in , ,

ZNEUŽÍVÁNÍ PSYCHIATRIE V LETECH 1948–1989 A KAUZA JANA CIMICKÉHO

Rozhovor s badatelem Miroslavem Vodrážkou

Miroslav Vodrážka

Vážení čtenáři, před dvěma lety jsme Vám přinesli v rozhovoru s badatelem, hudebníkem a filozofem Miroslavem Vodrážkou informace o spolupráci psychiatra Cyrila Höschla se Státní bezpečností. Text vyvolal velký zájem, četlo ho několik desítek tisíc lidí a informace v něm zmíněné přebrala téměř všechna seriózní média.

Přesně před měsícem jsem reagovala na vyznamenání, které udělil Miloš Zeman – spolupracovníkovi StB s krycím jménem Pinel – Janu Cimickému. V té době se rovněž ozvala jedna z jeho obětí, Jana Fabiánová. Posléze se tématu začala věnovat také média. V současné době šetří Cimického kriminální delikty policie. Takže díky vám všem, co nás čtete a podporujete, už dva roky provozujeme malinký web, který má ovšem poměrně velký dosah. Slibujeme vám, že v odhalování utajovaných informací naší novodobé historie budeme i nadále pokračovat.

Nyní vám přinášíme další rozhovor s Miroslavem Vodrážkou, kde se velmi podrobně věnuje tématu zneužívání psychiatrie v době socialismu. Toto téma je naprosto stěžejní proto, abychom pochopili, co se děje i dnes a také z toho důvodu, že „společenští agenti“ bohužel stále ovlivňují veřejné mínění.

V posledních týdnech byly zveřejněny informace o tom, jakým způsobem psychiatr Jan Cimický dlouhodobě zneužíval své pacientky, a taky se připomnělo, že i on byl veden jako spolupracovník StB. Jak si vysvětlujete značný zájem tehdejší Státní bezpečnosti o spolupráci s předními psychiatry?

Jeden z definičních znaků totalitarismu říká, že tento politický systém se vyznačuje „maximální invazí do soukromí“, a právě tímto způsobem sama Státní bezpečnost odůvodňovala svůj zájem o spolupráci s psychiatry: „Lékař psychiatr má široké pracovní a společenské styky jak na území ČSSR, tak i v socialistickém a kapitalistickém světě. K jeho profesi patří, aby byl zvědavý a neustále se ptal pacienta (objekta) na jeho nejniternější záležitosti.“ To je citace ze spisu jednoho známého psychiatra-agenta. Zájem Státní bezpečnosti se však netýkal jen takových psychiatrů, jako byli Josef Nesvadba (krycí jméno Autor, který byl zároveň známým spisovatelem), Miroslav Plzák (krycí jména Psychiatr a Karel, ten se věnoval problémům manželského soužití), Stanislav Grof (krycí jméno Standa, který je známý svými pokusy s LSD), Cyril Höschl (krycí jména Vrba a Jakub, který je známým popularizátorem vědy), nebo zmiňovaný Jan Cimický (krycí jméno Pinel), jenž se po roce 1989 stal dokonce i odborníkem na ženskou krásu a byl dvakrát členem poroty Miss ČR, ale i například méně známého druhého ředitele Výzkumného ústavu psychiatrického Jaroslava Gebharta (s krycím jménem Fero – tento absolvent VUML vyučoval mentální hygienu), Zdeňka Dytrycha (krycí jméno Tantal I. a Petr, který byl osobním psychiatrem Karla Gotta, jehož léčil pro nezvladatelné sexuální chování – opakovaně veřejně onanoval před dívkami v tramvaji, nebo když vystupoval ve východoněmecké televizi před baletkami), Oldřicha Vinaře (s krycím jménem Psycholog), Milana Morávka (s krycím jménem Jiří Staněk), Oldřicha Mikšíka (s krycím jménem Mikeš) a dalších.

