Elektrické křeslo na Hrad už není potřeba

Dnes by měl Bořek Šípek 74 let. Pamatuju se na jeho pozvání na jednu z mnoha oslav, které pořádal: Přijďte mi pomoct přežít mé šedesátiny..Oslava to byla krásná, nechyběl ani mentálně postižený Rom ze sklárny zvaný Luigi, ani Václav Havel. Bořek si s Luigim zatancoval.

Střídání luxusních prostředí, kontinentů, světových oper a práce pro lidi, jako byl Karl Lagerfeld, nebo nejrůznější králové, panovníci a prezidenti, bylo pro Bořka typické, stejně jako vaření pro skláře v malé zakouřené lindavské hospodě.

Ta druhá poloha mu byla bližší; jednou jsme vařením a natáčením strávili celý den a zvukař si pak stěžoval, že ještě nikdy nezažil tolik hodin v kuse v zakouřeném prostředí. Štáb se mírně opil, můj pes se po návratu do Bořkovy chalupy pozvracel a Bořek to pohotově uklidil. Vařil nám, vyvařoval, objednával a platil hotel, abychom nemuseli do Prahy; málokdy jsem potkala laskavější člověka.

V pražském prostředí s ním byla i legrace, ale často reagoval na společenský tlak a všudypřítomný bulvár po svém: opil se, vysvlékl, působil trošku jako pitomec. Náš společný kamarád tvrdil, že to dělá naschvál, protože ho prostředí, v němž se musí pohybovat kvůli byznysu, rozčiluje.

Když jsem se ho ptala, zda ho nemrzí, že se po letech v Německu a v Holandsku na pozvání Havla vrátil zpět do Čech, tak mi řekl, že ho to mrzí každý den. V Holandsku vedl s manželkou Bambi domácnost, kde se mluvilo pěti jazyky, za jídlem se cestovalo po celém světě a součástí rodiny byla také přijatá asijská dívka. Mezi jeho přátele patřil Jiří Kylián, v opeře a v divadle byli s manželkou jako doma; v divadle se také seznámili, protože byla tanečnice. Na její počest vymyslel křeslo, která je dodnes v učebnicích designu po celém světě.

V Čechách byl mnohdy obklopený lidmi, kteří ho nechápali a kteří jeho slušnost považovali často za slabost. Vprávěl mi, jak když byl děkanem na architektuře v Liberci, všichni se mu klaněli a nikdo nikdy neměl opačný názor. Jen co děkanem nebyl, začali ho titíž lidé ignorovat a přestali ho zdravit.

Úplně nejlepší bylo trávit s ním čas na chalupě na severu, kdy vařil chobotnice s krevetami a mezitím látkou přivezenou z Šanghaje čalounil nábytek, svářel trubky ke skleněnému stromu, kreslil návrhy, pouštěl tichou hudbu a čekal, až se všichni nají a napijou, aby umyl nádobí, protože žádná myčka ho tak neumyje a on byl zrovna v období, kdy nepil, tak se jen staral o to, aby se napili ostatní. Od té doby mám ráda Closing Time od Toma Waitse a včera večer jsem si ho zase jednou pustila, na Bořkovu počest.

Mrzí mě, že když mi psal asi tři týdny před smrtí, že bychom se mohli vidět, tak jsem si na to neudělala čas. Někdy prostě člověk nedělá to, co je v té chvíli nejdůležitější ne proto, že by nevěděl, že to je podstatné, ale proto, že nemá sílu.

Natočila jsem o něm dva filmy: 

https://www.ceskatelevize.cz/porady/11011629192-nahy-sipek/

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/208562210800042/

Nedávno jsem ke svému údivu zjistila, že mi je Vít Olmer oba rozstříhal a udělal si z nich svůj „film“. Nejdřív mě to rozzuřilo, ale pak jsem si vzpomněla na Bořka. Co by udělal? Nejspíš by se tomu zasmál; na českou malost byl zvyklý.

Zajímavé, že stejně jako s Anastázem Opaskem a s jinými dalším lidmi, kteří měli na mě vliv, jsem se s Bořkem ani seznámit nechtěla. Určitě v tom hrál roli jeho mediální obraz, který byl naprosto odlišný od toho, jaký člověk to ve skutečnosti byl. Milý, tichý, laskavý a skromný. A neuvěřitelně kreativní. Po jednom natáčení jsem zamířila koupit barvy a pokreslila doma dveře. Lehkost, s jakou tvořil, dávala člověku pocit, že na tom nic není.

Když mi zavolal, ať za ním přijdu na Kampu, že má pro mě dobrou zprávu, těšila jsem se, že konečně sehnal peníze na natáčení v Číně, kde na jeho poctu postavili muzeum. Nějakou dobu jsme se moc nevídali, protože byl strašně depresivní a mně to nějak lezlo na nervy. Seděli jsme třeba spolu před vinárnou na Malé Straně a smáli se jak blázni, až se za námi lidi otáčeli. Do doby, než přišel někdo, kdo Bořkovi doručil hromadu upomínek z banky, které neotevíral a neplatil, protože neměl z čeho. Sklárna v tom období šla do kopru a on se trápil tím, že nemá peníze. Abych ho nějak rozptýlila, začala jsem mu vyprávět o letadle, které spadlo (míněno existují na světě i horší věci).

Škoda, že jsem v tom letadle neseděl, řekl.

Když jsem pak v červnu 2015 přiběhla na Kampu, uvítal mě Bořek větou, že má rakovinu a že do půl roku půjde za Václavem, na kterého stejně pořád myslí.

Chtělas vždycky nějaký dobrý konec, máš ho mít.

Stihli jsme se rozloučit, když mě vzal na výlet za Prahu. Bylo mu už zle a nevypadal dobře, přesto nabízel, že mě pak ještě odveze domů, což jsem odmítla. Seděla jsem pak v autě a plakala, protože jsem tušila, jak to dopadne. Zatímco šmejdi, které nesnášel, pořád žijí.

Když jsem v den prvního zvolení Miloše Zemana udělala petici proti němu, Bořek byl jeden z prvních, kdo se připojil. Každý den mi volal a diktoval jména dalších a dalších signatářů, které sehnal. Byl to takový donkichotský souboj s větrnými mlýny; cítil ale, že se chce vyjádřit stejně jako kdysi, když s Michalem Kocábem vyvěsili Klausovi na Hradě vlajku EU.

Těsně před smrtí měl vystoupení v Knihovně Václava Havla. Někdo se ho ptal, zda by neudělal pro Hrad zase něco podobného jako byly židle Olga, které si od něj objednal Havel.

„Křeslo na Hrad? Leda elektrické,“ odpověděl s úsměvem.

Mrzí mě, že se nedožil toho, že už to není potřeba.