Máme právo mluvit o Rusech jako o barbarech?

Když jsem nad tím mnohokrát přemýšlela, tak jsem vždycky dospěla ke stejnému závěru: největší vliv na mě měla ruská kultura. Bez jejích autorů, hudebníků, malířů a filmařů bych nikdy nebyla tím, kým jsem. Od Dostojevského (nyní bohužel zneužitého putinovskou propagandou), přes další, jako byli Čechov, Gogol, Andrejev, Lermontov, Bulgakov, Babel, Bunin, Chaarms, Nabokov, Pasternak, Ginzburgová, Marčenko, Tarkovskij, či Kandinsky. Miluju francouzskou a anglickou literaturu, německou hudbu i švédské filmy, dánské knihy pro děti i americkou drsnou školu; žádná jiná kultura mi ale nedala tolik.

Rusové sami nejlépe popisují své vnitřní běsy. Největšími obhájci lidských práv byli Rusové. Mnoho jich také za svůj talent, či odvahu, zaplatilo životem. Nevíme ani, o kolik jich tenhle svět přišel v důsledku masivního vraždění vlastních obyvatel, v němž jsou bohužel také mistři. (Jako například manžel Anny Achmatovové Nikolaj Gumiljov, básník, spisovatel, překladatel, kritik a afrikanista. Zastřelili ho v jednom z prvních procesů, vykonstruovaných Čekou, když mu bylo pouhých 35 let. Film o jeho životě jsem měla možnost vidět před mnoha desítkami let na festivalu v Krakově a čas od času na něj myslím. Je škoda, že běžný Čech si pamatuje ze školy pouhá jména klasiků typu Tolstého či Čajkovského, ale o existenci lidí jako je Gumiljov nic netuší.)

Od Lenina posedlého vražděním a zkázou morálky, které považoval za nejefektivnější formu ničení národa, přes Stalina, který byl naprostým monstrem a ve své krvavé historii po sobě zanechal mnohem více zmařených lidských životů než Hitler, až po zločince typu Putin, který neváhá ostřelovat porodnice, sirotčince a dětské nemocnice; dalo by se říct, že nikdo světu nepřinesl tolik zkázy, smrti, nenávisti a naprostého utrpení. Všechny tyto dodnes řadou ruských občanů uctívané národní ikony jsou jako vystřižené z učebnice psychopatologie. Žádný jiný stát neprožil více jak sto let pod jhem diktátorů a vrahů tak, jako Rusové. Německo je proti tomu národem čučkařů. Německá morální zkáza trvala od roku 1933 do roku 1945; od té doby se valná většina národa pokouší s touto hanebnou minulostí vyrovnat.

Když nyní vidíme ruské vojáky ochotně popravovat civilisty v autech, včetně jejich psů; střílet staré lidi, kteří mají na skle vozu značku invalida, házet bomby a ostřelovat místa jako hřiště, nebo dětské domovy, ani na moment nepochybuju o tom, že tato společnost je barbarská. Lidé jako Boris Němcov, Anna Politkovská, Natalja Gorbaněvská a její syn Yaroslav, Pavel Litvinov, Pussy Riot a další, kteří takoví nejsou, za to nemohou, a není výrazem žádné kolektivní viny takto mluvit o jejich zemi. Mimochodem, poslední zmiňovaní se všichni na Facebooku přihlásili k podpoře Ukrajiny, sdíleli texty a fotografie, nebo si ozdobili profilové fotografie ukrajinskou vlaječkou. Kágébácká Putinova mafie, která s pomocí kágébáckého patriarchy Kirilla pronásledovala Pussy Riot, matky dětí, které zahnala za jejich angažovanost až do vězení, a nyní se je snaží znovu zastrašit za protesty kvůli válce na Ukrajině, je úplně stejná jako ta, která nechala uvěznit na psychiatrii Natalju Gorbaněvskou za protest proti okupaci Československa.

Barbarští nejsou ani naši přátelé ruského původu, kteří už nemohli ve své zemi vydržet a opustili ji. Pokud už neutíkali na protest proti Putinovi, nyní se dostali do situace, že si musí vybrat, na čí stranu se postaví. Dosud jsem nezaznamenala nikoho, kdo by podporoval masového vraha. Bohužel takový je osud elity, který se na zmučené zemi nemohl nepodepsat – ti nejlepší byli popraveni, zahynuli v gulagu, ve válce, jsou ve vězení, nebo byli nuceni emigrovat. Případně zemřeli předčasně, nebo se sami zabili, když už to nemohli vydržet.

Rozmohl se nám tu ovšem takový nešvar – sociální sítě jsou od prvního dne války na Ukrajině plné nářků na téma, že někdo zná někoho, kdo se na nějakého Rusa křivě podíval, že si nějaký chudák ani nemůže vybrat peníze z bankomatu, nebo že od něj zlí lidé nechtějí nakupovat zboží a kdesi cosi. V situaci, kdy by příslušníci mého národa vraždili v jiné zemi nevinné civilisty a děti, bych se asi nejraději zahrabala sto metů pod zem a hned poté se odsud pustila do odboje. Tak, jako to dělají stateční Rusové, kteří zůstali doma a snaží se demonstrovat, protestovat, pravdivě informovat a nějakým způsbem se vymezit proti tamnímu fašistickému režimu, což jde čím dál tím hůř. Na tyto lidi bychom měli myslet a ty bychom měli podpořit. Jim se určitě nepřitíží tím, že budeme mluvit o jejich současné situaci pravdivě – oni sami nejlépe ví, jak to je, a stydí se za to.

Doba vymknutá z kloubů – díky jednomu paranoidnímu a zlému mužikovi s botoxem a na podpatcích – šílí a zvedá hladinu emocí víc, než je zdrávo. Twitterový svět nedávno rozbouřila slova Alexandra Mitrofanova, komentátora a autora knihy o putinovském Rusku s podtitulem Proč je současné Rusko takové a proč nemůže být jiné; jednoho z těch, kdo toho o současném myšlení a chování Rusů ví u nás nejvíc. Za svou přímočarost schytal a schytává nejrůznější nálepky a hanlivé komentáře, z nichž se podstata jeho sdělení už dávno vytratila a zbyl pouze sport připojit se k všeobecnému hejtování a cítit se přitom dobře.

K četným soucitným, ale neinformovaným spoluobčanům:
Chápu vaši snahu vidět ve většinovém obyvatelstvu v Rusku (podotýkám v Rusku, netýká se Rusů venku) své bratry a sestry, kteří jen šlápli vedle a může se to napravit.
Ne.
Je to jiná civilizace. Je barbarská. Chce vás zničit.

— Alexandr Mitrofanov (@AlexandrMitrofa) March 5, 2022

O tom, proč má ve své podstatě pravdu, by se dal napsat esej. Ale ani ten by nepřesvědčil dobré lidičky, kteří mají často snahu stát se morálními majáky a jako takoví se dojímat nad svou mravní povýšeností. „O ruském národu nemůžeme mluvit špatně“, „nehrajme si na kolektivní vinu“ bla bla bla. Úplně stejně, jako když některé typy žen píší dopisy do vězení doživotně odsouzeným masovým vrahům, s nabídkou sňatku, protože nevěří, že někoho zabili. Mezitím Rusové, než vůbec stačíte dočíst úvahu na téma ne všichni Rusové jsou barbaři povraždí další těhotné a děti, obklíčí Mariupol a nechají ho vyhladovět jako nacisté za války Leningrad a někde pod troskami a mrtvým tělem matky zemře po mnoha dlouhých dnech utrpení bez vody a jídla šestiletá Táňa.