in

Svět podle Höschla

Složitý text pro chytré čtenáře

Včera byl jeden z nejkrásnějších dnů nejen tohoto podzimu, ale i celého roku. Nádherné babí léto, sluníčko, lehký vánek. Oběd s rodinou, procházka se psy, zakončená cestou kolem Břevnovského kláštera. Místa, které mám spojené s tolika vzpomínkami a kde jsem, slovy Anastáze Opaska, žila jako první žena po zhruba tisíci letech. Už tenkrát se ukázalo, že větším problémem než být ženou, byla přítomnost psa, kterého jsem našla na Vyšehradě a vzala ho domů. Psi jsou ovšem mou neoddělitelnou součástí už od dětství a nedovedu si život bez nich představit, takže i v klášteře se mnou malý vzteklý voříšek zůstal. Procházeli jsme se spolu za zamčenými vraty kolem kostela a bylo to magické, protože kolem nás nikdo nebyl.

Podobné pocity jsem měla i včera, když jsme se procházeli za zdí. Setmělo se a začalo drobně pršet. Z kláštera bylo vidět jen dvě svítící okénka. Všude kolem ticho a tma. Najednou se na cestičce u rybníka, kam chodí lidé na procházky, krmit kachny a venčit psy, objevilo velké černé audi, typ auta, kterému můj kamarád říká „drtič komplexů“. Normální člověk, když vidí před sebou na cestičce která není určená pro auta, lidi, tak zpomalí. Osobnost s psychopatickými rysy naopak přidá a myslí si, že je povinností každého uskočit stranou.

Protože psi pobíhali po cestičce a jelikož jsou všichni černí a nebyli ve tmě vidět, postavila jsem se autu do cesty. Nenapadlo mě, že na klášterním pozemku někdo pojede, natož potmě a poměrně velkou rychlostí. Řidič ale naopak přidal. Když jsem zůstala stát na místě, zabrzdil asi dvacet nebo třicet centimetrů přede mnou. Šla jsem k autu abych mu řekla, ať na mě přestane najíždět. Z okénka se vyklonila holá lebka a člověk uvnitř potichu zasyčel „Madam, copak JÁ jsem jel rychle?“.

Nežijeme v normální zemi. Normální je chovat se slušně, dát přednost slabším, zpomalit, když vidím před sebou člověka. Nepodrazit nohy babičce s holí, abych získal výhodu jednoho metru, nevylívat si zlost na dětech, nebo na psech. Po celém světě žijí pitomci, násilníci a psychopati. V normální zemi ale není násilnické a psychopatické jednání normou.

Jestliže někdo dává seshora najevo, že je normální lhát, krást, vypalovat pole, podvádět, urážet, nebo kolaborovat s totalitní ideologií a tajnou policií, tak jako to dělají náš prezident a premiér, posouvají nás tak někam na východ. My jsme ale zemí Boženy Němcové, Gustava Mahlera, Sigmunda Freuda, Franze Kafky a Václava Havla, ne zemí donašečů, lhářů a psychopatů.

Není v pořádku, že se premiér země nechá fotit u toho, jak močí a že se jeho paní při příležitosti císařské inaugurace vyfotí na záchodě. Společná obsese vyměšováním? Moudrý psychoanalytik by k tomu asi něco řekl. Stejně jako k zálibě hlavy státu používat sprostá slova a genitální výrazy. Kde jsou všichni ti vtipní glosátoři, aby to okomentovali?

Normální člověk čas od času řekne „hovno“, exkrement ovšem není středobodem jeho myšlenkového obzoru, a dokáže mluvit také o jiných věcech. Normální je na záchodě se nefotit, a kdo říká že není, není normální.

V souvislosti s mých předchozím textem o tom, jak Karel Srp, Cyril Höschl a Zdeněk Zbořil spolupracovali s StB, vyvstala otázka, proč je důležité vůbec o tom mluvit, a proč to nenecháme v klidu spát. Jako by fakt, že máme na Hradě sprosťáka a soudem usvědčeného lháře a ve Strakovce podvodníka a psychopata, měl znamenat, že nemá smysl zabývat se někým, kdo zatím nic neukradl a na veřejnosti mluví slušně.

Lidé se rozdělili na dvě skupiny. Jedna chápala, proč je to důležité a upozorňovala na další případy osob, které měly donášet StB a dnes aktivně vystupují v médiích – viz například psychiatr Jan Cimický, krycím jménem Pinel, který se nyní přihlásil, že bude vystupovat v dokumentu amerického režiséra, neznalého českých reálií, jako přítel Václava Havla. Druhá skupina to nechápala a právě té bych chtěla něco říct.

