Monika Le Fay
K nedožitým 85. narozeninám Františka Lízny
Nedávno jsem psala na sítích, jak jsem poslouchala podcast Všechny odstíny narcismu a uvědomila si, jak popisovanou manipulativní techniku zvanou DARVO dobře znám a jak jsem na ni alergická. Ono když člověk vyrůstá či žije mezi narcisty, musí se z toho nějak vzpamatovat. Problém ovšem je, že jsou všude kolem, odhadem je jich v populaci možná půl milionu, a jejich hlavním revírem není dálnice – i když ta určitě taky a někdy dokonce stačí i křižovatka na I.P. Pavlova – ale především politika a místa, kde mohou mít moc. Neempatie, nadřazenost, potřeba být dokonalý a DARVO k tomu.
DARVO je zkratka a v podstatě znamená „popři-zaútoč-a obrať role“. Je to přesně ten stav, kdy jsou týrající rodiče oběťmi, protože dítě si na ně stěžuje v televizi, Arcibiskupství žaluje lidi sexuálně napadené kněžími, Izrael se lituje, že musí plýtvat tolika penězi na vraždění dětí a estébáci a náckové ze sebe dělají politováníhodné chudinky, kterým všichni ubližují. Jak někdo vytáhne kartu oběti, je to ta největší red flag ze všech.
Oběť komunistického pronásledování církve, oběť holocaustu, oběť svých rodičů, partnerů, dětí, vnuků. Přihlaste se, kdo nejste oběť!
Připomínám jen, že válka skončila před osmdesáti lety a perzekuce kněží a řádů probíhala zejména v 50. letech, přičemž největší odpůrci komunismu, kteří mají na hlavách svatozář, už z velké většiny bohužel nejsou mezi námi.
Když už si myslím, že tomu mechanismu rozumím, tak mě to znovu překvapí, jak to funguje, a jak je někdy těžké to rozpoznat. Fakt bacha na lidi, kteří pláčou, litují se a mávají svým těžkým životem a tím jak jsou všichni zlí a ubližují jim.
Ztraumatizovaný člověk o svém trápení většinou nemluví. A když už někdy začne, tak často po mnoha letech terapie, kdy se jen snaží vyprávět svou verzi reality. Často bohužel zbytečně, protože lidé si mezitím stačili udělat vlastní obrázek.
Kolik žen si doslova muselo vyslechnout oplzlé řeči typu, že by mohly být rády, kdyby na ně ten odporný perverzák Cimický vlezl! Kolik takzvaně nehodných a nevděčných dětí si neváží svých dokonalých rodičů, kteří je živili a šatili, zatímco ony se jim snaží nasadit psí hlavu tvrzením, že byly týrané. Rozum nad tím stojí.
Ale jak píšu pořád dokola, identifikace s agresorem je pohodlnější, kdo by se pro nic za nic zastával nějakých hysterek, které nám obtěžují našeho panáčka (toto už je na hranici zdravého rozumu, protože kdo jiný má tendenci sexuálně zneužívat lidi a děti víc, než člověk sexuálně frustrovaný, který má navíc moc a aureolu svatosti). V patriarchální společnosti je žena znásilněná knězem hysterka, tečka.
A co je nejlepší cestou k tomu nechat se znásilnit? Přece vzít si šaty s výstřihem a nalíčit se. Eventuálně obléct se jako hastroš a dát tak okatě najevo nenávist vůči mužům, církvi, městu a světu.
Když jsem nedávno psala o jáhnu Jurigovi který pořádal sexuální orgie na arcibiskupství, při nichž mučil minimálně jednu ženu, a zmínila slepou skvrnu nového arcibiskupa, který se před časem zastával úchylného kardinála Pella, dostala jsem reakci, že je škoda se trefovat přímo do Stanislava Přibyla, protože bych s ním v mnoha ohledech našla řeč. Ano, také se domnívám, že by církev měla udělat rázný konec zneužívání lidí a přestat k nim přistupovat jako inkvizice, V tomto ohledu budil nový arcibiskup naději. Dnes ráno jsem otevřela počítač a první, co na mě vyskočilo, je Přibylova rada, jak se oblékat do kostela. Raději snad no comment, nestojím o to aby mě exkomunikovali.
