Monika Le Fay
Málo se to ví, ale na zemi je místo, kde svět končí. Je to poblíž Baker´s Falls na Srí Lance. Dál už není nic, jenom osm set metrů sráz. Stačí udělat krok – a konec je tu. Cestou nahoru člověk míjí kardamovník, skořici a pepřovník a dává dobrý pozor, aby nešlápl na hada (místní průvodce mi vyprávěl, jak na své zahradě osobně chytil a usmrtil čtyři kobry a nebyl domorodec, ale Čech, který se po mnoha letech v Indii už prostě nedokázal vrátit do střední Evropy), nebo se nepřipletl do roje divokých včel. Když celou tu cestu absolvuje, může se vrátit do hotelového pokoje a přemýšlet nad tím, kde ten konec světa skutečně je.
Jet do takových míst je dobré i z jiných důvodů. Obří letadlo není plné opilých Čechů, kteří tykají personálu a zásadně požadují, aby na ně mluvil česky; cestují v něm lidé všech možných etnik, bělocha lze spatřit jen výjimečně, takže člověk získá představu o tom, jak to asi ve světě chodí. Psala jsem o tom už kdysi, že jsem měla neuvěřitelný zážitek se stařenkami, které jsem obdarovala jedním kouskem lipa, takových těch miniaturních cihliček, poslední věcí, kterou jsem měla v batohu se sladkostmi pro místní děti. Podávaly si ho mezi sebou s úplně nábožným výrazem ve tvářích a když si jedna nabídla dvakrát, zle se na ni zamračily. Neuměly ani slovo anglicky, jediné, čemu rozuměly, bylo mé křestní jméno, které si s úsměvem opakovaly. Seděly jsme spolu na zídce v odpoledním slunci a smály se ve chvíli naprostého souznění a štěstí.
Člověk na takovém místě, které je zmítané dlouholetou občanskou válkou, tsunami, nájezdy divokých slonů, rojů včel, všudypřítomnými kobrami a nyní už zase i politickými nepokoji musí přemýšlet nad tím, proč jsme vlastně nespokojení a co nám chybí, protože neexistují na světě (pokud zrovna nevedou občanskou válku) milejší a laskavější lidi než na Srí Lance. Možná že to je vlivem Buddhy, jehož vliv je znát na každém kroku.
Nakonec ale i jeden z místních, se kterým jsem si nedávno psala, se kvůli tomu, jak těžko se na Srí Lance v poslední době žije, přestěhoval i s rodinou do Itálie. Moje česká kamarádka provdaná za Angličana si pro změnu myslí, že se nedá žít v hrabství Norfolk, takže jezdí po Sicílii a hledá nový domov v Catanii, Avole a Caltagirone. Možná že na sebe někde narazí.
Píše, že jí radil italský kamarád, který ale mezitím odjel do Íránu a přestal se ozývat. Odepisuju a vidím před sebou v duchu mapu světa, kde je ze Sicílie coby kamenem dohodil do mého milovaného Tunisu a vzpomenu si, jak jsem pokaždé, když jsem jela do severní Afriky, měla pocit naprostého štěstí, které je úplně bezdůvodné a v Evropě jsem ho nikdy nezažila. Protože člověk na okamžik odpojí hlavu a díky hudbě, citadele za úplňku, dervišům, kteří se točí stále rychleji kolem dokola, nebo jen tichu a kráse africké noci dokáže otevřít srdce, což je věc, kterou se u nás lidé učí v kursech za několik tisíc a ne vždycky se jim to povede. Vzpomenu si taky na Essaouiru, kde jsem jen stála na břehu a pozorovala oceán a bylo to tak krásné, že jsem se rozplakala. Asi po půl hodině jsem si všimla arabského muže, který mě opodál pozoroval. Nic neříkal; možná že jsou na bláznivé Evropanky zvyklí.
Když jsem se později vrátila, náš průvodce se mě ptal, jestli jsem plakala. Ano, řekla jsem, proto, že jsem byla příliš šťastná. – My Maročani máme pro vás přepracované Evropany takovou terapii, řekl. Odvezeme vás na pár týdnů do pouště a tam vás naučíme plakat.
Nevím, co žene lidi po celém světě, že cestují, nebo se stěhují tam a nazpátek. Někdo může celý svůj život strávit v lese na Šumavě a nemusí ani jezdit do poušti. A třeba i sám od sebe ví to, co mnozí musí teprve uvidět na vlastní oči, aby si to uvědomili: že třeba už nikdy nebude vařit konvice čaje jen tak nazdařbůh, protože si vždycky vzpomeně na srílanské ženy, které celé dny a v lijáku trhají malé zelené čajové lístky, aby za to dostaly odměnu pár srílanských rupií.
Jisté ale je, že když je něčeho příliš, tak bude nejlepší někam odjet. Třeba na konec světa, z jehož pespektivy jsou naše problémy naprosto legrační.
Loading…