Žijeme ve složité době. Pro lidi, kteří čtou bulvár a proruské weby, nebo sledují „Jaromíra Soukupa Jaromíra Soukupa“, to může být velmi těžké. Říká-li vám ale autorita typu profesora Höschla, že únos donedávna normálního pilota do proruského Krymu za účelem léčby je v pořádku, tak to zcela určitě v pořádku není. I někdo naprosto nepolíbený psychiatrickou praxí jako já si dokáže spočítat, že Krym je jedno z posledních míst na světě, kam by měl miliardářský oligarcha Babiš poslat svého syna, jestliže má alespoň trošku na srdci jeho dobro. Není v pořádku, že se mladý muž, který pracoval v profesi vyžadující naprosté zdraví a osobní integritu, ze dne na den vydává za někoho, kdo je v podstatě nesvéprávný. Není ani v pořádku účelové jednání doktorky Protopopové, podřízené Cyrila Höschla, o níž Höschl tvrdil, že jednala správně.

Přečtěte si také:  Přestřelku mezi Piráty a TOP 09 vyhrává... Andrej Babiš!

Kdyby nám profesor dnes a denně nesděloval z médií informace typu, že jeho Ústav národního duševního zdraví vyrábí výzkumy, z nichž vyplývá že odpůrci uprchlíků a xenofobové jsou jen „pečlivější a mají zvýšenou svědomitost“, zatímco vítači jsou „více velkorysí“ a dokonce i „volnější v zásadách“, člověk by si řekl, že jde asi jen o chvilkový syndrom Brouka Pytlíka, který se musí za každou cenu ke všemu vyjadřovat. Cyril Höschl je ale mimo jiné také autorem předmluvy ke knize Markéty Šichtařové, věnované „Denískovi a Davídkovi Michalakovým“. O této cause toho bylo napsáno dost a dost, koho to zajímá, může si v archivu najít můj starší článek. Psychiatr, natož šéf Národního ústavu pro duševní zdraví, ovšem nemůže stát na straně asociální rodiny, která týrala a zneužívala děti. Neznám jediného českého psychologa, který by se veřejně za tuto rodinu postavil. Navíc nikdo soudný se nebude vyjadřovat k jakékoliv cause týkající se násilí na dětech, pokud neměl v ruce rozsudky či spisy.

Zpochybňování západních demokratických institucí patří k rysům naší posttotalitní doby. V zemích západní Evropy se věří soudům, protože nejsou na tak nízké úrovni jako u nás. Každý ví, že i soudy jsou omylné, jako lidé jsou omylní a jistěže i Barnevernet nepůsobí vždy stoprocentně spravedlivě (jak ostatně sami přiznali). Neomylní jsou pouze Bůh, archandělé, andělé, Ježíš, Panna Marie, Mojžíš, Mohamed, Krišna či Buddha.

Vytváření společenského povědomí, že uprchlíci stojí na hranicích aby nám uřezali hlavy a vyfotili se u toho, zpochybňování demokratických institucí, nebo tvrzení, že je naprosto OK pacienta pro jeho dobro odvléct na Krym, přispívá k atmosféře obecného marasmu, paranoie, nedůvěry ve stát a strachu o to, že když nebudu kolaborovat s mocí, může se i mně stát, že mě někdo „zaléčí“ a pošle na Krym.

Cyril Höschl se možná v osmdesátkách naučil, že je lépe být s mocí zadobře a nestavět se na hlavu, protože z toho nikdy nic dobrého nevzejde. Shodou okolností v den kdy jsem publikovala rozhovor s badatelem ÚSTR Miroslavem Vodrážkou o Höschlově spolupráci s StB, publikoval na Facebooku svůj text o morálce naučené a vrozené. Stejně jako před časem napsal text, v němž relativizoval selhání lidí, kteří se s tajnou policií zapletli. To je otázka jeho morálky a svědomí.

Nechme však Höschla Höschlem, i když se do jisté míry stal symbolem duševní vyprázdněnosti, loajality vůči moci, neochoty kriticky přemýšlet a stát za svým. Tato polemika není polemika s jedním konkrétním člověkem, je to popis situace, v níž se nyní nalézáme.

Kdyby všechny autority a opinion makeři vystupovali v médiích veřejné služby, odkud by říkali lidem, že prezident ani premiér zcela jistě nejsou v pořádku, hysterický strach z uprchlíků není na místě a i když budete svědčit u soudu proti svému podvodnému otci, žádný psychiatr vás nemůže unést na Krym, byla by situace mnohem, mnohem víc snesitelnější než je. To lidem jako je Höschl dávám za zlé, ne to, že kdysi před lety uklouzli a neměli dodnes odvahu se k tomu přiznat.

Díky vám můžu psát co si myslím.

Noviny, kam jsem psala komentáře buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.

Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.

Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte ho.

Váš finanční dar můžete zaslat na tento účet: 282828999/5500.

Děkuju.

Written by Monika Le Fay

Matka několika dětí, dvě jsem porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Loading…

0

Komentáře

0 komentářů