První, čeho jsem si všimla, když jsem se po listopadu poprvé dostala do Říma, Florencie, Rimini, Assisi a italských kostelů, byl fakt, že lidé chodí oblékaní úplně jinak než u nás. Z normalizace jsem si nesla obraz utrápených katolíků, kteří neváhali ukrást naší matce svetr a přijít s ním flexit na třídní schůzky (všechno jsem podrobně popsala před čtvrt stoletím ve své knize Opat chuligán – Dobré dílo Anastáze Opaska) a upřímně mě zarazilo, jak jsou ženy vstupující do kostela krásné, v červených šatech s výstřihy a s podpatky. A že k tomu všemu patří i lidé bez domova, bez nohou, pod vlivem drog, zanedbaní a špinaví, žebrající před kostelem. A že když jsem jedné takové dívce hodila hrst drobných, nějaké Moravany, kteří to spatřili, to pohoršilo úplně stejně jako v naší farnosti vzbudilo rozruch rozdávání jídla bezdomovcům.
Ano, církev je pro mě jak Anastáz Opasek, vždy čistý, navoněný a upravený autor básní o Fontáně di Trevi a Florencii – mimo jiné vizitka mnoha lidí, kteří trpěli v komunistických žalářích, kde jim jako součást trestu zakazovali osobní hygienu – stejně jako František Lízna, vědomě se pohybující mezi na doživotí odsouzenými vrahy, vyděděnci, podle něhož si vzala jméno kriminální romská trans dívka a on si zase nechal napsat romskou národnost, Nikdo z nich nikdy nemluvil o tom, kdo má co mít na sobě! Opasek si jako jediný v místnosti plné lidí všiml, že mám nové šaty a Lízna mi vyprávěl, že je jeho největším přáním vidět porod. O Sváťovi Karáskovi ani nemluvě. Ženský ty jsou fajn, ty jsou fajnový.
Je to úplně bizarní, katolíků je méně než myslivců a místo toho, aby se snažili nalákal další věřící, nebo pomáhat těm, kdo nemají na slušné oblečení, snaží se mistrovat ještě těch několik málo, kteří zbývají. Nám lidem z normálního světa zněla trochu podivně už známá křesťanská píseň Do kostela v džínách, protože to nechtěně připomínalo doby vzniku jiného slavného songu, Skalákovy Tesilové verbeže.
Jen tak btw, undegroundový guru Skalák, od kterého máme doma kočku, které říkáme Matka, Anastáze Opaska, kterému v lágru neřekli jinak, než opat chuligán, z exilu velmi dobře znal. Tak bacha, abychom se zase po desítkách let nevraceli někde, kde už jsme dávno byli.
Tesilová verbež
kráčí na čaje
Na čaje kráčí
tesiloví sráči
Plešatej pořadatel
stojí u dveří
U dveří stojí
pohazuje pleší
Nažehlený puky
tlačej se dovnitř
Dovnitř se tlačí
tesilový sráči
Pořadatel čumí
čumí na kvádra
Na kvádra čumí
pořád tak čumí
Ve vodřenejch džínsách
přichází chuligán
Chuligán vchází
vlasama si hází
Plešatej pořadatel
na něj vyskočil
Vyskočil na něj
tlusťoch vostříhanej
Já na ten váš bordel
klidně můžu srát
Můžu srát na něj
skálou chcem se stát
Po devíti kačkách
nakoupili bony
vykoupili všechny
módní salóny
Všechny rajóny
a všechny salóny
vždyť měli bony
Teď stojí před Tuzexem
frontu na džínky
to jim poradily
progresivní maminky
Jejich maminky
a pivní kvasinky
mají chuť na džínky
Tesilová verbež
už nosí džíny
nesmíme je míti
za manekýny
Za harlekýny
za manekýny
vždyť už nosí džíny
Pořadatel v džínsách
s kravatou u krku
pleší už nehází
už nosí paruku
Kukukuruku…
už nosí paruku
Jenom chuligáni
dělaj vostudu
no a jak se máte
how do you do
já dělám vostudu
Zákazali čaje
zakážou texasky
v SSM vyfasujou
plynový masky
Děkujeme za vaši podporu 282828999/5500. Dovedete si představit, že by tento text někdo vydal?
Foto Václav Holič, Michael Míček, Sebastián Vadas
