Monika Le Fay
Tak jsem zase začala točit filmy. Jeden se vrací k havlovské éře, znovu po letech, a tentokrát jinak, protože mramor a piedestal už nepotřebujeme. Druhý se týká Hradu současného a jeho proměny s novým prezidentem.
Oba jsem začala točit ve vlastní produkci, protože předchozí filmy, jako byl například portrét Karla Schwarzenberga Chůze lesem, film o Bořku Šípkovi Nahý Šípek, nebo Poslední rozloučení Václava Havla, dokument o umírání a smrti, jsme točili úplně stejně. Mnoho roků jsme pracovali sami (v jednom případě sedm, ve druhém dokonce devět let), než se Česká televize rozhoupala k tomu filmy za symbolickou cenu odkoupit a odvysílat.
Na film o knížeti, který vysílala ČT na podzim, jsem dostala několik set pozitivních reakcí; ještě štěstí, že dcera byla na nějakém plaveckém kursu, celý týden jsem nedělala nic jiného. Zase jsem díky tomu mluvila s lidmi, které jsem mnoho let neviděla a byla to pro mě nálož pozitivní energie.
Na ukázku z filmu o dnešním Hradu se můžete podívat na mém kanálu Youtube:
Zároveň jsem tam také vložila záběry z pietního aktu v Letech u Písku, kterého se Petr Pavel zúčastnil jako první prezident po Václavu Havlovi. Musím říct, že konání současné hlavy státu jak v Letech u Písku, tak při smutečním aktu v Terezíně a nakonec i v Bavorsku, kde ocenil úsilí Bernda Posselta, mě naplnilo optimismem.
Můžete se také podívat na vernisáž Miro Švolíka a Fedora Gála v galerii Artinbox, kterou zahajovali společně s kurátorkou a fotografkou Nadiou Rovderovou, s níž se společně snažíme dokumentovat všechny možné akce, týkající se nejen lásky a smrti, ale také disentu, holocaustu a genocidy Romů českými občany za války.
Tak, jako na Hrad zavál svěží vítr, očekávám i svěží závan vzduchu z České televize, kde se nyní řeší volba nového generálního ředitele. Myslím, že Petr Dvořák by byl znovu dobrou volbou; právě díky jemu nakonec film Chůze lesem odvysílali. Do doby, než se situace ve veřejnoprávní televizi ale uklidní, se dějí věci, které je třeba dokumentovat ihned. Film o Bořkovi ČT schválila týden poté, co zemřel, podobné to bylo s filmem 04826 Jirous. Pár let plánované večerníčky s Adolfem Bornem podle naší společné knihy Jonáš a velryba nevznikly.
Někdy se mi zdá, jako by televize s lidským potenciálem zacházela trochu lehkomyslně, či marnotratně. Inspirativních lidí zase není tolik, jak by se mohlo zdát a co se nenatočí, to se nenatočí. Osobně jsem za celou tu plejádu úžasných lidí, které jsme stačili zachytit, stále víc a víc vděčná.
V posledních dnech jsme se rozloučili se třemi disidentkami, pohřeb dalšího člověka z okruhu těchto lidí se nyní chystá. Cítím naléhavou potřebu zachytit všechno, co ještě jde, protože pamětníci odcházejí.
Není to tak dávno, co mi kamarád z mládí vyprávěl, že v jedné ze zlínských hospod probíhala debata o tom, že si Standa Devátý svůj ilegální pobyt na sklonku roku 1989 v Polsku vymyslel. Můj kamarád tehdy pohotově opáčil, že všechno je zdokumentováno a k dohledání v archivu ČT. Skutečně se mi podařilo vzpomínku na jeho cestu natočit, společně se dvěma kamarády, pamětníky, kteří pro něj tenkrát do Polska jeli – Petrem Holubářem a Mirkem Odložilem, zvaným Dědek. Řízením osudu jsou už oba dnes na Pravdě Boží.
Odkaz: Reportéři ČT – Cesta do ilegality
Budu pokračovat ve svém dokumentování bez ohledu na to, jestli o to má momentálně někdo zájem, nebo ne. Ten čas určitě přijde a možná, že to nebude trvat moc dlouho.
Pokud mě v mé práci podpoříte, budu moc ráda. Dovedu si představit, že lidé typu Andreje Babiše by klidně na nějaký havlovský film přispěli a neměli by s tím problém. Kdo by s tím ale měl problém, jsem já.
Děkuju tedy předem za podporu slušných lidí, těch, kterým naše minulost není ukradená a kteří si ji nechtějí nechat ukrást. A taky těm, kteří jsou rádi, jak to dopadlo a očekávají, stejně jako já, alespoň na chvíli, lepší zítřky.
Loading…