Monika Le Fay
Kauza Dominika Feriho (Článek: Je potřeba podpořit Dominika Feriho nebo jeho oběti?) nakonec i ve mně vyvolala dávné vzpomínky a pocity. Ne tím, co se stalo, ale reakcí jeho okolí, které se snažilo věci potlačit a znevěrohodnit.
Každá žena u nás ví, co je to sexuální obtěžování, nevhodný nátlak, přisprostlé řeči, osahávání, zneužívání, zastrašování. Kdykoliv se sejde pár kamarádek a začnou si sdělovat své vzpomínky, vždycky se to objeví. Neznám jedinou, která by něco takového nezažila. V rodině, v práci, ve veřejné dopravě, na ulici či ve škole. Některé jsou i hodně brutální – znásilnění, přepadení, bití.
Myslím, že moje první vzpomínka na to, že tento je svět je krásné místo, ovšem pro děti a ženy ne příliš bezpečné, pochází z doby hned po mém narození. Nějaký opilý voják se nade mnou nakláněl v kočárku. Posléze, když zjistil, že se vrací moje křičící matka, vzal nohy na ramena. Nějaký duchapřítomný muž mu ale podrazil nohy a strhl bundu. Nebožák pak měl vojenský soud a já jsem si z toho odnesla ponaučení: svět je nebezpečné místo, ale vždy se může najít jeden jediný člověk, který ti pomůže, nebo tě zachrání. Také to ve mně možná vzbudilo soucit a pochopení pro oběti násilných činů, takže když dnes slyším Petra Piťhu říkat, že žijeme v době, kdy kojenec znásilnil fařáře či policistu, mám chuť ho rovnou inzultovat. Nakonec nejbizarnější zážitek asi nastal, když jsem z dobré vůle vozila celý den autem po Praze německé mnichy a oni se přede mnou večer v hospodě předháněli ve sprosťárnách.
Druhá vzpomínka se mi vynořila úplně nedávno, poté, co jsem už dlouho dospělá, vychovala dva syny a stala se matkou malé holčičky. Seděla jsem na zahradě v odpoledním slunci a četla si nějakou severskou detektivku. Najednou, uprostřed příběhu popisujícího brutální násilí na dětech, se mi jako blesk v hlavě vynořila vzpomínka – tohle jsem přece taky zažila. Po mnoha desítkách let, kdy jsem pronásledovala násilníky a devianty, kteří páchali zlo na dětech, jsem si vzpomněla na dobu, kdy mi bylo deset, jedenáct a jeden muž mě osahával. Přitom jsem měla za sebou nejrůznější kurzy a výcviky. Mimo jiné jsem zažila terapeutku, které už bylo přes padesát a celý život pomáhala lidem, která si vzpomněla, že ji jako nezletilou znásilnil bratr a poté ještě lékař. Vzpomínky jsou někdy milosrdně potlačené, nebo úplně zmizí. Jak je možné, že jsem si při tom všem nevzpomněla na své dětství?
Už na prvním stupni základní školy jsem zažila situaci, kdy se na mě v poloprázdném obchodě v sobotu dopoledne zezadu lepil ztopořený zákazník. Proč prodavačka nic neřekla, netuším. Možná si nevšimla, možná se bála. Každopádně jsem neudělala nic, počkala, až na mě přijde řada a šla domů.
O něco později nás s kamarádkou v herecké divadelní lóži slovně obtěžovali dva mistři, které jsme znaly z televize. Se smíchem nás prosili, abychom řekly svým přátelům, že nás zneužili, protože jim to udělá dobře. Nejspíš už byli ve věku, kdy měli s potencí problémy, to je ale neomlouvá. Dnes, kdyby takhle mluvili na mou dceru, tak se asi neudržím a vlepím jim facku.
Když jsem později začala chodit na divadelní fakultu, cestovala jsem domů několik hodin vlakem. Při vystoupení z vagónu se na mě přilepil muž, který se představil jako divadelní profesor. Říkal, že mě celou cestu pozoruje a přímo na perónu mě vybídl, abych mu sáhla na penis, který se mu údajně po smrti manželky zatím ani jednou nepostavil. Takhle když to píšu, to vypadá bláznivě, ale věděl, kam chodím do školy a tvrdil, že jeden známý herec, jehož mistrovství jsem skutečně obdivovala, se na zahájení školního roku pochvalně vyjádřil o mém zadku. Nakonec jsem mu unikla, ale byla jsem naprosto konsternovaná tím, co je za bílého dne možné. Mně bylo osmnáct, jemu šedesát nebo více a byl přesvědčený, že jediná věc na světě, kterou chci, je osahat uprostřed nádraží plného lidí jeho rozkrok.
