Žádné dohody nejsou možné, na nekrofilní ruSSko platí jenom jediné: síla

Odporné, zlé a nenávistné proruSSké mrdky rozpoutaly vyhozením do povětří hráze Kachovské přehrady ekologickou katastrofu a humanitární krizi. Ne, to není stát, se kterým by se mělo či dalo jednat; jsou to teroristé a zločinci a čím dřív je někdo sprovodí ze světa, tím lépe. 

Současná situace mi připomíná druhou světovou válku, kdy lidé utíkali z koncentračních táborů, aby se zoufale snažili oslovit světové mocnosti se zprávou o tom, jak statisíce a miliony lidí přichází o život, jak jsou ponižovány a mučeny lidské bytosti. Nikdo jim nechtěl věnovat pozornost, nikomu nestálo za to zasáhnout a zachránit tak možná stovky tisíc lidí.

Na co celý svět ještě čeká? Až ruSSKá zloba osobně dorazí na Alexanderplatz?

Německo se chová jako ztraumatizovaný jedinec, který ví, že něco kdysi strašně podělal a teď se bojí cokoliv udělat, jen aby to nepodělal znovu. Žádná současná vyjádření německého kancléře Olafa Scholze na tom vůbec nic nemění.

Co dělal celou dobu předtím, když proruSSké hordy zabíjely a znásilňovaly na Ukrajině ženy a děti, pobíjely staré lidi, podpalovaly stáje a střílely psy? Copak někdo normální může vyvolat ekologickou katastrofu?

Současné ruSSko je říší zla, která má nekrofilní charakter. Nic jiného mu neudělá takovou radost jako boření, mučení, likvidace, smrt a soupisy mrtvých. Nekrofilní charakter zkázu ke svému životu potřebuje, vyhledává ji, sytí se z ní. Bez ní nemůže existovat.

Zatímco smyslem života většiny lidí je láska, nekrofil má jako nejvyšší hodnotu lásku ke smrti. Čím víc mrtvých, čím víc zkázy a utrpení, tím líp.

Druhá část světa, která se vyžívá spíše v plození, tvoření a budování, tomu nerozumí a jen s úděsem přihlíží. 

Na nekrofilní charakter ale žádné domluvy, dohody či jednání neplatí. Všechny ústupky a pokusy o smír bude považovat za slabost a bude se jim ve skrytu, nebo i nahlas, smát. Na nekrofily platí jenom jedno, a to je síla. Pokud to celý civilizovaný svět nepochopí, tak mu to může dojít nejspíš až v momentu, kdy touhu po zkáze pocítí na vlastní kůži. A to možná bude už pozdě.