Vít Kučík: Italská zkušenost s inkluzí

Sestry si z bratra utahovaly, že skautský oddíl, kam tady v Itálii chodí, je odkladištěm pro hendikepované děti a hádaly, kvůli jakému hendikepu asi přijali jeho.

No posuďte sami – jeden o berli, druhý má brýle tak tlusté, že bez nich sotva rozezná den od noci, třetí s rozštěpem, sám neměl jasno, jestli je kluk nebo holka (natož aby v tom měli jasno ostatní) a vedouci je tak silný dyslektik, že měl problém napsat jméno vesnice, u které měli tábořit! Přitom jsem s překvapením zjistil, že jejich letní tábory jsou v lecčems tvrdší, než byl náš paramilitární oddíl ilegálních skautů, jehož jsem byl členem za komunismu v Čechách a ze kterého jsem tak rád dával svym dětem výchovné příklady typu: „Když jsem já byl malej, to se s námi nikdo nepáral, to jsme neměli to pohodlí, co máte vy teď tady…!“

Sestry samy ale chodily do školních tříd, ve které hendikepovaní byli – třeba snědý obrovitý chlapec z Bangledéše Tami, který sice uměl sedět a chodit, ale jinak byl mentálně zcela mimo, neuměl mluvit a z jeho skřeků a občasného křiku se dalo těžko rozpoznat, co se v jeho vnitřním světě odehrává. Nebo italský zcela paralyzovaný chlapec Nicola, který jen obracel oči v sloup a vydával neurčité chrčivé zvuky, když ho asistentka vezla na vozíku.

Tyto extrémní případy uváděli moji čeští známí jako důkaz: „Tady sám vidíš, že nemá sebemenší smysl, aby chodili do normální školy, brzdili učitelku a ostatní, nic jim to stejně nedá a mezi svými v odborném prostředí by jim bylo líp!“ Jejich postoj ovšem ostře kontrastoval s postojem spolužáků Tamiho i Nicoly – včetně jejich rodičů a zdejší společnosti vůbec – děti si na Nicolu i Tamiho zvykly od první třídy, braly je jako přirozenou součást skupiny, teměř za maskoty třídy. Když plánovaly cokoli typu školního výletu, meziškolních turnajů nebo skupinového fotografování, automaticky počítaly s vozíkem, nebo s faktem, že snědý obr nevydrží dlouho potichu a v klidu…

Odmalička vyrůstaly s nimi, s jejich zvláštnostmi a omezeními. Neměly z nich strach nebo rozpaky jako já, Čech z východního bloku, který se s nimi naživo setkal až v dospělém věku; nezahrnovaly je soucitnými pohledy a lítostivými vzdechy. Braly je přirozeně jako sobě rovné. Vždyť s nimi vyrostly!

Tami i Nicola prošli osmi lety normální venkovské základní školy a dokonce jsou i na střední. Nejsou schopni ani mluvit a normálně vnímat, natož aby se naučili nějakou školní látku, to je všem jasné. Jejich život pravděpodobně nebude dlouhý. Ale žijí ho v normálním, LIDSKÉM prostředí.

Avšak ještě masivnější benefit z jejich blízkosti mají lidé okolo, třeba jejich spolužáci a moje děti. Mají šanci vedle nich vyrůstat, mají šanci je v různých situacích poznat, mají šanci se naučit s nimi normálně žít, mají šanci, že jejich myšlení a SRDCE se bude odmalička v této věci vyvíjet jinak.

Mají šanci, kterou já bohužel neměl a kterou již nikdy nějakým rozumovým teoretizováním nedoženu, protože určité charakterové vlastnosti se tvoří v emocionalní rovině díky přímému kontaktu v dětském věku, nikoli sledováním dokumentu v televizi později. Vztah s vlastní mámou, tetou nebo dědou taky nevytvoříte čtením knihy v dospělosti.

Jsem vděčný, že moje děti s nimi mohly vyrůstat. Jsem rodičům Tamiho, Nicoly a dalších vděčný, že je do té třidy poslali. Náklady na nějakou asistentku nebo bezbariérový nájezd jsou směšné oproti přínosu, který naše děti získaly. Tím, že vyrůstaly v jedné lavici s těžkým autistou, dyslektikem, Downem, vozíčkářem, ale i na druhé straně s Afričanem, Asiatem, Rusem, Brazilcem, rumunským Romem… Znají tento kus reálného světa a života lépe než já. To je pravou esencí inkluzivní společnosti. Kontakt s realitou.

Když Klaus mladší kdysi zvedl téma „boje poti inkluzi“, zdálo se, že jde o okrajovou technikálii školních rozpočtů. Jde však o něco mnohem hlubšího, co moderní společnost prorůstá všemi směry.

„Když bychom ze skautu vyloučili toho napůl slepého i toho s berlou, kde je ta hranice, kdo by byl na řadě pak? Ten dyslektik? Kdybychom hledali jen bezvadné členy, to bychom museli pořád ořezávat tu skupinu a bylo by nás stále méně, protože každý máme něco…!“ – překvapil náš skaut, jak průzračně lze vyjádřit princip problému exkluzivity.

Inkluzivní, neboli otevřená společnost je schopna přijímat z okolí – i ze svého nitra – impulzy změny, signály měnící se reality; je schopna na ni reagovat a měnit se tak, jak je to vzhledem k aktuálnímu stavu pro ni nejvýhodnější. Exkluzivní, uzavřená společnost, se naopak změnám brání, uzavírá se před ní do pevnosti nebo se nepříjemnou realitu (co jiného jinakost je, než „nepříjemná realita“) snaží popřít, nebo alespoň dostat pryč z dosahu, aby nebyla na očích.

Otevřené společnosti rostou, mění se s dobou, je v nich život a realita, kterou umí absorbovat. Uzavřené společnosti se pořád zmenšují, jsou strnulé, uzavřenější, čerpat mohou jedině z minulosti a stále nereálnějších mýtů, které si pro udržení své uzavřenosti tvoří. Mimochodem – i konzervativní společnost umí být velmi otevřená, což je jeden ze zdrojů její neustalé sebeobnovy a zachovávání pokladu jejích tradic napříč staletími. Pokud ovšem máme na mysli skutečný konzervatismus a ne jeho směšnou nacionál-populistickou karikaturu.

Můžeme hádat, jaký typ společnosti má v současném globalizujícím se světě budoucnost. Pilíře otevřené společnosti se však nedají nastudovat, vydebatovat nebo nadeklarovat. Ty mohou jen přirozeně vyrůst v našich dětech a z prostředí, ve kterém děti rostou.

Přečtěte si také rozhovor s Vítem Kučíkem: Dezinformační kampaně, hybridní válka a potenciální šílenství v nás

Web: cesti-elfove.cz