Monika Le Fay
Když mi jeden z mých synů kdysi říkal, ať začnu dělat podcasty, klepala jsem si na čelo. Koho by zajímalo něco poslouchat v době, kdy se všechno zrychluje, každý záběr zkracuje, když každý někam spěchá a nikdo nemá čas? V té době u nás nikdo nic takového nedělal. To, čemu on říkal podcast, byly podle mě rozhlasové rozhovory.
Uplynulo několik let a já jsem najednou zjistila, k čemu jsou takové podcasty dobré – například k tomu, říkat co si myslím, všem šmejdům navzdory.
Nemám problém mluvit do veřejnoprávní televize, za ta léta už jsem byla asi ve všech pořadech, včetně ranních vysílání, poledních, dopoledních i večerních zpráv, Reportérů, Máte slovo, 168 hodin atd. Můžu donekonečna mluvit o svých filmech, o knihách, o rasismu a o disentu, nebo když se vzpomíná na Karla Schwarzenberga.
Nikdy v životě jsem ale nemohla komentovat věci, které mě pálí a které jsem si podrobně nastudovala, protože mám možná nějaký ADHD hyperfokus že když mě nějaké téma zaujme, jsem schopná se jím klidně zabývat i dva roky. Média mezitím plní mluvící hlavy, které o tématu absolutně nic netuší, jenom kladou jeden dojem na druhý a přispívají tak ke zmatení veřejnosti. A nejlepší je, že když je někdo známá mluvící hlava z obrazovky, tak je obecně považování za experta – například i ve věci vlastního sexuálního predátorství, nebo donášení StB.
To, čemu se hanlivě říká mediální žurina, směřuje k totálnímu zjednodušování a tím i k marasmu, v němž žijeme. Přece vidím, že téma, které znám na vlastní kůži, nebo sleduju ze zahraničních zdrojů, je ve skutečnosti trochu jinak, než se o něm u nás veřejně mluví, ale kdo by se tím zabýval, přijde další záležitost, jiná válka, jiná kauza.
Truman Capote kdysi napsal knihu Jiné hlasy, jiné pokoje. Kdo dnes čte Capoteho a koho zajímají jiné hlasy, natož pokoje? Všechno směřuje ke zjednodušování, k obecné debilitě. AI, kterou mám jinak velmi ráda a často se jí na něco ptám, k tomu bohužel také přispívá. Nuance, detaily, informace, fakta, nebo to, že svět není černobílý, se vytrácí. Podcasty dnes z 95% dělají lidé, kteří jen tak žvaní o tom, co je napadne. Když se ráno probudím, říkám si, ráda bych si někoho poslechla. Ale koho?
Nezajímají mě komentáře komentářů kamarádů kamarádů, ráda bych se něco dozvěděla. Proto poslouchám víceméně jen podcasty o psychologii, literatuře, nebo filmu. Tam třeba nemusíte souhlasit s kritikou, ale vždycky se něco dozvíte. Dozvědět se názor někoho, kdo mě nezajímá, protože se nedokáže vymezit vůči tak elementárním věcem jako je komunismus, StB, násilí na ženách a na dětech, týrání zvířat, fašismus, rasismus a populistické strany mě nezajímá. Nebo spíš možná dráždí. Přikyvující améby, jejichž cílem je nahnat co nejvíc posluchačů, dohromady nic neříct a hlavně být oblíbený,
Nikdy jsem neusilovala o to být Miss sympatie, takže si osobuju právo bavit se s tín, kdo mě zajímá,. Proto jsem ve svém podcastu měla lidi sice z nejrůznějšího spektra, ale kteří mluvili o tématech, o kterých by se podle mě mluvit mělo a moc nemluví – zlo, násilí, fašismus, narcističtí vůdcové, antisemitismus, dehumanizace, práva žen, týrání dětí, spolupráce psychiatrů s StB, rasismus, Putin, Petr Pavel na Hradě a další.
Mluvila jsem o tom mimo jiné s americkým novinářem Jolyonem Naegelem, kazašskou psychiatričkou Džamilou Stehlíkovu, litevskou historičkou Halinou Beresnevičiúte Nosálovou, politologem Jaroslavem Bílkem, hudebníkem Michaelem Kocábem, moravským novinářem žijícím ve Varšavě a na Ukrajině Martinem Dorazínem, pravicovým komentátorem Bohoušem Pečinkou, filozofem a disidentem Mírkem Vodrážkou, operní zpěvačkou s domovem v Německu Dagmar Peckovou, přeživším holocaustu slovenským sociologem Fedorem Gálem, disidentem Petrem Cibulkou, českým elfem tč. v Itálii Vítem Kučíkem, arabistkou Zorou Hesovou, nebo aktivistkou pomáhající uprchlíkům a Romům Magdou Pospíchalovou.