Ze spisu s krycím názvem Psychiatr - Miroslav Plzák
Ze spisu s krycím názvem Psychiatr – Miroslav Plzák

Takže lékař-psychiatr byl jakýmsi intimním uchem Státní bezpečnosti?

Přesně tak. Například sdělování informací o pacientech bylo běžné. A to je i další rovina zneužívání psychiatrie. Psychiatr Miroslav Plzák poskytoval informace StB o milence Ludvíka Vaculíka. Státní bezpečnosti sdělil, že ji léčil a že se jednalo o „hysterku“. Dokonce umožnil StB nahlédnout do jejího zdravotnického spisu. Po úkolování StB psychiatr často přinášel informace z lékařského prostředí i na osoby, jež sám neléčil. Miroslav Plzák i Zdeněk Dytrych v roce 1975 například upozornili StB, že na bohnickém pavilonu 23 ošetřuje Cyril Höschl manželku předního vyloučeného reformního komunisty, která má diagnózu „těžké endogenní deprese při klimakteriu“, nebo že se na psychiatrii léčí pro „chronický alkoholismus“ a pro pokus o sebevraždu známý režisér.

Tímto „uchem“ však nemusel být jen lékař-tajný spolupracovník. Když například v roce 1982 přišli pracovníci StB za čerstvě odvolaným prvním ředitelem Výzkumného ústavu psychiatrického v Praze v Bohnicích, profesorem Lubomírem Hanzlíčkem, popsal jim tento lékař velice ochotně nejen nezdravé prostředí psychiatrického ústavu, „kde existovaly skupinky vědeckých pracovníků, které vystupovaly proti sobě“, ale rovněž upozornil StB, že například jeho kolega psychiatr Oldřich Vinař se při svých výjezdech na konference stýkal se skupinou psychiatrů kolem kanadského profesora Tomáše Bány, „který je židovského původu“, a hned upozornil, že Vinař je taky židovského původu, stejně jako jeho druhá žena. Vzhledem k tomu, že StB monitorovala osoby židovského původu, protože neustále vyhledávala „sionistická centra“, byly to pro ni důležité informace. Profesor Hanzlíček ovšem netušil, že poskytuje informace na bývalého agenta StB, jímž byl Oldřich Vinař mezi lety 1978 až 1980. Na druhé straně samotný profesor příkladným způsobem ukázal, jak psychiatři nepřátelsky vystupují jeden proti druhému. A bylo to opravdu běžné, neboť psychiatr Oldřich Mikšík poskytoval informace na svého kolegu Zdeňka Dytrycha, Oldřich Vinař na Lubomíra Hanzlíčka či farmakologa Jiřího Elise a také Zdeňka Dytrycha, přičemž dva naposled jmenovaní byli rovněž agenti StB. Psychiatr Zdeněk Dytrych dokonce vypracoval pro Státní bezpečnost v 80. letech seznam vědeckých pracovníků (Oldřich Vinař, Ctirad Škoda, Jaroslav Gebhart ad.) s jejich stručnými charakteristikami. Psychiatři neposkytovali StB informace pouze o domácí lékařské obci. Když Výzkumný ústav psychiatrický navštívil americký lékař David Henry a jednalo se o financování výzkumu, tak i lékaři, kteří nebyli spolupracovníky StB, jako například František Engelsmann, byli přesto velmi vstřícní v poskytování informací StB o tomto zahraničním lékaři. Na Davida Henryho byl už v 60. letech nasazen agent Stanislav Grof a v 70. letech psychiatři-agenti jako Oldřich Vinař, Zdeněk Dytrych, Jaroslav Gebhart a další.

Ze spisu s krycím názvem Autor - Josef Nesvadba
Ze spisu s krycím názvem Autor – Josef Nesvadba

To znamená, že psychiatři často udávali i své kolegy?

