in ,

Skrytý rasismus Evropy 2

Dědictví Miloše Zemana

Posledních zhruba patnáct let trávím každé ráno tím, že rozvážím nějaké děti do školy. A ani nevím, jak to vzniklo, vždycky s dětmi posloucháme Evropu 2. Kluci už mezitím vyrostli. Teď vozím dceru, zvyk trávit ráno s Marešem a Hezuckým zůstal. Obdivuju jejich schopnost každé ráno vstát, být neustále v dobré náladě a hýřit vtipem. Překousnu i občasné úlety, jako když začnou s očividnou nostalgií pouštět Michala Davida nebo Karla Gotta. To pak rychle přepínám na nějakou zpravodajskou stanici. Nelíbilo se mi, když se strefovali do Grety, protože to považuju za projev buranství (psala jsem zde: https://monikalefay.cz/greta-thunberg-jako-lakmusovy-papirek-ceskeho-buranismu/). Ale těch pár ranních minut do školy a nazpátek se dá vydržet.

V dnešním ránu pouštěli projev mírně psychopatického sportovního trenéra z Brna, který baví celý internet. Muž tam hystericky křičí na své svěřence a vypočítává, co všechno nesmějí. S nápadem do ranního vysílání přišel režisér Jakub Kohák, kterého projev očividně zaujal. Podle ohlasů lidí zvenku – jako je například novinář Miloš Čermák – i ve studiu je trenérův projev něco, s čím každý souhlasí a pod co by se každý podepsal. Trenér na své dorostence mimo jiné ječí, že když budou jíst pizzu, nakope je do zadku (mírně řečeno). Nebo, kdyby nedejbože, snědli kebab od těch „špinavých Cikánů“. Všichni ve studiu hýkají smíchy, jak je ten člověk vtipný!

Shodou okolností mě překladatelka Alena Bláhová, jejíž text o Jardovi Duškovi jsem publikovala v neděli, předevčírem upozornila na knihu rakouského autora Ericha Hackla Loučení se Sidonií. Není to, jak by se zdálo, něco o hraběnce z Vrchotových Janovic. Je to příběh skutečné romské holčičky Sidonie. Její adoptivní rakouští rodiče ji museli po anšlusu vydat státu, protože agilní sociální pracovnice vyšťouraly, že je její biologická matka v lágru. Dělnická rodina Hanse a Josefa Breiratherových si malou romskou holčičku, kterou si vzali ke svým dětem, zamilovali. Přesto ji nedokázali ochránit před Osvětimí. Holčička putovala za svou biologickou matkou a její konec byl zpečetěný. Naproti tomu její adoptivní rodiče ještě donedávna žili. Lidé z jejich okolí často komentovali situaci slovy, ať nejsou smutní, vždyť jde jen o „nějakou Cikánku“. Alena, která knihu přeložila, mi vyprávěla, jak ještě při křtu před pár lety vyskočil nějaký rozčílený občan s dotazem, proč se zajímáme o „Cikány “, když víme, co jsou zač.

Přečtěte si také:  František Kostlán: Vzpoura Brouků Pytlíků

Musela jsem na ten příběh pořád myslet. Našla jsem si na internetu fotku malé Sidonie a až do rána jsem neusnula. Tak moc se podobá naší Tulině, která je po obou rodičích také Romka. Neumím si představit, že bych ji někomu dala. To bych raději utekla někam do hor, nebo bych možná střílela po lidech, kteří by pro ni přišli.

Tulina má štěstí, nic jí nehrozí. Je empatická, nadaná na sport a hudbu. Umí mluvit skvěle anglicky – na rozdíl ode mě bez přízvuku. Po sérií nejrůznějších útrap a zklamání, křivd a ústrků – kdy ji například první den ve škole učitelka posadila za skříň a jako jedinou ji nenechala se na tabuli podepsat, přestože jako jediná ze třídy uměla mimo české také anglickou abecedu – se podařilo, že nyní chodí do česko-anglické školy, kde ji nikdo neupozorňuje na to, že má tmavější odstín kůže než ostatní. Je to škola, kam shodou náhod chodí také děti Jakuba Koháka a Leoše Mareše. Pro jejich syny je to zřejmě něco úplně normálního. Pro Tulinu je to výhra. Možnost dostat se pryč ze dna, kam by ji odsoudila společnost, která ji chtěla poslat do dětského domova a odtud nejspíš šupem do nějaké zvláštní školy. Místo toho žije v Praze, v sociální bublině inteligentních a kosmopolitních lidí, kde je její odlišnost vítaná.

Nemůžu si pomoct, ale očividný rasismus je něco, co je důsledkem působení Miloše Zemana na Hradě. Lež je pravda, pravda je lež. Romové, sudetští Němci, lidé jiného náboženství a spol. už jsou zase nevítanou menšinou. Všechny hodnoty splývají do jedné beztvaré břečky, protože žádné hodnoty už v podstatě neexistují. Dokonce i premiér Babiš veřejně prohlásil „Kdo nepracoval, šup s ním do Let!“ Ano, v Letech se malé romské děti topily v kádi. Dokud budu dýchat, tak Tulinu a všechny ostatní romské děti budu před vlivem takových a podobných lidí chránit. Protože normální jsou ony, ne ti, kteří se jim posmívají. Rasismus je nemoc duše. Pokud je Leoš Mareš normální, a já věřím, že je, měl by se od podobných hloupých řečí distancovat.

Written by Monika Le Fay

Matka několika dětí, dvě jsem porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Loading…

0

Komentáře

0 komentářů