Sexistická prasátečka

„Ano přiznávám, že ženský dovedou být stejně hrozný jako mužský, ale ti jsou o notnej fous přece jen horší, protože furt válčej a panujou, dávají si metály a objímají se a líbají, furt se jeden k druhému lísá, prostatici jedni, vládnou si tvorstvu, furt někde zasedají, pořád něco řešejí – to by mě zajímalo, co doteďka vyřešili.“ 

Na Ester Krumbachovou v poslední době hodně myslím. Co by asi tak řekla náporu mužské hlouposti, která se na nás dnes a denně řine. Ester Krumbachová umřela předčasně, na nemírné popíjení alkoholických nápojů, protože geniální, citlivé a zranitelné ženy to mají těžké. Zatímco její méně nadané a méně inteligentní kolegyně, pilné jako včeličky, točily celou normalizaci jeden film za druhým, ona sama se protloukala, jak se dalo. 

Dnes už se o ní téměř neví, přestože ovlivnila celou českou filmovou novou vlnu, která by bez ní nebyla tím, čím je. Když člověk vidí například Němcovy Démanty noci nebo O slavnosti a hostech, okamžitě mu vytane na mysli ubohost a bída současné české kultury. A že to, co se často vydává za umění, není žádné umění, jenom spotřební zboží, podpořené bulvární PR.  

Kupříkladu oslavy narozenin maestra Jana Saudka – pozor, neplést se Sudkem! – který se v médiích vychloubá několikaletým incestním vztahem se svou dcerou. Dokonce se s ní vyfotil nahý a fotografii nazval „Incest“. Kolik žen sní o tom, že i je maestro vyfotí! Jeho vlastní dcera sice skončila na potratu a poté i na drogách, mistr to ale sám komentoval slovy, že čeká, až se oběsí, neboť všichni narkomani se nakonec oběsí.

(„Víte, narkoman vždycky někoho obviní, že on za to může. Dává mi to za vinu, užívám si toho až nad hlavu a užiju si to až do smrti. Ne do mé smrti, ale do její. Protože narkoman to nevydrží, a v tom oblouznění se oběsí.“ – bulvár, 15. května 2020).

Česko-americký Saudkův kolega, fotograf Kratochvíl, zase mluvil v médiích o ženách takovým způsobem, že i fanouškům Henry Millera se z něj zvedá kýbl. V USA čelil za své nevhodné chování kritice, u nás mu hned na pomoc přispěchala řada kolegů, kteří se za něj bez jakékoliv bližší znalosti situace postavili, protože Tonda je prostě náš. A když je náš, tak si samozřejmě může dělat, co chce.

A jestli sexuálně obtěžoval nějaké kolegyně, je celkem jedno. Hlavně když nafotil co nejvíc fotek.

V USA se s tím ostatně moc nemažou. Producent Weinstein dostal za své sexuální útoky třiadvacet let natvrdo. Dopadl ještě vcelku dobře, hrozilo mu devětadvacet. U nás to vzbudilo mohutnou vlnu pohoršení. Ne proto, kolika ženám zničil život, ale výškou trestu. Mnoha mužům se to zdálo za jakési osahávání a vkládání penisu do tělních otvorů zhruba devadesáti žen prostě příliš.

Jeho český kolega, režisér Strach, blízký přítel kardinála Duky, se na Weinsteinovu podporu vyfotil v tričku, za něž by směle mohl kandidovat na titul Sexistické prasátečko roku. Nějak si nemůžu pomoct, ale při pohledu na něj mi jednou provždy naskočí titul knihy Oty Rambouska – JENOM NE STRACH. Co bude příště? Je suis pedofil?   

Nakonec, v prostředí, kde se sexuální útoky řeší trestními oznámeními na oběti, by to asi nebylo nic divného. Dukův poradce pro oběti zneužívání, oblíbený mediální psychiatr Höschl – který místo terapie může nešťastníkům nabídnout tak akorát hospitalizaci nebo výlet na Krym – podle jeho zaměstnanců prý své nešťastné milence na její smutek údajně předepisuje antidepresiva. Není to geniální? Oběti sexuálních útoků se mohou vyzpovídat z toho, že se nechaly vlákat do hříchu, dostanou rozhřešení a navrch ještě předpis na léky na uklidnění, aby se jim v noci dobře spalo.