Ano, jak už bylo řečeno, lékaři měli mezi sebou nejrůznější osobní i profesní konflikty a měli přirozenou potřebu spory dál delegovat, takže byli – eufemisticky řečeno – vůči StB velice otevření. Je třeba ale znát širší kontext. Kromě intimního ucha, naslouchajícího „vnitřnímu nepříteli“, chtěla mít StB i mezinárodní politické uši, protože přední psychiatři a lékaři jezdili do kapitalistických států na konference, podíleli se na zahraničních stážích a vědeckých výzkumech, byli členy mezinárodních zdravotnických organizací atd. a Státní bezpečnost chtěla mít přehled i o tomto mezinárodním dění. Navíc mnozí dřívější významní psychiatři emigrovali, jako Ferdinand Knobloch, Kurt Freund, Pavel Grof a další, a ti byli také předmětem zájmu StB. Proto se objevuje například ve spisu Cyrila Höschla v souvislosti s jeho agenturní informací o Costasi Stefanisovi, prezidentovi Světové psychiatrické organizace (WPA), věta: „Vzhledem k zájmu sovětských přátel o dění ve WPA navrhuji informovat P‘.“ Což znamenalo informovat zpravodajce z KGB. Důležitým aspektem byla i nová skutečnost, která se začala objevovat už v 60. letech, totiž že některé výzkumy a spolupráce byly financované ze Západu, takže psychiatři dostávali určité příjmy, ať už legálně nebo ilegálně, o něž se StB taky eminentně zajímala. Navíc někteří psychiatři měli i za normalizace kontakty na přední členy vládnoucí komunistické strany, kteří se na lékaře obraceli v případě vlastních potíží nebo s problémy rodinných příslušníků a známých, a tak se vytvářely velice privilegované osobní vztahy, o nichž StB taky chtěla vědět a které mohla v případě vlastního zájmu i narušovat.

Ze spisu s krycím názvem Tantal I - Zdeněk Dytrych
Ze spisu s krycím názvem Tantal I – Zdeněk Dytrych

O čem vypovídá fakt, že mezi psychiatry-spolupracovníky byli často lidé veřejně známí a populární?

To osvětluje sama Státní bezpečnost, která vytvořila kategorii tzv. „společenského agenta“, což byl člověk, jenž byl z důvodů svého širokého sociálního kapitálu a společenské prestiže úkolován na různé „zájmové osoby“. Například „společenský agent“ psychiatr Miroslav Plzák, který se stýkal s předními populárními herci a herečkami, zpěvačkami, režiséry, novináři a spisovateli, byl zároveň úkolovaný i na pracovníky rakouského velvyslanectví, ale i na své kolegy, jako byl psychiatr Josef Nesvadba. Jelikož prestiž „společenského agenta“ byla veliká, často se na něho obraceli i cizinci. Když se například na Plzáka obrátil anglický obchodník kvůli svým sexuálním problémům, agent okamžitě informoval StB, kde, kdy a s čím bude léčen, ale dokonce upozornil StB, že se jedná o „žida“. A to byla pro StB důležitá informace v souvislosti s jejími zmiňovanými zájmy o „sionistická centra“.

Ze spisu s krycím názvem Tantal I - Zdeněk Dytrych
Ze spisu s krycím názvem Tantal I – Zdeněk Dytrych

Existuje rozšířený názor, že tajným spolupracovníkem se stal člověk jen z donucení. Platilo to v psychiatrii?

Obecně ve většině případů, a tudíž i mezi lékaři, kteří byli intimním uchem Státní bezpečnosti, se spolupráce odvíjela na základě dobrovolnosti, ať už ideové, nebo sociálně kapitálové, protože mnozí agenti ve spolupráci viděli i možnost, jak lépe uchopit vlastní kariéru v komunistickém režimu. Pro mnohé to byl způsob, jak kapitalizovat svou symbolickou moc, a to nejen z hlediska odbornosti, ale i z důvodů možnosti společenských průniků v totalitárním systému, který byl z podstaty nepřátelský vůči lidské tvořivosti a podnikavosti. Takže často rozhodovaly i zdánlivé „maličkosti“, například že lékaři bude umožněno snadněji cestovat do zahraničí, stoupat v kariérním řebříčku, budou mu tolerovány různé prohřešky atd. Spolupráce s StB umožnila například Josefu Nesvadbovi navrátit se do Svazu spisovatelů.

