Díky za třicet jedna let svobody

Na 17. 11. 1989 nikdy nezapomenu. Vstala jsem, umyla se, učesala a odjela trolejbusem k soudu. Červenolící – v té době ještě gottwaldovský – soudce Petrásek nařídil jednání právě na tento den. Měla jsem pocit, že se za to stydí, ale asi nemohl odmítnout, nebo se prostě jen bál. Datum nejspíš určila StB, bylo zvykem, že se disidentské soudy nařizovaly v den plánovaných demonstrací, aby počet demonstrujících byl co nejmenší.

Byla jsem vinna tím, že jsem na Václavském náměstí křičela Ať žije Václav Havel! Když mě zasahující příslušníci odvezli na výslech do Jesenice a posléze na Ruzyni, zjistili, že jsem už zároveň hledaná kvůli sepsání, vytištění a rozšiřování petice za Standu Devátého, na jejíž druhou stranu jsme ještě přidali Několik vět. S kamarádkou Radkou Chovancovou jsme to vymyslely a poté společně s dalšími kamarády házeli lidem do schránek. Některé poctivé občany to nadzvedlo natolik, že se obrátili na policii. Užila jsem si díky tomu noční jízdu z Ruzyně na vyšetřovnu do Gottwaldova v poutech zvaných „medvěd“, určených pro těžké zločince, fotografování zleva, zprava i zepředu, odebírání otisků prstů i výhrůžky smrtí. Václava Havla se tenkrát báli a mám pocit, že dnes se ho bojí zase znovu.

Jednání soudu se kromě mě účastnilo několik disidentů, včetně Petra Pospíchala z Brna, který psal zprávu pro Východoevropskou informační agenturu Petra Uhla. Když všechno skončilo odročením, vyzval mě Petr, ať s ním jedu do Prahy, kde mají mít studenti „nějakou demonstraci“. – Takových ještě bude, mávla jsem rukou a šla s přáteli slavit do hospody. Hrozilo mi vězení, finanční pokuta a tzv. „zákaz Prahy“; byla jsem šťastná, že v té chvíli se nic z toho nestalo.

Měla bych říct, že v mém životě v tehdejším Gottwaldově bylo několik málo světlých bodů. Lidé, kteří se vzepřeli totalitě, lesy kolem, psi, knihy, hudba a samozřejmě divadlo. Od momentu, kdy mě jako dítě vzala Marie Beywasserová, matka mé spolužačky Lenky, a osvětlovačka Divadla pracujících na představení, jsem divadlu propadla. Postupně jsem se spřátelila s herci i zaměstnanci, takže některá představení jsem viděla i třicetkrát. Školní praxi jsem strávila v divadelním archivu. Tehdy poprvé jsem spolu s herci shlédla na soukromé projekci v kině Družba filmy Ingmara Bergmana a Roberta Bressona a to mě ovlivnilo na celý život. Díky inscenaci dnes již bohužel zesnulého režiséra Jiřího Holečka Povídky z Vídeňského lesa jsem se zamilovala do Ödöna von Horvátha a ještě na gymplu o něm napsala práci. S ní jsem zamířila na DAMU a k mému překvapení mě ještě před maturitou vzali. (Poté co jsem napsala dramatickou příhodu, jak Standu Devátého tahají z baru za nohu – za pomoci kolemjedoucího trolejbusáka, který hned pohotově přispěchal – mě ovšem brzy vyhodili). Divadlo mi pomáhalo přežít. Eugene O´Neill, Tennessee Williams, Georg Büchner, inscenace Ivana Baladi, to všechno byl svět, kam se dalo utéct před realitou, která nás obklopovala.

Shodou okolností jsem se o existenci Stanislava Devátého, člověka, který kolem sebe shromažďoval a nabaloval svobodomyslné a odbojné lidi, dozvěděla v herecké lóži od svého kamaráda z amatérského divadelního souboru Michala Vilíma. Kouřili jsme dlouhé Astorky ze zlaté krabičky a čekali, až skončí přestávka. Michalovo vyprávění bylo tak sugestivní, že jsem se rozhodla s tak úžasným člověkem seznámit. Znala jsem ho od vidění, jeho obří postavu nešlo přehlédnout. Netrvalo dlouho a měla jsem možnost natrefit na něj v drogerii naproti divadla. Kupoval šampón značky Zelené jablko, baterky do rádia a mýdlo. Na mé prohlášení že chci „vstoupit“ do disentu, se díval zprvu jako bych spadla z višně, měl pocit, že to musí být nejspíš nějaká provokace. Od této chvíle se můj život změnil. Časem mě vyhodili nejen z DAMU, ale i z divadelního baru, kde jsem poté pracovala jako servírka. Měla jsem soud, zažila domovní prohlídky, ponižování, šikanu, výslechy i policejní doprovod. Někteří lidé se mi začali vyhýbat a přecházeli na druhou stranu ulice. Nelitovala jsem.

Když jsme se 18. listopadu 1989 dozvěděli ze Svobodné Evropy, co se děje v Praze, ani na minutu jsem nepochybovala o tom, že nakonec všechno dobře dopadne. Začali jsme budovat Občanské fórum, založila jsem noviny „Občasník za veselejší budoucnost“ a začala psát rozhovory s lidmi, které jsem do té doby znala jen po hlase – s Ivanem Medkem, Karlem Krylem a dalšími. Přijel také Václav Havel a měla jsem možnost ho doprovázet po cestě na jižní Moravě.

Od té doby už uplynulo třicet jedna let. S Václavem Havlem jsem několikrát točila, rozebírali jsme spolu můj film, v němž vystupoval; napsal mi doporučení na obálku knihy o Anastázi Opaskovi. Když zemřel, natočila jsem o tom, co se dělo po jeho smrti, dokument. Natočila jsem také několik svých přátel z disentu, kteří už bohužel nejsou mezi námi.

S Ivanem Medkem a jeho ženou Helenou jsme se spřátelili a obnovovali spolu laické katolické sdružení Opus bonum v Břevnovském klášteře. Michal Vilím se z kulisáka stal skladatelem a složil pro mě skvělou hudbu ke třem filmům. Vypadalo to, že všechno dobře dopadlo. 

O tom, co bylo, jsem nikdy nemluvila. Trvalo více než dvacet let, než se mě děti zeptaly, proč jsem jim vlastně nikdy nice neřekla? A protože se mě ptalo pořád víc a víc lidí, napsala jsem o tom, jaké to je, vyrůstat v Gottwaldově, knihu pro děti „Zlíňanka“. O tom, jak moje babička nikdy v životě neřekla Gottwaldov, a když nám chtěla udělat radost, vodila nás do Zlíňanky na jahody se šlehačkou. O tom, jak postupně mizeli kamarádi a příbuzní ve světě a už nikdy jsme je neviděli. A taky o tom, jak se kácela socha Klementa Gottwalda se symbolickou smyčkou na krku a Zlín se konečně mohl vrátit ke svému jménu. Nechybělo samozřejmě ani divadlo, jako oáza v temných časech.

Snad se ta doba už nikdy nevrátí. Ačkoliv čas od času o tom pochybuju a říkám si, že možná budeme nuceni všechno zažít znovu, protože dodnes jsme se svou minulostí nevyrovnali a nepoučili se z ní. Už zase se snažím něco dělat, být občansky aktivní a mám takové divné déjà vu, že jsem se vrátila do mládí. Dnes už nejsem sama, doprovázejí mě čtyři děti. Držme si společně palce, už kvůli našim dětem, aby nemusely zažívat to, co kdysi my.

Psáno pro sborník Městského divadla ve Zlíně