat mírnou mediální pokřivenost, když se podobné kauzy prezentují soucitně vůči člověku v konfliktu s úřadem. Odborné, mediální a právnické hledání rovnováhy mezi zájmem ohroženého dítěte a jeho biologické rodiny jsou důležité a pochopitelné. Staré modely sociálněprávní ochrany děti, v kterých OSPODY hrály spíše tu represivní roli, jsou na ústupu. Teprve se vytváří moderní sociálněprávní ochrana dětí, která je zaměřená na včasnou intervenci, na preventivní práci s ohroženou rodinou s cílem pomoci dítěti včas, preferenčně v rodině. Naštěstí se všeobecně chápe, že pro zdravý vývoj dítěte je třeba stabilní rodinný život. Právní rámec moderní SPOD ovšem ještě potřebuje vyjasnění, jak ukázala roztříštěnost stanovisek soudců v rozsudcích malé a velké komory ESLP v norské kauze Strand Lobben. Jak je vidět z poslední rozhodnuté norské kauzy u ESLP, ne vždy se daří dost citlivě odhadnout a soudně vyargumentovat, kdy by se dočasné umístění dítěte mimo rodinu mělo měnit na dlouhodobé a tomu přizpůsobit i kontakt s rodinou.

Na druhé straně ruské dezinformační narativy vnášejí do této důležité debaty tolik nenávisti, prezentují události a problémy tak odtrženě od zjistitelné skutečnosti, že postrádají jakýkoli pozitivní přínos. Vytvářejí obraz jakéhosi zdivočelého Norska či západu vůbec. Přitom tamní sociálněprávní ochrana dětí je objektivně a komparativně vzato na tom spíš lépe než hůře a dezinformační kampaň spíš parazituje na dlouhodobém zájmu norské veřejnosti o téma. Z hlediska vyváženosti a početných kontrol systému a dostupnosti právní pomoci by se spíše dalo říct, že člověk je tam chráněn proti zvůli státu lépe než tady. V neposlední řadě bylo vidět, a teď už je zřejmé, že zdánlivá pomoc zdejších anti-barnevernetových extremistů situaci rodin v konfliktu se sociálkou zkomplikovala.

Nejsem odbornice na současný SPOD, ale poté, co jsem si shromáždila nějaké znalosti, přišlo mi důležité vstoupit do debaty s apelem na média a politiky, aby se při informování o problematice držely běžných zásad ověřování informace a zaměřili na klidnou a o fakta opřenou debatu. Obhájíme svoji kulturu kritické debaty jen tehdy, budeme-li schopni vzdorovat dezinformacím podněcujícím nacionalistickou a ideologickou nenávist.

Můžete říct něco o sobě? Proč se zajímáte právě o Norsko? Byla jste někdy v Norsku, nebo tam žijete?

Jsem původem Litevka a žiji v Brně. Učím dějiny baltského regionu na MU. Norsko tedy představuje hraniční zemi pro region mého odborného zájmu. Můj původ je možná dalším důvodem, proč jsem se zapojila do české debaty. Myslím si, že dezinformační mýty podobné povahy, tedy podněcující strach o ochranu soukromí občana proti státu, jsou vytvořeny spíše pro náš region (Pobaltí, Polsko). Otevřeně proruské povídačky proti NATO, EU, „fašistech na Ukrajině“, které frčí tady, u nás tak dobře nefungují.

Bylo vám od počátku jasné, že pravda je jiná, než je nám předkládána, nebo jste k tomu musela složitě dojít?

