in

Dvě fotografie

Olga a Ivana jako symbol doby

Zleva Olga Havlová, Luděk Bednář, Ivana Zemanová

Včera jsem psala dušičkový příspěvek, v němž jsem vzpomínala na nejlepší přítelkyně Olgy Havlové, Jarmilku Bělíkovou a Olinku Stankovičovou. Nezapomenutelné ženy. Statečné, krásné, chytré, s velkým smyslem pro humor.

Nic je nemohlo odradit. ani to, že Jarmilku zavřeli a v bytě nechali napospas jejího králíčka a když se po mnoha měsících vrátila, mohla jako psycholožka maximálně umývat schody po barácích a zničit si tak zdraví. Ani to, že Olga Havlová trávila mnoho let v osamění, protože jejího manžela zavřeli. Ani fakt, že se žádné z nich nepoštěstilo mít děti. V situaci, kdy byly stále jednou nohou na hraně a kdykoliv hrozilo vězení. Jak vzpomínali na Olgu Havlovou její přátelé, když ji StB vzala cestou na výslech do restaurace na oběd, poručila si becherovku,
„Ženská, co blázníte? Tady jste u výslechu!“
„Tak to si dám ty becherovky dvě!“.

Dvě Olinky a Jarmilka si za totáče vymyslely projekt Hrobka, kde shromažďovaly brakovou literaturu. Červenou knihovnu, kovbojky, detektivky. Přitom to byly neuvěřitelně vzdělané a chytré ženy, nedotčené sorelou (pro ty, kdo si to už nepamatují – socialistickým realismem), ani jinou odpornou normalizační estetikou. Bohužel jsou všechny tři už pryč, odešly příliš brzo.

Jejich hrdinství, odvaze a smyslu pro humor jsem se pokusila vzdát hold ve filmu věnovaném Jarmilce Bělíkové „Její fotka obletěla svět“ a v reportáži Olga z Hrádečku, kterou jsem natočila pro Reportéry ČT. Často se na natáčení směju, tady jsem se ale smála nejvíc, protože minulosti šlo čelit pouze legrací a lidé kteří tomu čelili dlouhé desítky let, v tom dosáhli úplného mistrovství. Natáčeli jsme tenkrát také s Václavem Havlem a pamatuju si na náš rozhovor o tom, že doba před rokem 1989 nebyla jen vážná a smutná, ale byla zároveň také veselá.

Vždyť nakonec vznikla i Společnost za veselejší současnost, která si vzala principy veselí za své. Její členové běhali s okurkami místo pendreků na Můstku a dráždili StB svým během ulicí Politických vězňů pod heslem „Dneska běháme my za vás, zítra budete běhat vy za nás!“.
Pocity z té doby se mi v poslední době stále častěji vrací.

Čím můžeme znovu čelit tomu, co se valí na nás z Hradu a ze Strakovky lépe, než legrací?

Největším zdrojem zábavy jsou facebookové stránky Jiřího Ovčáčka. Dnes a denně na ní potkávám své staré známé. Profesorka religionistiky, žena, která pracuje pro EU a ovládá několik jazyků, filmový scénograf. Sdílíme hradnímu mluvčímu obrázky koťátek, pejsků, myší i potkánků, recepty na dýňovou polívku, zprávy o počasí v Pardubicích, stejně jako dotazy na oficiální hradní politiku vůči Tibetu a jiné zajímavé věci. Využívám tohoto prostoru pro sdílení svých článků a fotografií Václava Havla. Návštěvníci Ovčáčkova profilu hrají hru na to, kdo bude komentovat jeho statusy jako první a vkládají mu tam pro inspiraci fotografie Ladislava Špačka, mluvčího Václava Havla.

Přečtěte si také:  Může být Petr Pavel prezident?

V záplavě zajímavostí dnes kdosi postnul fotografii Ivany Zemanové. Zdráhám se říci „první dámy“, protože je první dámou právě tak málo, jako jí byla Marta Gottwaldová. Je v maskáčích a dělá, že umí střílet.
Okamžitě mi vytanula na mysl fotografie skutečné první dámy Olgy Havlové. Je z Hrádečku a představuje Mahátmá Gándího a jeho ženský doprovod. Olga má své typické rozcuchané blond vlasy a na sobě kraťasy, směje se a je navzdory době šťastná. I v převleku za Jane Fondovou má v sobě důstojnost, krásu a smysl pro humor.

Paní Zemanová naproti tomu působí tvrdě, až maskulinně a sveřepě. Nemám proti ní vůbec nic, spíš lituju úděl, který si zvolila, když ji vidím, jak doprovází svého manžela jako týraná žena, metr za ním a se sklopenou hlavou. Usmívat se jsem ji viděla jen jednou a to když si pořídila psa.

Olga Havlová se smála pořád a společně s ní i její kamarádky.

Když jsem fotografii z Hrádečku našla před lety v rodinném albu Olinky Stankovičové, schovala jsem si ji. Má pro mě zvláštní význam, protože Gándhí na obrázku je ve skutečnosti kmotr mého mladšího syna. Řekla jsem si, že by ji možná rád měl, až bude dospělý, aby viděl, jak jeho kmotr vypadal v době, kdy ještě nebyl na světě.
Vůbec mě nenapadlo, jaký význam pro mě tato fotografie bude po letech mít. Jako symbol doby, která přes všechny útrapy a zmar, dokázala vygenerovat lidi jako je Olga Havlová.
Ve srovnání s tou druhou, dnešní fotografií, je to spíš k pláči. Elegance, inteligence a humor je pryč. Zbyly maskáče, zbraň a sveřepý výraz v obličeji.
Dvě fotografie a dvě doby. Navzdory nesvobodě působí šťastným dojmem pouze ta první.

Díky vám můžu psát co si myslím.

Noviny, kam jsem psala komentáře buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.

Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.

Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte ho.

Váš finanční dar můžete zaslat na tento účet: 282828999/5500.

Děkuju.

Written by Monika Le Fay

Matka několika dětí, dvě jsem porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Loading…

0

Komentáře

0 komentářů