in ,

Pullmannova normalizační lež

Čulíkovy liberální šedesátky

Foto: Skautská vedoucí Dagmar "Rakša" Skálová, vězněná od roku 1949 do roku 1965.

Už se mi ani nechce znovu vracet k tomu, co ve veřejném prostoru opakovaně předvádí děkan Filozofické fakulty Michal Pullmann, francouzská historička Muriel Blaive nebo Čech, dlouhá léta žijící v Anglii, Jan Čulík.

Podle prvního z nich během normalizace ve skutečnosti nikdo cestovat nechtěl (komentovala jsem zde) a estébáci byli vlastně takoví legrační strejdové, kteří naháněli menší hrůzu než dnešní ochranka. Asi by měl pan děkan zažít na vlastní kůži, jaké to je, když vás v pět ráno probudí, strčí vám nohu mezi dveře a zpřehážou byt vzhůru nohama. Nebo když vám odvezou kamarády pryč a vy nevíte kam, ani kdy se vrátí, a víte, že takový Pavel Wonka se z jednoho takového výletu už domů nepodíval.

Několik estébáků a jejich přisluhovačů z řad policie, které jsme znali, mělo pověst násilníků nejen v práci, ale i v soukromém životě. Jednomu takovému dokonce za záhadných okolností zemřela žena.

Ještě koncem osmdesátých let jsem posílala pohlednice s koťátky do vězení lidem, kteří tam seděli – Ivan Martin Jirous, Jiří Tichý, Josef Römer a mnozí další. Někteří proto, že odmítli jít na vojnu, jiní napsali nějakou petici, nebo měli tu smůlu, že si šli půjčit na americkou ambasádu gramofonové desky. Stačilo málo a člověk mohl být raz dva ve vazbě.

Jeden můj kamarád tam skončil proto, že se opil a tvrdil, že lustry v restauraci mu připomínají kondomy, neboli volební urny, kam komunisté hážou hlasovací lístky. Člověk si musel dát pozor nejen na estébáky, ale také na všelijaké jejich spolupracovníky a donašeče, kterých bylo všude plno. Mě s kamarádkou například udal člověk, o kterém se StB dozvěděla, že potají rád fotí mrtvoly. Informace k nezaplacení. Od té doby byl kdykoliv tajné policii k dispozici.

Zdráhám se uvěřit tomu, že by to děkan FFUK nevěděl – tak chabé vzdělání přece mít nemůže. Říká to tedy naschvál?

Kritik a teatrolog Vladimír Just napsal na svém blogu:

Dnešní historický revizionismus „pullmannovců“ či „velekněžky relativizace“ komunismu Muriel Blaive považuji za podobnou, jen sofistikovanější hanebnost, jakou je tzv. osvětimská lež.

Vladimír Just, zdroj

Myslím, že to je úplně nejpřesnější popis situace. Bohužel ovšem zatímco osvětimská lež se v civilizovaných zemích trestá a žádní děkanové filozofických fakult o sobě samolibě neprohlašují, že jsou postnacisté, u nás je možné zřejmě všechno. Postmarxismus je děsně sexy, na FFUK o něm pořádají semináře a popletení lidé píšou články o tom, že v normalizaci byly zdravotnictví, školy i byty zadarmo. Zapomínají přitom jaksi na to, že pro spoustu lidí se špatným kádrovým posudkem bylo normalizační školství, byť prachšpatné, stejně nedostupné. A že těm, kteří v něm uvízli, často způsobilo dlouholetá traumata a stejně se nakonec téměř nic nenaučili. Bydlení zadarmo bylo tak akorát pro kolaboranty a příslušníky komunistické strany, která přerozdělovala například byty, které v potu tváře postavila moje prababička, vdova po legionáři. Socialistické zdravotnictví, tj. odlidštěné porody, miminka odebíraná matkám hned po narození, děti v kojeneckých ústavech, plné dětské domovy v zámečcích na okrajích měst, aby je nikdo neviděl, postižení lidé ukrytí mimo civilizaci, které téměř nikdy nikdo nespatřil – ani netřeba komentovat.

Ano, člověk mohl na vládnoucí moc spoléhat natolik, že si mohl nechat operovat zlomenou nohu jakýmkoliv soudruhem, který byl neumětel a na medicínu se dostal z moci strany a vlády. Nebo mohl být duchapřítomný jako moje matka, sehnat úplatek a ten přinést lékaři, který sice nebyl bolševik, ale operovat uměl. Díky němu nemám dodnes nohu kratší o deset centimetrů.

Když nyní čtu všechny tyto stesky po starých dobrých časech, které píší, sdílí a lajkují děti mých přátel (z nichž někteří byli disidenti, jiní dokonce i zavření, nebo alespoň očividně nekolaborovali) otevírá se mi kudla v kapse. A bohužel nemůžu ani doufat, že z toho třeba vyrostou, protože na to, aby měli rozum, jsou staří už dost.

To, že se někdo nepoučí ani ve stáří, je příklad již zmíněného Jana Čulíka. Podle
něj byla šedesátá léta „naprosto liberální“. A každý, kdo s tím nesouhlasí, je stalinista. Muriel Blaive, která s ním na toto téma rozprávěla, je z toho dokonce deprimována. Podle ní jsou v totalitním režimu všichni zároveň jak oběti, tak pachatelé. Ráda bych jim připomněla pár jmen.

