Alena Bláhová: Dušek, ten podezřelý člověk bez kravaty

V poslední době se na nás valí spousta znepokojivých událostí, které jako by nás vracely nazpět v čase. Je jich tolik, že by bylo únavné je všechny vyjmenovávat – v médiích a na sociálních sítích je najdeme dnes a denně, pokud si od nich nedáme zdravý detox.  Odhlédnu-li od volby nových televizních radních, která na mne dýchla nefalšovanou atmosférou počátku sedmdesátých let a začínající normalizace, jak jsem ji zažívala na gymplu ve Štěpánské (ještě se zdánlivě všechno mohlo, ale najednou chyběly určité knížky v knihovnách, odpadaly nejrůznější hudební akce, mizeli spolužáci, kteří na poslední chvíli před definitivním zavřením hranic odjížděli s rodiči do emigrace), pak s nefalšovaným údivem sleduji to, co se teď dělo a děje kolem jednoho videa Jardy Duška, natočeného na samém počátku koronavirové krize s Milanem Calábkem a Petrem Knotkem v divadle Kampa. Na Duškovy Duše K se dívám ráda, některé jsou opravdu povedené a některé třeba méně, to je celkem v řádu věcí, ale zrovna toto z 15. března, náhrada za představení Malé vizity a už bez publika, a ještě bez roušek, spolehlivě rezonovala s mými pocity kolem propukající paniky, kterou jsem se rozhodla vnitřně ignorovat. Pro úplnost dodávám, že Jardu Duška znám asi čtyřicet let a patří k okruhu našich rodinných kamarádů, i když v poslední době jsme se moc často nevídali, ale proto teď jeho obhajobu nepíšu. Píšu ji proto, že mne znepokojuje dění, které se kolem „zakázaného“ koronavirového videa (které je mimochodem na You Tube stále dostupné, nebo „už zase“ dostupné?) rozpoutalo a zdá se, že neustává. V zemi, kde je dovoleno a širokou veřejností akceptováno a beztrestně praktikováno leccos – spílání pražské kavárně a sluníčkářům, nadávání na uprchlíky a holky v hidžábu, urážení a brutální napadání Romů, to jen namátkou –, se najednou vzedme vlna pohoršení kvůli jednomu nevinnému a nikoho nepoškodivšímu videu i v kruzích, které jsem považovala za tolerantní a přirozeně demokraticky smýšlející, což nevylučuje názorovou či politicky různě formulovanou pestrost. Z kruhů, k nimž jaksi přirozeně patřím (nemám ráda slovo bublina), se najednou ozývají odsudky a hlasy přízračně evokující čarodějnické procesy či stalinské čistky včetně dehonestujících osobních urážek – první vlaštovkou (alespoň co jsem zachytila) byl Jakub Janda z think tanku Evropské hodnoty, který nazval Jaroslava Duška „ezošmejdem“, a zatím poslední byl „batikový člověk“  (Alžběta Bajerová v článku K výběru hostů DVTV v Deníku Referendum („DVTV si klidně pozve batikového člověka“), který už krátce předtím k tématu uveřejnil článek Petra Bittnera s názvem Ezosplaining. S jistou hořkostí dodávám, že jako pamětnici mi tu chybí už jen „ztroskotanci a samozvanci“.

Nabízí se samozřejmě otázka, co k téhle hysterii vede a kdo za ní stojí. Ve svém videu Dušek nikoho k ničemu explicitně nenabádá, netvrdí, že lidé by neměli chodit k lékaři, což netvrdí ani Milan Calábek, který naopak říká, že onen nešťastný antabus (na předpis), kolem něhož se celá ta bláznivá komedie absurdně točí, lze vyzkoušet po dohodě s lékařem. Dotklo se snad někoho žertování o „vnitru v nitru“? Nebo došla trpělivost farmaceutické lobby, které Dušek šlape na kuří oko poměrně konstantně? 

V rozhovoru na DVTV, kde Emma Smetana působí jako žačka, které stojí za zády nějaký našeptavač správných otázek a jedině platných pravd, se Jaroslav Dušek – ano, ten podezřelý batikový člověk bez kravaty – dokáže elegantně obhájit sám Odvolává se na to, co bylo onoho 15. března skutečně řečeno. Přesto mne z některých reakcí mrazí. Pod rozhovorem na DVTV kdosi tvrdí, že „tohle by se mělo trestat“.  

Více než pouhý spor o účinnost antabusu, šišáku bajkalského či badyánu je tak tento konflikt pro mne zprávou o stavu společnosti, o její skutečné ochotě k nestrannému hodnocení a odmítnutí hysterických odsudků všeho, co se jakkoli liší od obecně přijímaného. To, co se dělo pod ochranou roušek, je zneklidňující. A nejen v případě videa Jaroslava Duška.