Nevím, jestli je to nějaký divadelní zvyk, ale podobně mě zaskočil o mnoho let později jeden kolega, který mi nabízel „pro štěstí“, že když mu pořádně sáhnu na penis, tak mě na oplátku „chytí za kozy“. S díky jsem odmítla a myslím, že mě od té doby nemá rád, protože žil v domnění, že většina českých a slovenských žen by si toho považovala.
Na maturitním plese mě pro změnu otravoval mladý učitel, který mě nutil, abych ho „alespoň“ políbila. Protože jsem se mu vysmála, stěžoval si řediteli školy a požadoval mé okamžité vyloučení. Bylo to v době, kdy jsme chodili do jednoho nočního podniku na víno. Vždycky, když jsem se objevila, kapelník zavelel a začali hrát mou oblíbenou Brothers in arms. Naštěstí to skončilo u písniček, nikdy si na mě nic nedovolil. Nechápala jsem ale, proč bych se vůbec měla zaplétat s ženatým profesorem, když nezadaných mužů bylo všude kolem plno. Pan učitel se ale nejspíš považoval za neodolatelného a smrtelně se urazil a řediteli dalo dost práce ho přesvědčit, aby netrval na mém vyloučení.
Učitelé, stejně jako gynekologové nebo vedoucí v autoškole, bývají v podobném pokušení jako kněží, kteří se dopouští klerikalismu. Pokušení zneužití moci a svého postavení, sexuální nátlak je až druhotný. Kamarádku osahával tělocvikář, který byl zároveň náš vedoucí v autoškole (mimochodem dobrý přítel herce, který sledoval na školní inauguraci můj zadek) a protože jsme se mu za to posmívaly, nenechal nás udělat si řidičák. Gynekolog zase chtěl, abych mu ukazovala prsa a mluvila s ním o svém sexuálním životě, přestože mi bylo šestnáct, sedmnáct. Nejhorší na tom všem bylo, že to takhle dělali všem a nikdo o tom nikdy nemluvil, ani si nestěžoval.
Dva mé kontakty s predátory se nakonec obrátily proti nim. V jednom případě jsem dala úplně automaticky facku člověku, který se v sále plném lidí ke mně připlížil a ohmatal mi zadek. Nedal si bohužel říct a ostraha ho odvedla ven. Později jsem viděla, jak v zakrvácené roztrhané košili buší do skleněných dveří a snaží se dostat dovnitř. Byla jsem v tom podniku s mužem, který se právě vrátil z nemocnice se sešitým břichem, takže jsme nestáli o konflikty. Nicméně výtržníkovi to vydrželo ještě hodně dlouho a když jsme se pak vraceli domů, tak jsme dávali dobrý pozor.
Podruhé mě napadl člověk, kterého jsem považovala za svého kamaráda. Bránila jsem se, prali jsme se a přitom jsem ho praštila do hlavy. Na policii jsem ho neudala, protože byl komunismus a úplně stačilo ponižování a sexuální narážky, které člověk slyšel od policajtů. Když mě převáželi v autě k výslechu, vtipkovali, že mají v přihrádce v kapesníku „sušené děcka“, úplně jsem si dokázala představit, s jakou chutí by můj zážitek využili a použili proti mně. Navíc už jsem za sebou měla jeden pokus ohlásit obtěžování, když nás jeden člověk s kamarádkou zamknul v obchodě a snažil se nás osahávat. Bylo nám čtrnáct, nahlásily jsme to na policii – a nic se nestalo. Jediné, co bylo, že jsme se obloukem vyhýbaly místu, kde působil.
Jednou, to už mi bylo dvacet, jsem strávila celou noc zamčená v pokoji, kam se dobýval opilý syn ženy, která mi pronajímala byt a který měl náhradní klíče. Celou noc seděl za dveřmi a čekal, až otevřu. Počkala jsem, až ho to přestane bavit a odstěhovala se.