Celou pravdu o jednotlivých případech neznám a není pro člověka mimo ten případ zjistitelná. Možná že jsem byla z výše zmíněných důvodů v lepší pozici než běžný divák při prvním zhlédnutí ruského videa „Jak se dělá správný byznys“. Toto video bylo opatřeno českými titulky zhruba v době, kdy startovala medializace případu Michalákových. Tehdy jsem byla velmi překvapená, že na něj naletěli i jinak celkem příčetní lidé a že má tak mohutnou odezvu. Jeho narativ o masovém bezdůvodném odebíraní děti slovanským rodinám, povídačky o nezávislosti Barnevernetu na soudech a státu, tvrzení, že Barnevernet je soukromá organizace a že jde o obchod s dětmi, žije svým životem doposud. Je tedy třeba uznat, že se jedná o kvalitní dezinformační produkt, který účinně míří na city. Pokud se divák neorientuje v problematice SPOD, nevarují ho zjevné lží v tom „systém osvětlujícím“ povídání. Pokud si člověk nezjistí, co je Irina Bergset zač a co povídá v jiných mediálních výstupech, pak ani nedozví, že ona dobře ví, že její Míša je u otce, nikoliv neznámo kde. A že je tam proto, že opakovaně křivě obviňovala exmanžele z násilí a sexuálního zneužití dítěte. Lidé, kteří opakovali zjevně nepravdivé informace tohoto videa o norském systému a rozpoutávali co největší nenávist vůči Norsku a pěstounskému povolání, se mi pochopitelně jevili podezřelými. Prokousávala jsem se všemi jimi odkazovanými články a dokumenty a zjišťovala jsem, že věci prezentují velice selektivně, překrucují, mystifikují anebo rovnou lžou.

Obrovským přínosem pro ujasnění situace jsou popisy případů a rozsudky na stránkách ESLP. Z nich je zřejmé, že norská sociálka zasahuje ve velmi komplikovaných případech, že odebrání dítěte je vnímáno jako poslední možnost, že je zde snaha a zákonná povinnost pomoci v rodině, že ve většině případů se to odebrání ani nezpochybňuje, že svědectví Barnevernetu jsou pouze jedna z mnoha v řízení a že soudy argumentují dle celkem běžného evropského práva.

Co vás mezi manipulacemi a lžemi nejvíce překvapilo? Pamatuji se například na zprávu ČTK o tom, že v Norsku se rodí největší počet dětí s Downovým syndromem na světě.

Na tomto bludu od jedné litevské emigrantky, který vypustila v litevské talk- show, mne překvapilo asi jen to, že taková bezvýznamnost a absurdita se dostala do českých novin. Jinak přece zde v médiích o baltských státech nebývá moc slyšet.

Ani ne tak překvapivá jako pozoruhodná je podobnost taktiky takových „pomáhačů“ jako ona paní v různých zemích. „Pomoc“ spočívá v akci, která situaci rodičů spíše zkomplikuje. V tom litevském případě paní pomáhala organizovat již druhý únos dítěte „se specifickými potřebami“. Diagnóza dítěte pochopitelně není zveřejněna, ale známo je tolik, že matce sociálka vyčítala nedodržování pravidelnosti, kterou toto dítě zvlášť potřebovalo, taktéž střídání chův. Tedy takové dítě mělo být uneseno nejdříve příbuzným, a pak dokonce cizí osobou. Každý, kdo se snažil pomáhat rodině legální cestou, se stal terčem očerňování. Litevská advokátka a pracovníci velvyslanectví, kteří se původně pro chlapce usilovně angažovali, dali po odhalení chystaného únosu od případu ruce pryč. Zdá se, že cílem není pomoc, cílem je co největší skandál a rozhádanost.

Přečtěte si také:  Alexandr Vladimirovič Meň, světlo v temnotách smutné Rusi

Po zveřejnění článku, který zmapoval bájnou lhavost, metody a ruské vazby této hlavní litevské bojovnice proti BV, není o ní a „skandálech Barnevernetu“ v hlavních litevských médiích nadále tolik slyšet (odkaz).

Smutným zjištěním byla naprostá ztráta empatie a ohledu vůči dětem při bulvární medializaci a propírání kauz na sociálních sítích. Najde se spousta lidí, kteří s těmi dětmi nikdy nemluvili a jsou hotovi mluvit jejich jménem, co se jim stalo či nestalo, co si určitě přejí a v čem jsou jejich zveřejněné názory nepravdivé.

Proč podle vás téma rodiny Michalákových vyvolalo tolik emocí?

