Přednáška pro pana prezidenta – o sufražetkách, feminismu a sexuálním násilí

Uštvanost mužského rozumu

Starší muže působící dlouho v politice začíná stále více děsit představa, že se z nich stala lovná zvěř, kterou feministky jak honicí psi „štvou“. Prezident Miloš Zeman v pořadu TV Prima prohlásil: „Mě úplně štvou ty sufražetky, to Me Too, ty Prague Pride“.

Že při takovém „štvaní“ dojde lehce k uhonění mužského politického rozumu, je patrné již v tom, že pana prezidenta štvou „sufražetky“, což byly ale před sto lety bojovnice za volební právo žen. A jak je obecně známo, české sufražetky vybojovaly toto právo už v roce 1919, stejně jako v USA nebo Kanadě.

Navíc jestliže jednou významných českých sufražetek byla bojovná a energická žena Františka Plamínková, která byla popravena během heydrichiády 30. června 1942, pak výrok pana prezidenta svědčí o velice vážném uštvání samotného politického rozumu.

Proto je nezbytné si občas připomenout historické skutečnosti, na které zejména uštvaní čeští politici a společnost zapomínají.

Když v roce 1946 získaly i ve Francii ženy volební právo, byla to filosofka Simone de Beauvoir, která zdůrazňovala nutnost ustavičného překonávání sama sebe, kdy je nutno se vzdát daného bytí, aby člověk–žena „vzal na sebe svou existenci“.

Požadavek „vzít na sebe svou existenci“ vycházel z poznání procesu „stávání“, neboť podle známé teze Simone de Beauvoir, žena se ženou nerodí, ale stává, a dokladem bylo i čerstvě vybojované volební právo žen.

Podle této intelektuálky tak jako antisemitismus není problém židovský, ale náš, stejně tak „ženský problém“ byl vždycky problémem mužů, jak podle ní dokládaly ženy jako Sapfó, Olympe de Gouges nebo sufražetky protestující proti tíži osudu, který měli muži sice dlouho ve svých rukou, ale nerozhodovali o něm v zájmu žen.

V poválečné Evropě většina společnosti sdílela představu, že nastává nová revoluční epocha. I proto se příliš nereflektovaly problémy a mechanismy, jež se nadále stávaly pro ženy nejrůznějšími pastmi a vedly i nadále k tomu, že se „nedožadovaly být subjektem“.

Existence a insistence

Složitá historie žen, kterou tvoří často „neviditelné problémy“ a „neznámá území“, si vyžaduje i nové pojmy.

Tradiční existenciální důraz, že žena má brát na sebe svou existenci, se totiž neustále potýká s odvrácenou stranu bytí v podobě insistence.

Jaký je význam slova insistence? Pochází z latinského sisto – „zastavit“, „zadržet“, „trvat“. Slovo „sistace“ znamená zadržení, zrušení nebo přechodné zastavení provádění (zákona) či například policejní zadržení osoby za účelem zjištění personálií. In ve výrazu „insistence“ je latinská předložka, resp. předpona znamenající „v“ nebo „do“. Zároveň je i předponou záporovou ve významu „ne“. Obdobně je slovo „existence“ utvořeno ze stejného základu, tedy slovesa sisto, a předpony (resp. předložky) ex, s významem „z“, „vy-“, „od-“, doslovný význam je tedy „spočívat vně“, „vyskytovat se“. Insistence je tak pojem s dvojím záporem.

Jestliže něco insistuje, neznamená to, že to neexistuje. Jedná se spíš o zvláštní formu zadržení a dvojí zápor či zábranu, která neumožňuje lidské bytosti překonávat sama sebe a vzdát se daného bytí.

Paradoxem insistence je schopnost „zadržovat“ ženství nejen v různých „tradičních“ formách jako „druhé pohlaví“, ale i v populárním mýtu ženské krásy, a dokonce i v různých formách politického aktivismu, jak to historicky ukázaly nejdříve první politické české nacionalistky a posléze aktivní fanatické komunistky. V insistenci se splétá rovina vnitřních i vnějších zábran, ontologických i společenských.

Ostatně takové splétání existence a insistence zakusila i zmiňovaná Simone de Beauvoir, když na podzim 1963 přijela do Prahy s filosofem Jeanem-Paulem Sartrem. Jak vyprávěla socioložka Jiřina Šiklová, zatímco přednáška jejího životního partnera byla ve velké posluchárně na filosofické fakultě zaplněna až do posledního místa, když následně ohlásili přednášku Simone de Beauvoir, posluchárna se téměř vyprázdnila. Vzít na sebe svou existenci a hovořit v téměř prázdné velké posluchárně, navíc v rámci neviditelného diskursu, je typickou ukázkou splétání existence a insistence.

Problém insistence doprovází západní kulturu již po několik tisíciletí. Je přímo i nepřímo zachycena prostřednictvím známých příběhů biblických žen, náboženských mýtů, významných historických postav žen, rovněž literárních děl, jako jsou starověká Aristofanova komedie Ženský sněm nebo středověká Hrůzná vláda žen z pera Johna Knoxe.

