Monika Le Fay
Zděšení a paniku jakou u českých politiků vzbudila šestnáctiletá švédská dívka lze srovnat s hysterií, kterou vyvolal zásah norského Barnevernetu proti asociální české rodině Michalákových. Nikdo nic nevěděl, ale všichni měli jasno.
V Čechách je oblíbený švédský nábytek, auta, hudba i literatura. Náhledy na svět s tím spojené – jako rovnoprávnost pohlaví, právo dítěte na svůj názor, nebo ochrana přírody, už mnohem méně.
Před časem u nás běžel v televizi oblíbený švédsko-dánský seriál s hlavní hrdinkou, která měla Aspergerův syndrom. To jí nebránilo být policistkou a řešit závažné případy. Ve Skandinávii je totiž zřejmě možné všechno – nejen že žena pracuje jako detektiv, ale dokonce i osoba s poruchou autistického spektra. Sagu Norenovou diváci milovali.
Jak už to tak v životě chodí, co je snesitelné u fiktivní postavy, nedá se vydržet u skutečné Grety. Záhadný Asperger, selektivní mutismus, obsedantně kompulzivní porucha, navíc předek, který jako první na světě spočítal skleníkový efekt. Příliš mnoho cizích slov, situací a věcí, kterým běžný český politik nerozumí.
Shodou okolností pečuju o dívku, která je stejně stará jako Greta. Umí sedm jazyků, dokáže napsat báseň, zazpívat anglickou píseň bez přízvuku, vytvořit webové stránky, demonstrovat za klima i říct jasně svůj názor. Mezi jejími předky jsou Američané, Slováci, Filipínci, Španělé i Číňané. Jejímu původu i talentům průměrný Čech také moc nerozumí. Obojí ho trochu znervózňuje. Ona ale na to nedbá a na demonstrace sebou vodí i mladší sestru, které je teprve sedm.
Existuje pro mě jistá naděje do budoucna, že naše děti budou chytřejší než my. Že netrpí nějakým postkomunistickým syndromem bát se veřejně říct svůj názor a stát za svým. Druhou stranou mince ovšem je, že nesebevědomí lidé mívají s takovými dětmi velkou potíž. Potýkáme se s tím dnes a denně.
Než k nám Ariannka přišla, strávila nějaký čas v Klokánku. Ředitelka Hanka Kupková jí pod záminkou sebrala pas a poté jí ho odmítla vydat. Zavolala ji do ředitelny a sdělila, že ji musí napomenout, protože často sedí u počítače. Psala totiž třináctistránkovou práci do školy o zpracování plastů (téma, které si sama vybrala) – ve francouzštině. Neporozuměl jí ani kriminalista z Prahy 4, státní zástupkyně a ani policistky které šetřily stížnost na postup vyšetřovatele. Všichni se jako jeden muž shodli na tom, že není možné, aby člověk v šestnácti letech mohl mít na věc svůj názor a dokázal ho formulovat, když navíc Klokánek popsal její chování jako „povýšené“. Mistryní odhadu se stala paní Iveta Hrčková z FN Motol, která vyvinula novou metodu „diagnóza přes plot“.
Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu. S Ariannou za celou tu dobu nikdo ze zmíněných lidí nepromluvil. Stačilo, že ji otipovali jako dívku, které je šestnáct. A která měla tu drzost že se postavila zvůli a násilí. Tečka. Co na tom, že její vzdělání, rozhled a znalosti jsou už nyní větší než u řady lidí, kteří ji posuzovali.
„Uvědom si, že o tobě budou často rozhodovat lidé, kteří jsou hloupější než ty,“ řekla jsem jí na základě svých dlouholetých zkušeností s tím, jak to u nás chodí. A měla jsem pravdu.