To je asi samozřejmé, že na případ ztráty dítěte, slzy matky a fotky malých dětí nejde reagovat bez emocí – a to ani v případě, kdy člověk má svoje výhrady proti bulvarizaci tak citlivé kauzy a jejím předvídatelným kontraproduktivním dopadům. Také si při každé kauze lámu hlavu, co se stalo, a po každém rozsudku, co vše se možná dalo udělat lépe. Běžný člověk je asi v nevýhodě proto, že se jedná o velmi specifické téma. Proto bylo snadné jej pohoršit klamem, že prý když se nekonalo trestní řízení, nejsou platné ani nálezy opatrovnického soudu. Anebo že o českých občanech má rozhodovat český stát. Bylo ale také zřejmé, že příběh se balil do nacionalistických stereotypů: „naše děti“ proti „cizímu státu“, „utrpení české matky“ proti „bezcitným germánským/severským bestiím“ atd.

Kdo se podle vás nejvíce účastnil šíření lží, polopravd a zavádějících informací?

Epicentrum bylo kolem Petičního výboru, snad jen právní zástupkyně matky dodržela míru „advokátského“ pohledu na věc. Je třeba podotknout, že Jitka Chalánková a Tomáš Zdechovský se neštítí publikovat své názory ve vyloženě dezinformačních proruských médiích, jako jsou např. Parlamentní listy. V mezinárodním měřítku pan Zdechovský publikoval své interview o Barnevernetu na EP Today. To jest, jedná se o médium, o kterém bylo zjištěno, že 47 procent článků přebírá od RT (ruská TV stanice v angl. jazyce) a pouze se tváří, že má cosi společného s Evropským parlamentem (odkaz). Po kritickém článku v Respektu ohledně podivných okolností cesty tohoto europoslance do Indie Zdechovský oznámil, že svůj prý jediný článek pro toto médium o Kašmíru nechal stáhnout (odkaz). Interview z r. 2018 o Barnevernetu tam ovšem zůstalo viset.

Z důležitějších médií by se dalo zmínit Echo24, které často v podobných případech zasahování státu do soukromí plní roli rádoby „konzervativního“ a na nějaké to ověřování neohlížejícího se bulváru. Říkám rádoby, protože lež ve jménu senzačního příběhu žádné konzervativní hodnoty nepředstavuje. Naopak, ochrana dětí, včetně jejich soukromí, by takovou konzervativní hodnotou měla být.

V poslední době mne ale nejvíce zamrzela pokřivenost zpráv o norských kauzách v iROZHLASu, protože se přece jedná o médium s vysokým renomé. Po první zprávě, která vyvolávala dojem, že v kauze Strand Lobben ESLP našlo také pochybení v odebrání dítěte (odkaz), kontaktovala Leona Wunderlich redaktorku a snažila se jí vysvětlit, že paní senátorka Chalánková není spolehlivý zdroj, ale naopak velmi zaujatá strana. Ovšem při informování o kauze K. O. and V. M. proti Norsku paní redaktorka znovu přebrala celou tiskovou zprávu paní Chalánkové, včetně vyjádření pana Hasenkopfa o poměrech v českých opatrovnických soudech (odkaz). Naštěstí selektivní podání rozsudku senátorkou jakžtakž doplnila fakty z kauzy. Zůstalo ale záhadou, proč by právník bez specializace v opatrovnickém soudnictví, který od r. 2015 není ani koncipientem v advokátské kanceláři s opatrovnickou agendou, musel být citován v tak důležité věci osvětlení české praxe. Nenašel by se nikdo kompetentnější a méně zaujatý, kdo by vysvětlil, jak dlouho a jak rozsáhle se v českém opatrovnictví uplatňuje zajištění kontaktu dítěte s biologickou rodinou jako pozitivní povinnost státu?

