Monika Le Fay
Žijeme v převratné době. Všechno se jaksi zrychlilo, takže nikoho už ani nezaskočí, že to, co se ráno zdá jako skandál století – odpuštění obřího ruského dluhu – (Článek: Klaus po revoluci poslal 1,3 miliardy dolarů Sovětskému svazu. Zeman dluh odpustil), je v poledne vystřídáno diskusí nad návratem neschopného ministra zdravotnictví do funkce a večer všechno přebije odhalení sexuálního násilí poslance Dominika Feriho. Než člověk začne něco psát, stane se mezitím něco mnohem důležitějšího, co vymaže všechno staré. Kdepak Vrbětice a Faltýnkův diář; kdo si na ně dnes vzpomene.
V případě sexuálního skandálu bývalého poslance TOP 09 je ve hře příliš mnoho ztraumatizovaných obětí. Jistě je správné, že do vynesení rozsudku se člověk může bránit presumpcí neviny, důkazů se ale v tomto případě už nastřádalo tolik – a sám Feri také částečně nevhodné chování přiznal – že je téměř nemožné si myslet, že se nic nestalo. Pokud by to nebyla pravda, stal by se nejmladší poslanec nejspíš jediným člověkem u nás, proti němuž se všechny ty ženy a dívky, které se vzájemně ani neznají, spikly. Rozhodně je to ale téma k diskusi, už proto, že se o něm mluví hodně dlouho a doposud nebyl nikdo, kdo by vše zveřejnil. Osm žen tu odvahu mělo a svěřilo se. Útočit nyní na novináře a dávat jim za vinu, že všechno zveřejnili, je úplně mimo. Na takové informace prostě nikdy nebude ta správná doba.
Ráda bych se zastavila u něčeho, co mi nedá spát už mnoho let. Ať šlo o sbormistra Kulínského, nebo nyní o Dominika Feriho, vždycky se v souvislosti s informacemi o jejich predátorském způsobu života vyrojí řada lidí, kteří mají tendenci je obhajovat. Zvlášť divné mi to vždy připadá u žen, které nejsou ochotny přemýšlet nad argumenty položenými na stůl a místo toho se halasně zastávají agresorů. Jakkoliv jsem k Dominiku Ferimu vždy chovala sympatie, zdá se, že v materiálech, které shromáždili novináři a které se v poslední době objevily na sociálních sítích, je tolik zarážejících skutečností, že se to nijak nedá obejít. Přesto se najdou lidé, a mnozí z nich patří do jeho domovské strany, kteří o něm píšou jako o „frajerovi“, který je „čistý“, „přítel“, „hodný poděkování“ a který se jistě co nejdřív „očistí“.
Je známá věc, že agresoři jsou většinou přitažliví, sebejistí a výmluvní. Oběti často působí nesympaticky, přeskakují v čase, mají mezery v paměti a ano, někdy si i protiřečí a dokonce se i rozpláčou, nebo jim teče z nosu. Sledovat něčí utrpení prostě není tak zábavné. Identifikace s agresorem naproti tomu nepřináši žádné problémy. Naopak identifikace s obětí může znamenat, že i na vás se bude někdo dívat jako na „bláznivé“, „hysterické“, „progresivisty“ či „neomarxisty“, kteří si vymýšlejí a vytahují ze skříně něco, co se prý nikdy nemohlo stát.
Ve skutečnosti to nejdůležitější, oč teď jde, je nechat oběti, aby mohly svobodně říct svůj názor a nikdo je za to nepronásledoval.
Zpochybňovat oběti sexuálního násilí totiž znamená dopouštět se sekundární viktimizace, což je jeden z důvodů, proč se tak málo obětí obrací na policii.
Žijeme v zemi, kde se většina násilí na ženách vůbec na policii nehlásí a probíhá skrytě. Jen málokdo má v sobě tu odvahu a sílu projít vším tím martýriem znovu a znovu a doufat, že to vše bude mít nějaký trochu přijatelný konec.
V souvislosti s Feriho případem lze očekávat, že se další oběti přihlásí samy, povzbuzené odvahou ostatních. Jak se ale budou cítit, až si přečtou vzkazy všech těch politiků, kteří ho div ne plácají po rameni? Vystupovat proti agresorovi je jedna věc. Mluvit ale negativně o někom, kdo má statisíce sledujících a fanoušků není vůbec jednoduché. Držím těm dívkám a ženám palce, aby se nebály a aby dostaly podporu, kterou potřebují. Laxnost vůči sexuálnímu násilí je stejně jako lhostejnost vůči bití děti, rasismu nebo homofobii přesně tím, co nás stále odděluje od zemí s vyvinutou demokratickou kulturou.
Loading…