Přesto i mezi psychiatry byli agenti získaní na základě nejrůznějších kompromitujících informací, ať už politického, nebo osobního charakteru. Například na Josefa Nesvadbu měla StB informace o jeho pokusu o znásilnění, k němuž mělo dojít koncem 50. let, dále že se zúčastňoval hromadných sexuálních orgií v 60. letech, kde byly účastny i šestnáctileté dívky, a že některým ženám, které se zúčastnily orgií a následně měly psychické problémy Josef Nesvadba zařizoval psychiatrické léčení jako „hysterkám“ u svého známého psychiatra Miroslava Plzáka na klinice v Kateřinkách. Což z feministického hlediska nemělo chybu… Na základě kompromitujících informací převážně politického charakteru byl pro spolupráci s StB získán i psychiatr Zdeněk Dytrych. Byl ale vyšetřován i proto, že „zneužil své funkce lékaře a využil pacientku k pohlavnímu styku“. Výsledek tohoto vyšetřování se však nezachoval, pravděpodobně i proto, že ve světle důležitějších politicky kompromitujících informací byla informace o sexuálním zneužití pro StB věcí spíše podružnou. Když člověk pročítá archivní dokumenty, tak z chování některých psychiatrů starší generace, jako byli Josef Nesvadba, Miroslav Plzák ad., vyplývá, že pro ně byla mladá pacientka v jejich ordinaci především sexuálním objektem. Lékařská etika byla pro mnohé psychiatry terra incognita. Takže chování Jana Cimického není v jistém smyslu výjimkou, ale spíše dokresluje kontinuitu zneužívání v kontextu obecného zneužívání psychiatrie v minulosti. Na druhé straně je třeba připomenout, že v období normalizace existovali lékaři a lékařky, již komunistickému režimu vzdorovali, jako například odsouzený Zdeněk Klein nebo Olga Benešová.

Přečtěte si také:  Známka s Husákem
Ze spisu s krycím názvem Vrba - Cyril Höschl
Ze spisu s krycím názvem Vrba – Cyril Höschl

Proč se po roce 1989 těmito problémy nezabývala nějaká profesní společnost?

Po pádu komunistického režimu nastalo tzv. přechodové tabu systému a o mnoha důležitých společenských problémech souvisejících s minulostí se na základě politické „tlusté čáry“ za minulostí nehovořilo, a to platilo i v psychiatrii. Až v polovině 90. let Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu zveřejnil informaci, že v letech 1949 až 1989 existoval v psychiatrické léčebně v pražských Bohnicích tajný pavilon, který řídila Státní bezpečnost. Tímto zařízením mělo projít během čtyřiceti let celkem jedenáct tisíc lidí (!); pod lékařským dohledem se zde mučilo například technikou waterboarding, několik desítek pacientů tu zemřelo a někteří spáchali sebevraždu. Někdejší primář a ředitel léčebny Zdeněk Bašný junior, který byl ve funkci v letech 1990–2005, v odpověď na dotaz novinářů na zneužívání psychiatrie v letech 1949 až 1989, například prohlásil, že o tom věděl „jen z doslechu“, a zcela mystifikujícím způsobem tvrdil, že po pádu komunismu z tisíce osmi set psychiatrů nalezl v seznamech agentů Státní bezpečnosti řádově třicet jmen a že pouze dva z nich zneužili svého postavení. Zdeněk Bašný junior tímto sdělením zřejmě vědomě mystifikoval veřejnost; vzhledem k tomu, že v letech 1959–1985 byl primářem MUDr. Zdeněk Bašný senior, tedy jeho otec, takže by ovšem bylo zcela naivní očekávat, že syn bude profesně zkoumat roli svého otce ve věci zneužívání psychiatrie. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu sice nejdříve uvažoval, že obviní několik osob, ale nakonec se nic nestalo, protože i tento úřad se posléze podřídil oficiální politice „tlusté čáry“, kterou ostatně prosazoval i prezident Václav Havel.