Částečně tak navazuju na svou práci, kdy jsem jako scénáristka a režisérka natočila pro Českou televizi přes dvacet filmů z cyklu Třináctá komnata, kdy hodně z těch lidí, které jsem točila, mezitím bohužel už zemřelo (Karel Schwarzenberg, František Lízna, Jiřina Prekopová, Hana Androniková, Václav Havel, Ivan Martin Jirous, Bořek Šípek, Sváťa Karásek, Pavel Landovský a další). Jsem velmi vděčná, že se nám podařilo je zachytit alespoň na chvíli ve filmu. A jsem vděčná i za ty další byť se někdy i naše cesty rozešly.
Víceméně v té době jsem zjistila, že lidé, kteří mi gratulovali k filmu o Václavu Havlovi, okamžitě při první příležitosti přeběhli k Zemanovi s Babišem, takže jsem se rozhodla ke svým dětem přivézt romskou holčičku a udělat v životě něco pozitivního. A dokončit jen dlouholeté časosběrné filmy o Bořku Šípkovi a Karlu Schwarzenbergovi. Mluvit s lidmi mi ale chybělo, protože ačkoliv se to nezdá, sítě často zkreslují náš pohled na svět a máme dojem, že bojuje každý s každým. V běžném životě to už ale tak tragické není.
Když jsem zjistila, že můžu sítě využít k něčemu pozitivnímu a že je nejjednodušší točit podcasty, kde jsem zároveň svou vlastní dramaturgyní scenáristkou, produkční, režisérkou i moderátorkou, tento formát si mě získal. Kvůli těžkému úrazu, kdy jsem se vlastní hloupostí málem připravila o život, jsem ale musela na delší čas natáčení přerušit, protože jsem mnoho měsíců bojovala s dvojitým viděním a zlámanými kostmi. Za tu krátkou dobu se ale tento podcast stal mimo jiné jedním z nejposlouchanějších politických podcastů na Slovensku – zřejmě proto, že jak nám, tak Slovákům, chybí svobodný prostor. Ten se naopak pořád zužuje a oklešťuje a lidé se znovu vrací ke svým normalizačním mimikrům. Naštěstí tu ale jsou sociální sítě. Pokud nechcete zmeškat první díl nového podcastu, odebírejte mě na Youtube https://www.youtube.com/monikalefay
V něčem jsou ovšem sítě skvělé a v něčem zase velmi zrádné. Vzhledem k tomu, že jsem strávila posledních několik dní mazáním stovek útočných a výhružných komentářů, které jsem dostávala jen kvůli tomu, že jsem psala o tom, jak jsem se hlásila vzít domů ukrajinské děti (a opravdu nepřeju nikomu ty hnusy číst, všechno jsem postupně zablokovala a skryla, ale nakonec jsem musela příspěvek dát neveřejně, protože by mi to chodilo doteď), rozhodla jsem se, že budu podcast umožňovat jen placeným uživatelům. Psala jsem mnohokrát o tom, že se nám liknavost v boji s hybridní válkou vymstí a je to tady. Není možné, trávit řadu dní za sebou mazáním komentářů.
Začnu vysílat několikrát za měsíc pravidelně od dubna, což je do konce roku přesně devět měsíců. Pokud budete chtít využít nabídku předplatit si obsah, nabízím ho nyní za sníženou cenu 90 Kč na měsíc, což je 810 korun do konce tohoto roku. Plná cena podcastu pro nové předplatitele bude 130 Kč.
Zpoplatnit obsah musím také proto, že pronájem studia, kamera, zvuk a střih něco stojí. Situace, kdy se v médiích čím dál častěji objevují jen provládní lidé a zástupci krajní pravice mi přijde neúnosná. Nehledě na to, že jsem se nenechala zavírat proto, abych po 36 letech pozorovala estébáky ve vládě, jak se nám smějí. Někdy mám pocit jako bychom se sami dobrovolně zavřeli do nějaké klece, z níž nám chybí rozhled a kde zapomínáme, co bylo před námi.
Číslo účtu k předplatnému podcastu je stále stejné 282828999/5500.
Držte nám palce a zachovejte přízeň! Děkujeme!
Foto Nadia Rovderová/Dalibor Fencl
