Monika Le Fay
Už delší čas se mi honí hlavou, že bych ráda reagovala na neuvěřitelná vyjádření děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michala Pullmanna. O jeho zavádějících a lživých tvrzeních o tom, jak jsme žili během normalizace, by se dala napsat disertační práce. Kromě nepravd typu, že lidé tak nějak souzněli s totalitním režimem, takže jim nakonec v podstatě ani nevadil, je naprosto skandální jeho výrok, že občané ve skutečnosti stejně nechtěli cestovat, zadrátované hranice jim nevadily a vrchol dovolené představoval výlet na Vranovskou přehradu.
Mezitím už na Pullmanna reagoval mj. obsáhlým dopisem Michal Klíma
Klíma oponoval také vyjádření francouzské historičky Muriel Blaive, která jsou z podobného ranku.
Ta už dříve přišla se lživým tvrzením, že lidé v socialismu s režimem „vyjednávali“. Tento smyšlený popis situace, jaká tady byla, je ovšem urážkou všech lidí, kteří se snažili přežít.
Disidentů byla samozřejmě menšina, ovšem hodně lidí, kteří nemohli nesvobodu totalitního režimu snášet, to nevydrželo a uteklo, nebo se jim nějak podařilo vycestovat ven. Řada lidí se neúčastnila žádných veřejných akcí, nekolaborovala, natož aby „vyjednávala“. Poměrně podstatná část populace sice nebyla přímo v disentu, umožňovala ale šíření informací tím, že sdílela zakázanou literaturu a zprávy ze svobodného světa nebo navštěvovala různá folková vystoupení a divadelní představení, kde se lidé pokoušeli na totalitu reagovat tím, že mluvili v jinotajích či metaforách, čemuž obecenstvo dobře rozumělo. Existovala zde také podzemní církev, a i velká část věřících z katolické či evangelické církve se snažila tlaku režimu nepodlehnout. Petici Augustina Navrátila proti omezení náboženských svobod podepsalo přes půl milionu lidí!
Pamatuju si, jak jsme koncem osmdesátých let s kamarádkou Radkou Chovancovou popudily gottwaldovskou policii tím, že jsme sestavily petici na podporu nespravedlivě stíhaného Stanislava Devátého. Napsaly jsme tam, že se nabízíme místo něj do vězení, protože s režimem, který pronásleduje nevinné lidi, nechceme mít nic společného. A úmyslně jsme nechaly prohlášení podepsat několik desítek mladých lidí, kteří do té doby nevystupovali jako nějací odpůrci režimu a jejich jména nebyla známá. Logicky jsme tak rozzuřily místní StB, jež do té doby měla za to, že má všechny odpůrce režimu pod kontrolou. Najednou bylo jasné, že těch lidí už je daleko víc a že se nebojí a jsou ochotni přinést osobní oběť. Podobně jako ti, kdo se ve velkém začali shromažďovat na protirežimních demonstracích. Dodnes, když potkám někoho nového, dříve či později vzpomínáme na minulost a shodneme se na tom, že jsme se v těch dobách potkávali na náměstích a utíkali před tajnou policií. To rozhodně nebyli žádní „vyjednávači“ a na sklonku normalizace už jich bylo doopravdy hodně.
Když Pullmann vzpomíná na to, jak byla jeho snem dovolená na Vranově, a tvrdí, že ve státě obehnaném dráty nikdo v podstatě cestovat nechtěl, dovolím si osobní vzpomínku.
Jak už jsem nedávno psala v souvislosti s Jakešem, v mém okolí bylo hodně lidí, kteří zvolili exil či emigraci. Celé dětství v naší rodině bylo ve znamení toho, že nám z matčiny strany většina rodiny zmizela v Brazílii a v Austrálii. Z otcovy strany jedna sestřenice zůstala v Německu. Každou chvíli jsme se dozvídali, kdo další z našeho okolí zase opustil zemi, zůstal na nějakém zájezdu, utekl. Každá nová emigrace ve mně něco zlomila, protože to znamenalo, že ty lidi už nikdy v životě nejspíš neuvidím. Rodinný kamarád, následovaný svou sestrou s manželem. Jejich další dva kamarádi krátce poté. Sousedi. Další sousedi. Příbuzný mé sestřenice. Spolužačka ze školy. Ti všichni neměli za cíl dovolenou na Vranově. Dokonce ani my, co jsme zůstali, jsme takové cíle neměli.
Každý rok jsme dostávali pohlednice ze Sydney, z Fiji, z Rio de Janeira a São Paula. Později k nim přibyly pozdravy z Oregonu a dalších zemí. Byly to zprávy z jiné galaxie, vzpomínky z míst, které jsme nikdy neviděli a ani nedoufali, že je někdy uvidíme. Navrch mizeli také lidé, které jsme měli rádi a znali je jen z rádia nebo z televize. Jana Kratochvílová, Waldemar Matuška, Klaudius Kryšpín. Přibyli k těm, co už jsme znali jen ze Svobodné Evropy či Hlasu Ameriky. Měli jsme v dětském pokoji celou sbírku fotografií, cizích časopisů a výstřižků. Když jsem dostala walkmana s nahrávkou Stingova vystoupení, pouštěla jsem si ji pořád dokola. Brazilský časopis s fotografiemi z karnevalu byl celý ohmataný. Nosila jsem do školy oblečení s cizími nápisy a trička, na kterých byl kromě koaly nápis MONIKA. Možná už na to pan Pullmann zapomněl, ale mít tričko, na němž byl nápis, znamenalo mít venku někoho příbuzného, nebo se dostat někam za hranice. Podobně jaké mít igelitku s Marlboro Manem, nebo zapalovač od stejné firmy. V Čechách mohl člověk maximálně vyfasovat triko s nápisem ANI ZRNO NAZMAR.
Pamatuju si, jak moje matka přišla domů s tím, že potkala jednu známou. Její dcera si v USA vzala nějakého bohatého podnikatele. Nyní jsme měli možnost levně nakoupit oblečení po jejich dětech. Matka to tenkrát s díky odmítla s tím, že máme svých příbuzných, co nám posílají džíny a oblečení, dost. Ten bohatý podnikatel se jmenoval Donald Trump. Myslím, že ani pro Ivanu Zelníčkovou nebyla nejvyšší metou dovolená na vranovské přehradě.
Nevím, jak se bránit lžím, kterými zamořuje prostor pan děkan Pullmann. On sám vyrůstal v Moskvě a jeho otec byl jedním z těch, kdo ten obludný režim udržoval při životě a dával mu zdání legitimity.
V dnešní době, kdy máme Zemana a Babiše, se možná zdá, že nějaký Pullmann nestojí za řeč. Bohužel ale jak známo, dějiny mají tendenci se opakovat, pokud se z nich lidé nepoučí. Proto je potřeba, aby vznikla velká celonárodní diskuse, v níž by zaznělo, že komunistický režim byl nelegitimní a zločinný a každý, kdo ho hájí, se dopouští podpory zločinného totalitního systému, který si v ničem nezadal s nacismem. I když to čeští komunisté a postmarxisté neradi slyší. Mezi komunismem a nacismem totiž neexistuje vůbec žádný rozdíl. Snad jen, že komunismus trval mnohem déle, má na svědomí mnohem více obětí a dodnes ubližuje lidem po celém světě.
Loading…