Je tedy možné dnes věřit MUDr. Zdeňkovi Bašnému jr., když se vyjadřuje k sexuálnímu zneužívání pacientek Janem Cimickým?

Bohužel i v této kauze Bašný veřejnost mystifikuje, ne-li přímo lže, neboť v rozhovoru pro DVTV 10. 11. 2021 tvrdil, že stížnosti na Jana Cimického měly podobu pouhého ústního sdělení, tudíž že to nebyly „ani písemné podněty“, a proto se on jako ředitel Psychiatrické léčebny Bohnice v letech 1990–2005 nemohl ani obrátit na policii. V roce 2001 ovšem prohlásil, že „po dvou písemných stížnostech“, obsahujících obvinění ze sexuálního zneužívání, musel Jan Cimický léčebnu opustit. O zneužívání pacientek Janem Cimickým se v odborných kruzích vědělo a veřejně se k němu vyjadřovala například sexuoložka Hana Fifková.

Navíc Jan Cimický prezentoval svůj nucený odchod z Psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích, kde působil jako primář rehabilitačně-resocializačního oddělení v médiích, jako odchod na základě vlastních profesních psychoterapeutických důvodů, neboť tvrdil, že v Bohnicích se léčí příliš konzervativně, zatímco on chtěl zkoušet nové metody, například „sofrologii“, a využít „francouzských zkušeností“, a proto založil centrum duševního zdraví Modrá laguna a lékař Zdeněk Bašný jr. k tomuto zamlčování skutečného důvodu odchodu jenom mlčel, čímž potenciální oběti nedostaly žádné varování. V Modré laguně tak dál docházelo k zneužívání žen.

Mimochodem v současné době se Zdeněk Bašný jr. obhajuje argumentem, že v minulosti byla společenská atmosféra ve smyslu sexuálního obtěžování ze strany mužů „archetypální“, tudíž obtěžování bylo v podstatě normální, ale dnes „došlo ke změně společenské atmosféry“. Tato společenská obhajoba, podle níž k sexuálnímu zneužívání ze strany psychiatrů docházelo v minulosti na základě společensky objektivní sexuální „archetypálnosti“, je zároveň klasický marxistický výklad společnosti, jejímž objektivním podmínkám se jedinec víceméně musí podřídit. Takže de facto nikdo není viníkem. I tento příklad předního odborníka signifikantním způsobem vypovídá o úrovni lékařů starší generace, stejně jako apologický výrok jejího příslušníka sexuologa Radima Uzla, který zpochybnil sexuální zneužívání Jana Cimického slovy: „Téměř mě to rozesmálo.“ Pro starší generaci lékařů je problém zneužívání psychiatrie prostě „k smíchu“. Ostatně pro Radima Uzla nepředstavuje etický problém ani skutečnost, že se lékař propůjčí jako známá osoba k reklamní komerční kampani nějakého farmaceutického výrobku.

Myslím, že to byl Cyril Höschl, který napsal s odvoláním na psychologa Slavomila Hubálka, že české psychiatrii za normalizace by se mělo dnes spíše poděkovat za to, jak pomáhala disidentům vystavováním modrých knížek a invalidních důchodů…