Jindy jsem před někým otravným utíkala a skočila potmě do silnice. Zastavilo přede mnou auto plné veselých lidí. Právě jeli oslavovat na hotel, v autě měli prostitutky, ale nejspíš mě zachránili před nepříjemným zážitkem. Byla jsem v té době dost neopatrná, jezdila stopem po republice tam a nazpátek několikrát za týden, ale nakonec jsem si vycvičila intuici a když se mi někdo nelíbil, tak jsem ho rovnou odmítla, nebo i vystoupila z auta. Dnes už bych nic takového neudělala a kdyby se jako já chovaly naše holky, asi by mi vstávaly vlasy na hlavě. Nicméně: to, že je člověk nezodpovědný, mladý, opilý, unavený nebo má špatný odhad na lidi neznamená, že má být něčí kořistí.
Ani to, když je člověk starší a má víc zkušeností, či asertivity, ovšem není zárukou, že zase znovu na někoho nenarazí. Nadřízený v práci mi položil ruku na koleno a nabídl mi, abych sdílela jeho luxusní nový byt společně s ním a jeho ženou. To jsem se smíchy odmítla. Horší bylo, když mě někdejší kamarádka nechala uprostřed noci v jednom asijském masážním salónu s jeho majitelem, který byl přesvědčený, že k vyvrcholení zážitku patří také skutečný orgasmus. Když jsem se jí pak ptala, proč mě opustila, sdělila mi, že asi nevím, co znamená ajurvédská masáž, protože patřila k ženám, které si ani nedokážou představit, čeho jsou někteří muži schopní. (Mimochodem, do kategorie obtěžování také spadá návrh jedné opilé ženy, abych s ní šla domů potěšit jejího přítele, který se rád dívá na dvě holky a někdy se prý i přidá. Ano, také mi sahala na zadek a měla jsem co dělat, abych se po ní neohnala.)
Popírání žen v případech sexuálního násilí na jiných zástupkyních jejich pohlaví je něco, s čím se nedokážu smířit. Copak nemají v sobě soucit, empatii? Nebyly mladé? Nevadilo by jim, kdyby se totéž stalo jejich dcerám? Když slyším některé ženy říkat, že jim by se nikdy nic takového nestalo, vzpomenu si na větu Ivana Martina Jirouse: „Někteří lidé vůbec netuší, v jakém světě to vlastně žijí.“
Přece jen ale s ubíhajícím časem, kdy jsem se dostala na FAMU a k natáčení filmů, sexuální útoky začaly řídnout. Ne proto, že by neexistovaly, ale proto, že režisérka řídí štáb a má právo kohokoliv vyhodit. I tak se stávalo a dodnes stává, přestože by si člověk myslel, že už to snad konečně jednoho dne skončí (a to nemluvím o fotkách obnažených údů, telefonátech, zprávách na Messengeru atd., které neskončí zřejmě nikdy), že jdu po televizní chodbě a najednou zjistím, že mi někdo sahá na zadek. Někteří muži si prostě neuvědomují, že je rozdíl mezi tím, když na vás sáhne někdo, koho milujete a kdo vás přitahuje a když vás osahává někdo, kdo je vám nesympatický. Nevím, jak by takoví muži reagovali na to, kdyby někdo přišel a bez ptaní jim sáhl mezi nohy – líbilo se jim to? Pochybuju.
Útoky přicházejí spíš v místech, kde by to člověk nečekal, například když jsem byla s dítětem u lékaře a on se na něj ani nepodíval a začal mi rovnou dělat návrhy. Nebo při návštěvě Svobodné Evropy v Mnichově, kde se ke mně připlížil velký český básník a bez zábran mi vložil dlaň mezi půlky. Jiný idol národa se mnou ve svém mimopražském domě žertoval o tom, že si „zahrajeme na Fritzla“, protože má doma pěkný sklípek. Jela jsem za ním naprosto bezelstně dohodnout natáčení a přestože jsem si nebyla jistá, jestli to od něj nebyl jen takový nějaký podivný smysl pro humor, raději jsem příště už jezdila s někým ze štábu. Další muž, který mě shodou okolností převážel z nějaké akce autem, mi vyprávěl, že měl „takovou erekci, že vůbec nemohl chodit“. Musela jsem to vyslechnout celé až do konce, protože jsem nemohla vyskočit za jízdy; od té doby jsem ho ale neviděla a doufám, že už ani nikdy neuvidím. Ze všech těchto mužů vyzařovala zvláštní víra, že jen pouhý kontakt s jejich přirozením by pro mě bylo něco jako čest, takže naprosto nechápou, proč si chci nechat takovou čest ujít.