  • Kardinál Štěpán Trochta, propuštěn v roce 1960, za války v koncentračních
    táborech Terezín, Mathausen a Dachau.
  • Dcera rabína Aranka Goldbergerová, propuštěna 1962, vězněna od roku 1948, za války v koncentračním táboře.
  • Spisovatel Vladimír Škutina, zatčen 1963, vězněn od května do února. Znovu zatčen v roce 1969.
  • Katolický kněz Antonín Mandl, propuštěn podmínečně 1964.
  • Agent-chodec a spisovatel Ota Rambousek, propuštěn 1964.
  • Dagmar Skálová, skautka „Rakša“, vězněna do roku 1965. Z vězení odcházela po šestnácti letech v šatech, v nichž ji v roce 1949 zatkli. Její muž, zatčený spolu s ní, v té době stále seděl.
  • Spisovatelka Dagmar Šimková, vězněna do roku 1966.
  • Spisovatelka Nina Svobodová, propuštěna podmínečně po deseti letech v roce 1960, poté znovu uvězněna, propuštěna podmínečně v roce 1967.
  • Spisovatel Jan Beneš, vězněn opakovaně, naposledy 1967–1968.
Přečtěte si také:  A zase ten Babiš!

Anebo profesorka Růžena Vacková, která byla vězněná rovněž za války. Byla propuštěna po více než patnácti letech v roce 1967. Později podepsala Chartu 77. A mnozí další.

Všichni byli uvězněni z politických důvodů. A nebyli žádní pachatelé a nebyly to ani oběti. Byli to stateční lidé, kteří si uchovali svůj charakter, navzdory době, v níž žili. Jana Čulíka a spol. bych vrátila do školy – ale ne do té socialistické či revizionistické. Někam, kde nefalšují důkazy.

O tom, jak šedesátky ve skutečnosti vůbec liberální nebyly, jsem psala na Facebooku i na Twitteru. Jan Čulík ani Muriel Blaive na to nereagovali. Před pár dny mě ovšem sama paní Blaive oslovila na Facebooku, kde mě
nařkla, že už nezastávám tak radikální názory jako když jsme spolu diskutovaly naposled.

Odpověděla jsem jí, že jsem s ní nikdy nediskutovala, neznám ji a diskutovat ani nebudu. Nechtěla jsem být nepříjemná, ale hranice, již pro mě znamená tato osvětimská-normalizační lež, kterou společně s Janem Čulíkem, Michalem Pullmannem a spol. hlásají, je pro mě nepřijatelná. Nebudu s nimi diskutovat, stejně jako nebudu diskutovat s pseudohistoriky, kteří tvrdí, že žádné plynové komory neexistují a všechno je jen židovská propaganda. Kdyby totiž skutečně šlo o to popsat mechanismus kolaborace českého národa, kdy milion a půl lidí vstoupilo do strany, muselo by se nejdřív začít s přesným pojmenováním toho, v čem jsme žili. A to – bohužel – zatím nezaznělo. Že totiž šedesátky nebyly liberální, estébáci nepůsobili jako legrační strejdové a mechanismus udržení totalitní moci a vina jednotlivých lidí, kteří se na tom podíleli, odpovídá spíše tomu, co říká Hannah Arendt nebo Karl Jaspers, a ne někdo, kdo vidí normalizaci jako barvotiskovou dobu svého mládí, na niž se dá vzpomínat skrze to, co bylo dobré.

Jako takový příslovečný vtip na závěr bych ráda ocitovala reakci paní Blaive, když
jsem ji žádala o omluvu.

Uz jsem to nasla, to byla nejaka pani Marie Hay, taky Ceska se zahranicnim jmenem, podobna historie jako vy, trosku podobne jmeno. Moc se omlouvam za omyl! Nicmene nechapu proc chcete za kazdou cenu, abych ‚lhala.‘ A taky nechapu proc jste ke mne tak agresivni, vzdyt nerikam nic moc rozdilneho od vas.

Muriel Blaive

Le Fay, nebo Hay, Norimberk nebo Praha, historie sem, historie tam. Kdo by se
tím zabýval, když vymyslet se dá všechno, i nasadit někomu do úst názory někoho jiného. Za sebe ovšem říkám, díky, ale beze mě. Nehodlám na šíření normalizační lži jakkoli participovat. Naopak se hodlám i nadále podílet na tom, aby se o minulosti mluvilo pravdivě.

* 8.srpna 1949 byla skautská vedoucí Dagmar Skálová, zvaná Rakša, odsouzená na doživotí. Nakonec si odkroutila celých 16 let, s Růženou Vackovou, Dagmar Šimkovou, Irenkou Vlachovou-Šimonovou, Ninou Svobodovou a dalšími. Protože sepsala s ostatními ženami dopis generálnímu tajemníkovi OSN, aby upozornily na porušování lidských práv u nás, byla propuštěna až v půlce 60. let. stejně jako některé další statečné spoluvězeňkyně. Její manžel, která byl stejně jako ona uvězněný v té době již 16 let, zůstával nadále ve vězení. Domů odcházela v šatech, ve kterých ji zatkli v roce 1949.

Written by Monika Le Fay

Matka několika dětí, dvě jsem porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Loading…

0

Komentáře

0 komentářů