Hovořil jsem o tom, že Státní bezpečnost vytvořila zvláštní kategorii tzv. „společenského agenta“, což byl člověk, který byl na základě svého sociálního kapitálu a společenské prestiže úkolován na různé pro StB „zájmové osoby“, a že někteří psychiatři starší generace si svůj sociální kapitál přenesli do nového režimu a mohli nadále snadno manipulovat s veřejným míněním. Takže prvotní postkomunistické tabu ohledně zneužívání psychiatrie bylo postupně nahrazováno mýtem o nevinnosti psychiatrie a vše bylo nakonec zahaleno diskursivní oponou, před níž defilovala sama psychiatrická obec jako při divadelní děkovačce v hrdinském příběhu o záchraně disidentů. A tak se lékaři starší generace stali soudci ve vlastní kauze, což je ostudné zejména ve světle výše uvedených faktů, zvláště v případě jedenácti tisíc lidí, kteří prošli psychiatrickým tajným pavilonem, a v dalších případech zneužívání psychiatrie v období konce 60. let a let 70., jak to dokládá případ Karla Mašity, hudebníka a manažera skupiny Jazz Q Martina Kratochvíla. Ten se po pádu komunismu jako jeden z mála poškozených začal soudit a po dlouhých sporech obdržel v roce 1999 soudní rozhodnutí o nezákonném zbavení osobní svobody a nucené hospitalizaci v psychiatrické léčebně v letech 1968 a 1974 až 1977. Zneužití psychiatrie je zde o to větší, že to byli lékaři, a nikoliv pracovníci StB, kteří mu vyhrožovali, že se ven nikdy nedostane. Dnes je rovněž zdokumentováno, že na výročí 21. srpna 1978 příslušníci StB ve spolupráci s VB zadrželi bývalého představitele hippies z konce 60. let Martina Beneše a odvezli ho do Psychiatrické léčebny na Praze 8, kde byl přes protesty, které jsou dokonce uvedené v lékařských zprávách, přijat k hospitalizaci MUDr. Bílým a byl zde zadržován po několik týdnů. O několik měsíců nato se Martin Beneš pokusil o sebevraždu. MUDr. Bílý nebyl agentem StB, jenže se takový druh „spolupráce“ či přesněji zneužívání v rámci totalitárního režimu implicitně předpokládal. Ve stejné době se stejným způsobem dostal do Psychiatrické léčebny na Praze 8 i undergroundový básník František Pánek.

Historik Jan Tesař v knize Zamlčená diagnóza na základě zkušeností vlastních i cizích dokládá, že v 70. letech byla psychiatrie zneužívána k politické perzekuci. V 80. letech ve zmiňovaném pavilonu v Bohnicích strávil několik měsíců i katolický aktivista Augustin Navrátil, který inicioval petici za náboženskou svobodu katolíků, již podepsalo přes půl milionu občanů, a který za to obdržel psychiatrickou diagnózu paranoia querulans. Krátce zde byl hospitalizován disident Pavel Wonka, který následně zemřel ve vězení. Odborná psychiatrická obec přistupuje ke zmiňovaným případům, jež jsou důkazem zneužívání psychiatrie, s příznačnou diskursivní indiferentností, což ilustrují současné publikace pějící chválu na psychiatrii v období komunismu. Přitom z té doby neexistuje žádný protestní hlas lékařů-psychiatrů, který by se od zmiňovaných praktik, tedy zneužívání psychiatrie k politickým účelům, distancoval, nemluvě o distanci v případě neetického jednání samotných psychiatrů. Navíc se zapomíná, že to byli přeci psychiatři, kdo vypracovával odborné posudky, nikoliv pracovníci StB.

Problém nespočívá v tom, že „lékaři spolu zkrátka drží basu“, ale že existuje něco, co i v psychiatrii funguje jako diskursivní policie, která střeží a chrání její moc. Právě tato moc umožnila nejen existenci utajeného pavilonu, kterým prošlo jedenáct tisíc lidí, tedy zneužití psychiatrie na základě politického vlivu, ale maskuje i zneužívání lékařského tajemství a soukromých informací, zneužívání postavení samotných lékařů, zneužívání důvěry pacientů a utajování zneužívání žen samotnými lékaři. Součástí tohoto diskursu pak je i desítky let trvající kauza týkající se sexuálního zneužívání pacientek psychiatrem Janem Cimickým.

Autor: Monika Le Fay

Monika Le Fay je matka několika dětí, dvě porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Loading…

0