Vždyť tohle je relativně nový trend. Vzpomeňme, jak dopadly mladší děti Wallových, když probíhal pokus znovusjednotit rodinu po Českou republikou prohrané kauze u ESLP. Anebo zkusme si představit, jak by zde dopadla taková dlouhodobě nezaměstnaná rodina (tedy bez prostředků na právníky a na cesty za dítětem), s minulostí domácího násilí, zneužívání drog, a navíc s otcem násilným kriminálním recidivistou jako K. O., před kterým bylo třeba pěstounskou rodinu chránit. Nebyly by pro něj schůzky uskutečněné jednou za dva týdny během doby předběžného opatření a nejméně šestkrát ročně po v podstatě správném vyhodnocení, že umístění mimo rodinu bude trvat déle než rok, spíše luxus? Nutnost pracovat s původem dítěte a nějak aktivně zajistit kontakt dítěte dlouhodobě mimo biologickou rodinu s rodiči pronikl do systému SPOD ČR ze západních zemí. A nikoli že se tu na nás něco hrozného ze západu valí, jak prezentují dezinformační narativy.

Mně se třeba při čtení rozsudku mihl v hlavě jeden nedávno medializovaný případ selhání soudů při umístění do dlouhodobé péče, který podchytil až Ústavní soud ČR (odkaz). A chyba se objevila především proto, že psychologickými posudky doloženou potřebu toho dítěte zůstat prozatím v (přechodné) pěstounské rodině, ke které si vybudovalo dobrou vazbu, a o naději ho vrátit do péče matky mimořádně bojovali pěstouni. Nejde o to, že v norském opatrovnictví se chyby nestávají, ale pokud se o něm již informuje, je třeba informovat přesně a v nějakém skutečnosti odpovídajícím kontextu. A opravdu nejde asi ani o propastný rozdíl mezi evropským právem a možnými chybami soudů v jednotlivých zemích, které při tom vycházejí z podobných právních norem, poznatků psychologů a sociálních pracovníků.

Jak hodnotíte jednání politiků, kteří se bez sebemenší znalosti faktů vyjadřují k něčemu, o čem nic nevědí?

Je těžké hodnotit, když není úplně jasné, zda ten člověk tak činí kvůli kognitivním, nebo kvůli etickým nedostatkům. Tedy lidově řečeno, zda je tak hloupý, nebo tak podlý. A tedy jestli jen blbne a nekriticky využívá nesmysly, které jsou mu k ruce v dezinformačních a bulvárních médiích, anebo honí pozornost či plní zadání. Z občanského hlediska mi přijde důležité hodnotit politické strany, zda se s takovým populistou za každou cenu vypořádají, anebo nikoliv.

Byla jste svědkem útoků, verbálních či fyzických, výhrůžek atd. za to, že jste zveřejňovala objektivní informace?

Vím o udání na českého krajana v Norsku sociálce, za to, že se snažil osvětlit norské poměry české veřejnosti, a to formou anonymu psaného špatnou norštinou. Běžně se v těchto debatách místo argumentu oponent snaží znechutit, urazit. Šťourá se v soukromí, konstruují se a šíří pomluvy, někdy se vyhrožuje. Přišívají se ideologické nálepky „progresivistů“, „neomarxistů“, lidí placených Barnevernetem, kteří se prý snaží zavést tu nějaké to imaginární neomarxistické peklo. Cílem je vystrašit a rozeštvat.

Co myslíte, že je nejdůležitější pro to, aby lidé rozpoznali nepravdu a dokázali kriticky myslet?

Jako učitelka bych řekla, že dobré vzdělání, ale jako historička samozřejmě vím, že to není žádnou zárukou, zvlášť při stále dokonalejším umění útočit na lidské emoce. Každopádně je třeba mluvit o hybridní válce a nástrojích propagandy a dezinformace.

Vedle kultivování kritického myšlení a umění metodicky hledat pravdu je důležité budovat důvěru v právní stát. Lidé, kteří mají své zkušenosti s represivními, nespravedlivými intervencemi do soukromé sféry nebo s dogmatičnosti a nesmlouvavostí státu vůči občanským iniciativám v této oblasti, se stávají také snadnějším terčem dezinformačních kampaní podobného druhu.

Nebýt vás, nemohla bych tento web nikdy provozovat.

Noviny, kam jsem psala komentáře, buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.

Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.

Díky vám můžu už čtvrtý měsíc psát, co si myslím. Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte mě zde.

Written by Monika Le Fay

Matka několika dětí, dvě jsem porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Loading…

0

Komentáře

0 komentářů