Bije Mariana Jurečku manželka? A pokud ano, je to správně?

Přiznám rovnou, že mi Marian Jurečka k srdci nepřirostl. Líbilo se mi, jak vyrazil na traktoru pomáhat obětem tornáda, to mi přišel jako muž na svém místě. Bez řečí se sebral a jel. Možná, že kdyby se stal ministrem pro živelné pohromy, nebo šéfem hasičů, mohli bychom ho obdivovat. Bohužel se jimi ale nestal. Místo toho řídí ministerstvo, kterému rozumí jako koza petrželi. 

Osoba, která by byla kompetentní k tomu, udělat na MPSV pořádek a přiblížit nás k civilizované zemi, se jmenuje Olga Richterová. Protože prý o toto ministerstvo měla zájem také Markéta Pekarová Adamová, která by jistě také byla kompetentnější, dopadlo to nakonec tak, že funkci dostal kdosi, kdo o resortu neví vůbec nic. Jediná jeho zásluha je, že je otcem pěti synů a k tomu je členem strany, která by měla mít k rodině a sociálním otázkám blízko.

. 
Nikdy jsem tuto politiku obsazování ministerstev nepochopila. Také jsem kdysi volila lidovce, mám téměř tolik dětí jako pan ministr, k tomu i výcvik a vzdělání v oblasti náhradní rodinné péče. Kdyby mi ale dnes někdo zavolal a zeptal se, zda bych chtěla řídit ministerstvo, tak nechtěla. MPSV je příliš důležité na to, aby ho vedl někdo, kdo o něm nic neví.

O tom, jak asi Marian Jurečka vychovává děti, jsme se mohli přesvědčit kolem Vánoc, kdy postoval na Twitteru tvářičky svých malých synů, kteří nejenže byli přítomní nesmyslnému utrpení ryby, dokonce snad ji sami zabili. Doplnila jsem tento vánoční status fotografií holocaustu, společně se známým citátem filosofa Adorna, že Osvětim začíná na jatkách, kde člověk stojí a říká si – vždyť jsou to jen zvířata.

Toto srovnání samozřejmě zvedlo vlnu nesouhlasu, což jsem čekala. Srovnávat lidské oběti s rybou lapající po dechu se mnoha lidem zdá přestřelené. Mně se ale vůbec přestřelené nezdá. Od dětství se starám o akvárium a nedovedu si představit, že bych to udělala jediné rybičce – že bych ji vyndala z vody, hodila do tašky, nesla domů a tam přinutila své malé syny dorazit ji nožem. Dobře si ještě pamatuju diskuse se synkem, který nám neustále dokola opakoval u každého jídla: „Proč muselo prasátko zemřít?“ Děti jsou přirozeně empatické a soucítí s každou živou bytostí. Pro každé takové, které vychovávají citliví a ohleduplní rodiče, je smrt zvířete traumatem. Pokud trauma vytěsní a nikdo mu s ním nepomůže, může se stát, že z něj vyroste člověk bez empatie, který totéž trauma způsobí svým dětem a tak je na ně přehodí.

Naše nejmladší dcera měla ve třídě agamu, o kterou se společně starali. Když se pak stalo, že uhynula, učitelé o tom s dětmi mluvili a doporučili také nám, rodičům, abychom jim to pomohli zpracovat. Takhle reagují lidé, kteří mají rádi děti a chápou jejich svět.

Před pár dny Marián Jurečka řekl v nějakém rozhovoru, že ho jako dítě bili, za což je svým rodičům vděčný a že on sám si myslí, že facka, nebo přes zadek nikomu neublíží, takže rozhodně nebude plánovat nějaké omezení fyzických trestů. A to všechno prohlásil s vědomím (či možná bez-vědomím), v zemi, kde jsou desítky dětí každý rok svými rodiči utýrány a desetitisíce dnes a denně týrány, trestány a ponižovány.

Sama jsem viděla spisy děti, které jejich rodiče umučili, fotografie jejich tvářiček a tělíček. Potkala jsem malá nebožátka, která měla popáleniny, zlomeniny a vytrhané vlasy, v zařízeních, kde se snažili jim pomoct. 

Nikdy si ani nezvyknu na to, že když mluvím se svými kamarádkami, tak vždycky znovu některá řekne, že ji otec mlátil, kopal, zlomil jí ruku, nebo rozbil hlavu. Jsme prostě z generace zvyklé rány dostávat, protože se to tak dělalo a nikdo proti tomu neprotestoval. A to naši otcové nebyli žádní asociálové z pohraničí, byli mezi nimi lékaři, inženýři a dokonce i jeden filharmonik. Schválně se zkuste zeptat ve svém okolí nějaké dospělé ženy, jestli ji někdy fyzicky napadl manžel, otec, matka, nebo nějaký příbuzný. Nebo jestli nic takového nezažila. Musím říct, že ačkoliv věřím tomu, že i takoví lidé existují, osobně jich moc neznám. U mě to vedlo k tomu, že nesnáším zlehčování násilí vůči dětem a zvířatům a jsem schopná se kvůli tomu i poprat.

Pokud je pro někoho normální komunikovat s druhými tak, že je praštím, nabízí se otázka, kdyby třeba teoreticky někdo jednu ubalil panu Jurečkovi – možná totiž, že to je právě ten způsob, na který slyší – jestli by se mu konečně rozbřesklo v hlavě? Také je možné, že ho třeba mlátí manželka a on to považuje za správné. Do toho nám ale nic není, jak si to udělají, tak to mají; někdo chodí do salónu, jiný se třeba rád pere doma. S tímhle mindsetem se ovšem do pozice ministra práce a sociálních věcí moc nehodí. Spíš bych řekla, že v normální, civilizované zemi, by to bylo na rezignaci. 

Při vší úctě, bratři a sestry, píšu vám to jako vaše bývalá volička.