Höschlův kolega, krycím jménem Pinel, si rovnou vykoledoval stížnosti pacientek na nevhodné chování. Nežijeme ale v USA, takže vilného psychiatra je všude plno. Jan Cimický, který by se snad měl spíše jmenovat Cynický, je vždy pohotově po ruce jako takový další mediální Brouk Pytlík, ochotný vyjádřit se kdykoli k čemukoli. Na všechna traumata, syndromy, bolest, úzkost i pláč se vždycky dá něco předepsat. Stejně jako se všechny sexuální útoky dají při troše dobré vůle obrátit proti obětem, které si za to – ruku na srdce – tak trochu mohou samy.

Co by asi na to říkala Ester Krumbachová?

Myslím, že představa, jak na Hradě dostává incestní umělec od člověka, který sleduje dětské porno, medaili, zatímco v těsném sousedství Hradu dostávají rozhřešení predátoři v sutanách, by ji inspirovala k nějakému filmovému vyjádření. Možná by nás i odkázala na jeden z filmů, na nichž spolupracovala – Kladivo na čarodějnice.

Dříve by zneužívané, znásilňované, podváděné a napadané ženy skončily nejspíš na hranici.

Dnes jim někdo předepíše léky na hlavu, zavře je do blázince, podá na ně trestní oznámení, nebo se jim vysměje. Jak se říká mezi katolíky: „Přece bychom neobětovali pana faráře kvůli nějaké bláznivé ženské!“ Mezi umělci je zase, jak známo, volnější morálka a všechno je povoleno. Hlavně když géniův duch vane, kudy chce. Kdo by se zdržoval s nějakýma ufňukanýma holkama.

Aby to nakonec ovšem nevyznělo jako výhradní obžaloba mužů, je potřeba připomenout, kolik žen dnes a denně dává těmto vykutáleným maestrům prostor. Zvou je do svých pořadů, dělají s nimi rozhovory, fotí se s nimi nebo o nich točí. Kdykoli vidím nějakou takovou ženu v předklonu, vždycky cítím, jak mizerně je na tom s přijetím své ženskosti, sebeúctou a sebevědomím. Jedinou přirozenou obranou proti mužům, kteří se ženou jednají jako se spotřebním zbožím nebo spotřebičem, který se dá v případě potřeby vyhodit a nahradit jiným, je totiž pocit vlastní sebehodnoty. 

A i když bych si mohla říct, že se mě to už v mém věku netýká a může mi to být jedno, představa, že na někoho takového narazí moje dcera až dospěje, ve mně vyvolává tušení, že i za těch deset dvacet let budu mít dost síly na to, abych mu přelámala nohy.

Zatím je to s její sebehodnotou v pořádku, slyším, jak vedle v pokoji leží a prozpěvuje si „I can be a winner!“

Teď jen ochránit ji před všemi těmi úlisnými umělci, knězi a psychiatry. 

Věřím ovšem, že většina mužů je stále ještě normální. A jsem moc ráda, že v posledních patnácti letech mám kolem sebe a potkávám jen takové, kteří chápou, že ženy nejsou ničí majetek, pouhý sexuální objekt nebo zboží ke koupi. Věřím také, že právě ti muži, kteří jsou normální, podpoří ženy v jejich právu nechat na sebe sahat jen ve chvíli, kdy si to samy doopravdy přejí.

Nejde o vytahování nějakých starých historek o tom, jak kdysi kdosi někomu před dvaceti lety sahal na koleno. Nemluvím ani o normálním flirtování, jak se nás odpůrci #MeToo snaží přesvědčit. Píšu tu o mužích, kteří měli odpradávna chuť zneužívat svou moc vůči slabším. Ať už se tomu říká klerikalismus, porušení lékařské etiky, nebo mocenské zastrašování.