in

Dušičky v zemi neviditelných hrdinů

Vzpomínka na lidi, kteří tu chybí

Zleva autorka, Milan Kubes, Martin Štumpf, Prokop Siostrzonek a Ivan Medek | Foto: Martin Štumpf

Na Dušičky vzpomínáme na naše blízké zemřelé. Myslím na všechny příbuzné, kteří tady už mnoho let nejsou. Kromě toho ale vzpomínám i na své přátele, kteří jsou už na druhém břehu a lidi, které jsem měla možnost potkat, a kteří mi chybí čím dál víc.

Když si člověk zvykne na to, že se jako úplně mladý a bez vlastního přičinění či zásluh octne mezi lidmi jako byli břevnovský arciopat Anastáz Opasek, novinář z Hlasu Ameriky Ivan Medek, dramatik Josef Topol, nebo redaktoři Svobodné Evropy Milan Kubes či Karel Moudrý, snadno si zvykne na to, že takoví lidé prostě jsou. Slušně vychovaní, otevření, přímí, laskaví, se smyslem pro humor a nadhledem, který jim brání sebe prožívat víc, než je nutné.

Přišlo mi úplně přirozené chodit na pivo s Jarmilkou Bělíkovou, nebo Nikolajem Stankovičem, půlkou nezapomenutelné manželské dvojice tvořené básníkem a jeho ženou Olgou. Jarmilka a Olga, dvě nejlepší přítelkyně ženy prezidenta Havla, o nichž Fanda Pánek napsal trefný rým „Dvě Olinky, Jarmilka, protistátní skupinka“.

Nikolaj všem neustále skákal do řeči, takže málokoho pustil ke slovu, ale byl tak přátelský a milý jako málokdo. Nikdy nezapomenu na jeho nápad položit v referendu o rozdělení republiky dotaz „Chcete žít ve společném státě s Vlado Mečiarem?“, nebo zpěv jeho oblíbené písně „Od Prešova ide vlak, sedí na ňom Šaňo Mach. Bij a bij a do krve, po tej českej kotrbe, pokial Slovák na Slovensku pánom nebude“.

„Za své přátele si platím sám,“ řekl mi pozdě v noci, nebo spíš nad ránem, ve sklepě v Jilské, kam chodil Ivan Martin Jirous a po nocích vařil své nekonečné polévky a uklízel stoly, a kde jsme sedávali tak často jak jen to šlo, opojení svobodou a radostí, že jsme se dožili konce komunismu a můžeme si říkat co chceme a být s kým chceme. Část osazenstva přijela z Rakouska, Švédska, nebo USA, a připadalo mi, že se známe odjakživa, že mezi námi nemůže být žádný rozdíl. Přitom většina byla mnohem starší, básník Lukáš Tomin a já jsme patřili k těm nejmladším. Často jsme se stýkali se svými slovenskými přáteli, a z kachlíkárny na nás dohlížel nezapomenutelný federální ministr vnitra Ján Langoš, katolík a disident, čtenář Martina Bubera, s dlouhými vlasy padajícími mu na límec. Své básně četl Zbyněk Hejda nebo Jirous, který okřikoval všechny, kdo nechtěli poslouchat a nutil je být zticha.

Z té doby také pochází věta mého kamaráda Ludvy Bednáře (který je naštěstí stále naživu): „Nemysli si, že když tě seznamuju se samýma chytrýma lidma, tak jsi sama chytrá!“.

Když si teď vzpomínám na všechny ty lidi, uvědomuju si, že to bylo velké privilegium, být mezi nimi a přátelit se s nimi. Vůbec jsem si toho nevážila. Když hráli Plastici na Hradě Václavu Havlovi, většinu času jsme proklábosili na chodbě u piva a cigaret. Nikoho nenapadlo, že se všechno jednoho dne může změnit a vzpomínka na Hrad, kterým mě prováděl Nikolaj, když jsem za ním přišla pro fotografii Josefa Floriana, se změní v kafkovskou můru, nedobytnou pevnost plnou lidí, na které se bez uzardění dá použít slovní spojení „Biafra ducha“.

Všichni tito lidé totiž měli něco velmi podstatného, na co jsem si zvykla a co mi dnes bolestně chybí – osobní integritu a vnitřní svobodu, kterou jim nedokázal nikdo vzít. Až zpětně jsem si uvědomila, že to všechno byli disidenti, nebo lidé, kteří byli neustále pronásledovaní či ve vězení, a část z nich musela svou rodnou zem kvůli svým postojům opustit. A přesto, nebo právě proto, to byli nejsvobodnější lidé, jaké jsem kdy poznala.

Přečtěte si taky:  Hast du zum Teufel Nein gesagt?

Všichni už postupně přešli na druhou stranu a účastní se velkého nebeského mejdanu. K nim se přidali další přátelé, s nimiž jsem trávila poslední léta. Moje věrná přítelkyně Irenka Vlachová-Šimonová, dlouholetá vězeňkyně komunistických kriminálů. Architekt, designér a sklář Bořek Šípek. Filozof Aleš Havlíček, díky němuž jsem objevila Heideggera a Jüngera a který jako snad jediný z lidí, které znám, doopravdy četl Hermanna Brocha. Petr Holubář, parťák ze zlínských disidentských časů. A taky Václav Havel, člověk, který pro mě znamenal hodně a který tu dnes chybí jako sůl.

Češi a Moravané to mají těžké. Většina jejich elity odešla po Bílé Hoře, nebo ji popravili a zplynovali za války. Z těch, co zůstali, jich bylo hodně zdecimovaných v padesátých letech. Další v několika vlnách raději odešli na Západ. Riskovali při tom životy, jako můj strýc Josef, kterému prababička v osmnácti zabalila batoh, dala peníze a poslala ho přes čáru. Elita v ženských věznicích, která si odkroutila nelidské tresty, byla navíc postižená tím, že většina žen už nikdy nemohla mít děti. Děti, které by byly jako jejich statečné matky a mohly by tvořit páteř národa.

Lůza, která uštvala Karla Čapka, ovšem žije dál a šíří své DNA. Už zase píšou sprostoty o lidech jako je Václav Havel. Ti lidé nikde nezmizeli, žijí tu s námi, jsou to naši sousedi, potkáváme je na ulici a ani to o nich možná nevíme. Jen číhají na svou příležitost, až se zase znovu budou moct projevit.

Vypuštění z klece totalitního státu jsme i po těch třiceti letech často jako laboratorní králíci, kteří mají tendenci skočit nazpátek do klícky, která je sice studená a těsná, a odkud není vidět tráva ani nebe, ale už jsme si na ni zvykli.

Kdybychom to udělali, znamenalo by to, že všichni ti lidé před námi bojovali, umírali a strádali úplně nadarmo a jejich životy neměly žádný smysl.

Každý máme někoho, na koho si můžeme vzpomenout a jsme mu vděční. Vzpomínám s láskou na Dušičky na Anastáze, Milánka, Karla, Martina, Nikolaje, Olinku, Jarmilku, Irenku a všechny ostatní. Jen těchto pár vzácných lidí obětovalo v boji za naši svobodu odhadem téměř třicet tři let. To jenom díky jejich odvaze a smyslu pro spravedlnost můžeme žít bez ostnatých drátů. Zapaluju za ně svíčku a v duchu jim poděkuju.

Díky vám můžu psát co si myslím.

Noviny, kam jsem psala komentáře buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.

Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.

Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte ho.

Váš finanční dar můžete zaslat na tento účet: 282828999/5500.

Děkuju.

Written by Monika Le Fay

Matka několika dětí, dvě jsem porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Loading…

0

Komentáře

0 komentářů