Pokud se někomu zdá, že to co píšu, je nadsazené, tak můžu ujistit, že zdaleka ne. Je to jen příklad toho, jak se dnešní společnost, reprezentovaná vymírajícím druhem heterosexuálního bílého muže – který nemá jinou zásluhu, než že se tak narodil – chová k ženám a k dětem. Za asistence heterosexuálních bílých žen, které jsou zvyklé poslouchat. Nemít názor, nereptat a nevybočovat z řady. Tedy u nás, ve Švédsku asi těžko.
V zemi IKEY, ABBY, Volva, Astrid Lindgrenové a jiných roztomilých věcí to prostě chodí trochu jinak.
Greta má sice Aspergerův syndrom, ale v hlavě to má naprosto v pořádku. Víc třeba než Andrej Babiš, který šel místo diskuse o klimatu raději s manželkou nakupovat další kožichy z mrtvých zvířat a kabelky z krokodýlů, protože k tématu nemá co říct.
Dokud jsem byla jen matkou dvou synů, ani zdaleka jsem si nedokázala představit míru sprostoty, které musí mladé dívky u nás čelit. Teď, když mám doma dvě, které spolu chodí demonstrovat „za klima“, se nestačím divit. Nemůžu ani otevřít Facebook, nebo zprávy na internetu, aby se mi neudělalo špatně. Proti Gretě a jí podobným se sešikoval Ondráček, Ovčáček, Škromach, Volný i Topolánek. Europoslankyně Vrecionová dokonce napsala, že „považuje za lumpárnu, když někdo pro své politické cíle zneužívá mladou dívku a děsí mladé lidi po celém světě“. Netuším, kolik lidí s Aspergerovým syndromem paní poslankyně potkala, myslím ale, že jich moc nebylo. Kromě vysoké inteligence, kterou se děti s touto diagnózou často vyznačují už od útlého věku, je s nimi poměrně těžké pořízení. Můj kamarád Šimon uměl ve druhé třídě české prezidenty a panovníky pozpátku. Ve třetí už jsme zapáleně diskutovali o katolickém feminismu. Občas si to některá hostující celebrita při školní přednášce vzala osobně, když například ministru zahraničí ve čtvrté třídě vysvětloval, že má chybný názor na Palestinu. Jeden muž to psychicky nevydržel a zvolal: „A teď chlapečku budeš potichu, protože přednášející jsem já!“
Ale zpět k českým politikům. Sluší se přiznat, že ne úplně všichni se zachovali jako hlupáci. Několik zachovalo zdravý rozum. Pokud jsem si stačila všimnout, byli celkem tři. Ivan Bartoš, Miroslav Kalousek a Jaromír Štětina. Ne tak „chlap s gulama“, který Gretě vzkázal, „ať jde do hajzlu“.
Číst reakce hlupáků je náročné a zabírá to čas. Navíc co s lidmi, kteří vyrostli v komunismu, učili se z komunistických knih a svůj stín nikdy nepřekročí, protože na rozdíl od naší Ari, Grety a miliónů dalších je k přemýšlení nemotivuje vůbec nic. Prostě jen sedí, udržují status quo a třesou se, aby jim někdo nesebral jejich jistoty. Člověku by jich bylo až líto, kdyby ovšem přitom nedělali to, co normální slušný člověk nikdy, ani při pěti promile, neudělá – vysmívali se dětem, ponižovali mladé ženy a prohlašovali hanlivé urážky za to, že jsou jiné než oni. Normální lidský postoj je vyslechnout názor druhého. Přemýšlet nad ním, ocenit ho, nebo jít svou cestou. Normální není sedět na zadku, nic nedělat a strefovat se do dětí, že se o něco snaží. S takovými lidmi už mi pomalu dochází trpělivost.
Přísahám, že příště, až si zase přečtu něco nechutného o Gretě, tak až jejich autory potkám osobně, nejspíš je proplesknu.
Jak říkal Magor: „Drž hubu a nic se ti nestane.“
………
Plesk!
„Radil jsem ti dobře!“
Díky vám můžu psát co si myslím.
Noviny, kam jsem psala komentáře buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.
Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.
Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte ho.
Váš finanční dar můžete zaslat na tento účet: 282828999/5500.
Děkuju.
