Milan Kubelka
Putinova agrese na Ukrajině významně zarezonovala i v naší společnosti a vyvolala velkou vlnu solidarity s těmi, jichž se válka přímo dotýká. Možná o to silněji, že máme v historické paměti jak okupaci Třetí říší, tak tu v roce 1968 vojsky Varšavské smlouvy. Ještě u nás žijí pamětníci tanků s hákovým křížem, i těch s bílým pruhem.
Velmi brzy po vypuknutí války vznikly první sbírky organizované Člověkem v tísni, Charitou ČR, ADROU, Českým červeným křížem, Pamětí národa a jinými. Milion chvilek zorganizoval na podporu Ukrajiny velká shromáždění v Praze, podobná proběhla i v menších městech. Na charitativních koncertech zahrála spousta kapel, do pomoci Ukrajině se zapojily i hospody a rockové kluby. Mnohé obce zajistily materiální sbírky. Významnou pomoc zorganizovali skauti a různí dobrovolníci, kteří se přímo věnují utečencům před válkou.
Ne všichni však podlehli této „pomáhací mánii“. Objevují se hlasy, proč naše vláda pomáhá uprchlíkům z Ukrajiny, když se nestará o naše vlastní, potřebné lidi. Uprchlíci prý nejsou váleční, ale ekonomičtí. Vždyť přece mají mobily, ženy jsou upravené, dobře oblečené, s namalovanými nehty. Novinář Robert Malecký tento narativ popsal takto: uznáváme pouze uprchlíky v teplácích.
Politici ANO, SPD a Trikolory zase vyčítají vládě, že se stará o uprchlíky a ne o strmě rostoucí ceny benzínu a nafty. Jeden z krajských kandidátů Trikolory na své facebookové zdi zveřejnil dlouhý status jistého „pomáhajícího“, který vyrazil na ukrajinské hranice pro rodinu běženců a jehož pointou bylo, že mu děti cestou okopávaly v autě sedačky a že je maminky nedokázaly zklidnit. „Navíc u červeného kříže nafasovali: simkartu s neomezenými daty po EU, powerbanku 20.000, nabíjecí kabely a tablet pro děti na cestu !!!! Dále každý deku (samozřejmě nerozbalenou, novou), polštář, snídani, teplé nápoje včetně kakaa pro děti, které si brali s sebou do auta.“ A představte si, že tito uprchlíci před válkou si nechali po cestě zastavit v McDonaldu a koupili každému menu a jemu jako řidiči jen kávu. Celé mu to přišlo jako uměle vyvolaná migrační krize. Proto poučen tímto apeluje na ostatní: nestojí to za to.
Z opačného soudku je pak pomoc organizovaná Chcípl psem. Jiří Janeček hned na počátku války sdílel na stránkách Otevřeme Česko-Chcípl pes ostře proputinovský status. Po kritice, která se zvedla, ho smazal s tím, že ho přesune na své osobní stránky, neboť jde o jeho osobní názor. Tato těžká zkušenost s ním však natolik zacloumala, že hned další týden zorganizoval první autobus pro uprchlíky před válkou. Pokud si však maloval, jak bude poklepáván po rameni, musel být zklamán, protože u svých příznivců se s velkým pochopením nepotkal. Někteří se mu smáli, že si dělá PR srdceryvně okomentovanými fotkami s malými dětmi, většina ho pak tvrdě odsoudila za pomoc ‚fašistické“ Ukrajině. Inu, zdá se, že doma nikdo není prorokem.
„Proč bych měl pomáhat nějakým Ukrajincům? Kdo pomůže mně?“, stěžoval si jeden dobrý muž druhému, když se bavili o humanitární sbírce, kterou organizoval starosta jejich obce. Ač se nám nemusí líbit, přesto je ta druhá otázka zcela na místě. Ano, kdo pomůže mně, až budu stát před nejvyšším matematikem a bude mi spočítáno měl, nebo mohl dáti a nedal? A přejme si, aby k nám ty počty byly milosrdné neboť měl jsem hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít; byl jsem na cestě, a neujali jste se mě, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě; byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě. (Matouš 25,31-46)
Loading…