Bratři a sestry v Kristu: už jste si všimli, že Bůh je láska?

Asi ne, jinak byste nemohli sepsat to, co jste sepsali.

Odkaz: „Prohlášení zástupců českých církví k manželství“

Je mi z vás úzko; tolik nenávisti a nelásky, kterou chováte ve svých srdcích. Jestlipak se z toho chodíte alespoň vyzpovídat?

Pamatuju, jak jsem navštívila Akademické týdny a tam u oběda nějaký kněz vyprávěl, jak musí mladé farnici zakazovat stýkat se s jejím milým.

– Nesmí se vidět! V žádném případě! – rozmáchl se rezolutně.

Chvilku jsem to poslouchala.

– Opravdu si myslíte, že máte na ni takový vliv? – nedalo mi to.

Podíval se na mě, jako kdybych byla nějaký otravný hmyz a neodpověděl.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem o něco později přijela do Prahy se svou přítelkyní, kterou jsem tenkrát do Nového Města nad Metují vezla a ve dveřích jejího bytu se objevil pán. Tentokrát hýřil veselím, stejně jako družka po jeho boku. Prý milenka. Bylo jí nejméně šedesát. S radostí a nadšením mířili na návštěvu a mě v té chvíli nějak přešel humor. Takže mladinká dívka se trápí kvůli svému milému a tenhle páprda jí zakazuje ho vídat, aby sám porušoval všechno, co hlásá a smál se u toho?

Jsem asi ta poslední, kdo by zpochybňoval význam církve. Mnohokrát ve svém životě jsem mohla zažít, jak dokáže lidem pomoct, utěšit je, dát jim to nejdůležitější – víru, lásku a naději. Ale jak říká svatý Pavel: Zůstává víra, naděje a láska, tato trojice; ale největší z nich je láska.

Protože bez lásky jsme všichni jenom puklé zvony.

Jenže ta láska se projevuje různými způsoby.

Láska milenecká. Láska erotická. Láska matky k dítěti. Láska k filozofii. Láska muže k muži. Láska ženy k ženě. Láska muže k ženě. Dokonce někdy i láska jednoho muže k několika ženám najednou. Láska rodičů k dětem. Láska dětí k rodičům. Láska bratrská a láska sesterská. Láska pečující. Láska platonická. Láska nevinná. Láska soucitná. Láska k přátelům. Láska k nepřátelům. Láska k lidem, kteří lásku nemají. Láska ke zvířatům. Láska k rostlinám. Láska k moři. Láska k oceánu. Láska k planetě.

Bez lásky by celý tenhle nádherný svět vzal brzy za své. 

Co má společného prohlášení zástupců českých církví s láskou? Vůbec nic.

Mohla bych popsat stohy papírů o tom, jak kluci, kteří byli na vrcholu pyramidy církve, sami nedodržovali to, co hlásali. Jak mi jejich bližní bratři a sestry v Kristu posílali závěti, kde kněz blízký arcibiskupství věnoval svůj osobní majetek švarnému jinochovi, přestože ten je ženatý, má děti a pokud se mé chabé znalosti církevního práva nepletou, když je někdo v řádu, tak by měl jeho majetek řádu také zůstat. Alespoň já jsem to tak pochopila a když Anastáz Opasek zemřel, tak jsem všechny jeho knihy do břevnovské klášterní knihovny vrátila, přestože bych si je ráda nechala a nikdo by si toho nejspíš ani nevšiml. Třeba takovou Temnou noc duše Jana od Kříže. Abych si ji četla dnes, když jakási temnota postihla naše církve.

Nepochybuju, že je mezi kněžími a možná i mezi biskupy někdo, kdo se dokáže se svou sexualitou vyrovnat, kdo ví, kde je jeho stín a umí s ním pracovat.

Nepochybuju ani, že vyplavou na povrch další příběhy lidí, kteří byli někým z prostředí církve zneužiti či znásilněni, už jen proto, že mluvení o takovýchto věcech dodává odvahu i těm, kdo dosud nepromluvili.

Nepochybuju ale ani o tom, že budou stále přibývat žalostné příběhy těch, kteří berou to, co jim biskupové říkají vážně, a které může pocit selhání z toho, že nejsou jako ostatní, dovést až na práh smrti. Měli by vědět, že mnoho z těch, co je o sexualitě a tzv. tradiční rodině (která každým rokem utýrá několik desítek dětí) poučují, nedodržují to, co hlásají.

Pokrytectví tzv. zástupců českých církví nemá dno. Asi by musel přijít nějaký novodobý Jan Hus, aby jim připomněl, že hledají třísky v očích bližních, zatímco sami tam mají pořádně velké břevno.