Psychotesty pro vraha

Když jsem dělala poprvé psychotesty, asi jako každý jsem si trochu myslela, že to nemůže být rozhodující a zároveň jsem se malinko bála, že třeba neprojdu. Tehdy před tím čtvrt stoletím jsem ještě netušila, že psychicky zdraví lidé jsou většinou plní pochybností, zatímco ti s psychiatrickými diagnózami si často problémy vůbec nepřipouští. Od té doby jsem testy podstupovala opakovaně, ale už nikdy jsem nezažila to, co poprvé. Totiž pocit, že psycholožka dokáže během krátkého vyšetření, za použití projektivních technik, barevného testů a dotazníků, velmi přesně popsat zkoumaného člověka, včetně jeho reakce na stres. Od té doby mé sympatie vůči testování prudce stouply, aby se v dalších letech ukázalo, že tenhle přístup byl spíše výjimka (šlo o náhradní rodinnou péči). Jako příklad toho, jak se to dělat nemá, bylo pozdější tzv. důkladné vyšetření dvou expertů na dětskou psychologii, které trvalo několik hodin a stálo několik tisíc. Kromě rozhovorů žádné techniky použity nebyly, závěr by si každý při troše dobré vůle mohl napsat sám. Nic objevného, nic hlubokého, ani nic podstatného tam nebylo. Vypadalo to, jako že se pro průměrně inteligentního a průměrně zdravého jedince vytvoří formulář jako kdysi u nováčků, kteří měli jít na vojnu: zdráv, ničím se nevychyluje. schopný odvodů. Zkušenost jsem udělala poté i s dalšími odborníky. Nejlepší z nich byl ten poslední, který byl psychoanalytik, což je ale u běžného testování málokdy a ani to není zárukou, protože psycholog, se kterým jsem předtím nadělala špatnou zkušenost, dokonce psychoanalýzu přednášel.

V době, kdy na běžná psychologická a psychiatrická vyšetření stojí lidé fronty a kdy se zoufale nedostává lékařů pro děti a mladé lidi je představa, že bude někdo prověřovat 300 000 držitelů zbrojních pasů, nereálná. Navíc pokud by testovali jako kdysi odborníci v dětské nemocnici, nemělo by to vůbec smysl.
Můj kamarád, který málem umřel na alkoholismus, se rozhodl, když byl v koncích, odjet taxíkem do Bohnic. Tam mu řekli, že čekací doba je půl roku, ať se vrátí domů. Naštěstí mu někdo poté poradil, že pokusy o sebevraždu přijímají hned, protože půl roku života, jaký vedl, už by nemusel vydržet.

Můj milovaný Gábor Máte, psycholog, který jako kojenec přežil holocaust v Budapešti – na rozdíl od jeho prarodičů, kteří byli zavražděni v Osvětimi – posléze emigroval s rodiči do Kanady a stal se světově uznávaným odborníkem na léčbu závislostí. Říká, že žádná závislost se nedá léčit bez vyléčení traumatu, který jí předchází. Od práce s tisíci obětí traumatu po celém světě a nadšení pro sionismus, se z Matého časem stal člověk, který pracoval s palestinskými ženami vězněnými izraelskou armádou a hlasitý kritik porušování mezinárodního práva a dehumanizace Gazy.
Vidět sám do sebe a projít svá vlastní soukromá traumata znamená, že už nikdy nebudete lhostejní k tomu, když se bezpráví děje někomu jinému. Snad právě i proto většina lidí nemá o hlubiny své duše zájem a jak říká klasik Jung, člověk udělá cokoliv, jen aby se tomu vyhnul.

Díky Gaboru Matému jsem si také uvědomila to, co jsem odjakživa intuitivně cítila, že za karamboly děti skoro vždy stojí rodina. Většina sériových vrahů z USA, jejichž příběhy jsem sledovala na Netflixu, zažila jako děti týrání, zneužívání, nezájem okolí. To, že někteří rodiče jsou bílí, chodí do práce a děti posílají do školy ještě neznamená, že je netýrají. Neznamená to ani, že se nemůže narodit vysoce inteligentní sociopat, který při veškeré péči i testování proklouzne. Lidi jako Trump, Putin, Netanjahu, Orbán, Kaczynski, nebo Fico by jistojistě žádným kvalitním testováním neprošli. A přesto mají moc nad národy a za některými z nich zůstávají desetitisíce mrtvých.
Jenom psychopat – postaru řečeno – může obhajovat vraždění deseti tisíců nevinných žen, mužů a dětí jako vojenskou operací, nutnou obranu, nebo vedlejší ztráty. A všichni, kdo to podporují či omlouvají, by psychologickými testy neměli projít. Pokud by ty testy byly udělané pořádně. Není ani náhoda, že Trump, Putin a Netanjahu byli donedávna kamarádi, stejně jako že slabost pro Slobodana Miloševiče, obviněného z genocidy, měl Václav Klaus. Když jste sám divný, tak vám ani nepřijde, že je divný někdo jiný. Dehumanizace, cynismus, narcismus, egoismus a patologie se na nás valí dnes a denně z médií a pro začátek by bylo fajn, kdyby se alespoň věci začaly nazývat svými jmény.

Debata o psychologickém testování, kterou zažíváme, navíc odklání téma od jiného, mnohem důležitějšího bodu týkajícího se masových vrahů a to je regulace zbraní. Kam vede lehkomyslnost – vydávána za lidské právo, přirozenost a svobodu – můžeme vidět v USA.