Většina mužů neoplývá empatií vůči nechtěným sexuálním signálům od jiných mužů, protože na to nejsou zvyklí. Pamatuju, jak jsem jednou požádala kolegu v restauraci, aby šel se mnou na toalety umístěné ve sklepě, protože jsem měla nedobrý pocit z chlápků, kteří před nimi postávali. Vysmál se mi a šel mě doprovodit, načež zjistil, že ti muži tam zřejmě čekali s nějakým nekalým úmyslem, protože když ho viděli, tak utekli. V zájmu přežití každé ženy je se naučit podobné signály číst a rozeznávat a není také od věci umět se bránit.
Když jsem měla kdysi plné zuby kolegy, který mě pronásledoval, všem mužům kolem to přišlo roztomilé a náš šéf nás dokonce zavřel v jedné místnosti, „ať si to spolu vyříkáme“, protože o nás nechtěl přijít. Hned poté jsem raději sama práci opustila. – A jen aby nedošlo k mýlce: to, že měl někdo z nadřízených hloupé řeči, sahal mi na koleno nebo na zadek, ani nekomentuju. Šlo o situaci trvalého nepříjemného nátlaku, který jsem ničím nezavdala a před kterým se nedalo utéct.
Pro spoustu mužů je stále těžké pochopit, že když je vám někdo sympatický a milý, tak ta hranice, co si můžou dovolit, je posunutá. Ráda lidi objímám, líbám nebo se jich dotýkám, ale zásadně jen těch, které dobře znám a u kterých vím, že jim to nevadí. Naproti tomu vrhnout se na někoho cizího, nebo na člověka, který mi jasně dává najevo, že si to nepřeje, považuju za naprosto vyloučené.
České hnutí #MeToo ještě ani nezačalo a už v podstatě skončilo. Ženy, které byly skutečně znásilněné nebo dlouhodobě zneužívané, nebylo nikde moc vidět. Historky o tom, že někdo na někoho sáhl v autobuse, nebo něco pokřikoval, zná každá holka od mala (a většinou osobně). Myslím, že nikoho moc o potřebě otevřít toto téma nepřesvědčily.
Když teď člověk sleduje reakce lidí na dívky a ženy vypovídající v případu Dominika Feriho, ani se nedivím, že o svých tristních zkušenostech nechce skoro nikdo mluvit. Sama jsem natáčela se ženou, která se rozhodla všechno konečně po mnoha letech sdělit světu, aby se jí ulevilo a nakonec, těsně před vysíláním, si všechno rozmyslela. Na těch ženských obětech totiž pořád zůstává něco jako punc, známka toho, že jde o „poškozený kus“. Nebo na ní ulpí podezření, že si „za to mohla sama“. A také ne každý muž dokáže vydržet žít se ženou, která byla veřejně označená jako oběť sexuálního zločinu.
Toto všechno, co jsem napsala, se už naštěstí netýká generace mých synů a jejich kamarádů. V našem okolí, mezi muži, přáteli či kolegy jsem nezaznamenala jediný ohlas, který by znevěrohodňoval svědectví žen a dívek. Ani si nedovedu představit, že bych někomu řekla o tom, že jsem byla sexuálně napadená a on mi odpověděl: „Počkej, co na to řekne soud.“ Reagovat takto ve chvíli, kdy o predátorovi informují najednou dvě média, osm žen a další desítky se o tom zmiňují na sociálních sítích, považuju za vrchol cynismu.
Také mezi mladými politiky vidím, že jsou reakce mnohem příhodnější a empatičtější, než u těch tradičních, co jsou v politice už dlouho. Až se čeští muži naučí přijímat podobná svědectví a přestanou je znevěrohodňovat, může se tato země stát bezpečnější. Jinak do té doby zůstává nebezpečným i jen promluvit.
P.S. Díky všem těm událostem posledních dní jsem si uvědomila, že mám kolem sebe skvělé muže, chlapy, syny, kolegy a přátele, kteří nezpochybňují ženská svědectví. Tito muži nám ženám věří, když něco říkáme, neponižují nás a nezastrašují, ale ochraňují. A také soucítí, když je třeba. Chci těmhle skvělým klukům poděkovat.
Loading…