Kulturu insistence zachycují ve svém díle sebevědomé ženy, jakou byla Kristina Pisánská, která v knize „o městě dam“ popisuje společnou obranu žen proti tradičním mužským útokům a předsudkům. Zachycují ji renesanční stížnosti dam a prosazování rovnosti o které se snažila Marie de Gournay a je přítomná i v díle Mary Wollstonecraftové Obrana práv žen. Jak tradiční, tak i nové formy ženství jsou součástí určitého modu zadržení, kdy není možno vzít na sebe svou existenci.

Složený dvojitý pohyb oscilující mezi existencí a insistencí tvoří od nástupu moderní demokracie důležitou konstantu, neboť v 18. a 19. století došlo v rámci politického uspořádání k nové dělbě moci, která byla vedena potřebou zvýšit i společenskou roli žen.

Je příznačné, že každá doba rozumí insistenci žen ve vlastním emancipačním diskursu a smyslu. Například český feminismus 19. století navázal na konstitutivní osvícenskou myšlenku a prohlašoval, že problém ženy spočívá především v její po staletí zadržované nevzdělanosti.

Pro „existenci“ moderní české ženy se tak stalo důležité vzdělání a osvěta. Tento emancipační požadavek reprezentovala celá řada významných žen včetně Boženy Němcové. V té době vznikaly i první ústavy pro výchovu dívek, vyšší dívčí školy, kulturní necírkevní ženské spolky a kluby, z kterých vzešla i první generace českých političek.

V českých zemích nebyla žena 19. století totiž stále osobou explicitně politickou, na což upozorňuje například historička Marie Bahenská.

Přesto se postupně uvolňovalo zadržování žen v rovině kulturní, sociální a politické, a to zejména prostřednictvím různých feministických vln a hnutí, jako bylo zmiňované hnutí sufražetek, nebo v současnosti hnutí #MeToo, které odhalilo šedou zónu sexuálního násilí.

Derivátní feminismus – síla nebo slabost?

Teprve v souvislosti s literaturou a později s tvorbou ženských časopisů se ocitla česká aktivní žena, jak to výstižně vyjádřila sama Božena Němcová, na „rozhraní dvou světů“ – literatury a politiky. V průběhu 19. a 20. století však agenda žen stále víc narážela na „vyšší“ politické zájmy, a tak i český feminismus získával stále víc „derivátní“ formu existence, a to v rámci politiky nacionalistického, socialistického nebo liberálního feminismu.

Historicky významným případem se stala první zvolená poslankyně do českého sněmu v roce 1912 Božena Viková-Kunětická, která demonstrativně odmítla spolupráci s mezinárodním ženským hnutím ve prospěch nacionálního antagonismu: „Mezinárodní hnutí ženské je mi cizí a nesnadno pochopitelné, hlavně pro neupravenou otázku národní“. Proto se rozhodla bojkotovat mezinárodní kongres sufražetek za volební právo žen, který se konal v roce 1913 v Budapešti. Pro západní feministky zejména z USA, Anglie, Francie a dalších zemích byl takto vyhrocený nacionalismus nepřijatelný a nepochopitelný.

Historička Vlasta Kučerová si už v roce 1914 položila otázku, zdali důraz na národní uvědomění žen není spíše projevem „slabosti ženského hnutí a nedůvěry ve vlastní sílu.“ Kučerová nepřímo naznačila, že počátky českého feminismu se potýkají s deficitem prvotnosti ženství jako kategorie politické identifikace.

V její otázce se zároveň skrýval problém nové insistence, neboť politické ženství může být zadržené i ve formě politicky preferovaného ideologického diskursu, jako jsou nacionalismus, socialismus, či jak to drakonicky ukázalo komunistické hnutí se svými aktivistkami. Insistenci se tak paradoxně může dařit i v rámci mainstreamové sociální a politické existence.

Historickým problémem feminismu se tak stává derivátní forma existence, kdy se možnost emancipace rozvíjí především uvnitř jednotlivých rozdílných diskursů a ideologií.

Už před sto lety si české feministky začaly uvědomovat, že na politickém poli nestačí s muži pouze „spolupracovat“, ale je třeba muže spíše „vychovávat“. Což se ovšem v případě nejen prezidenta Miloše Zemana, ale zejména obecné uštvanosti mužského politického rozumu, jeví být zcela nedosažitelným ideálem.

Jiný problém však spočíval v tom, že ani většina žen v české společnosti nebyla připravena na zisk, který přinášel boj za občanská a politická práva žen.

Přesto už za první republiky spojení politiky a feminismu vyústilo ve zřízení institucí, jakou byly například Ženská národní rada nebo Ženský klub český. Jak ale připomíná historička Dana Musilová, ženské hnutí v tomto období, reprezentované liberálním, sociálně demokratickým a komunistickým proudem, nedokázalo často přijmout společné stanovisko k politické činnosti žen.

Osobní je politické – zrušme institut přednosty domácnosti

Navzdory tomu se i ve 30. letech dvacátého století vytvořily podmínky pro specifickou agendu, která až v 70. letech na Západě dostala specifické pojmenování: „The personal is political“. V období první republiky se české ženské organizace a političky, jakou byla i dřívější sufražetka Františka Plamínková, například snažily začlenit rodinné právo do občanského zákoníku, kde byla instituce manžela stále chápána jako „přednosta domácnosti“. I tehdy to mnozí politici považovali za interní věc, stejně jako dnes prezident Miloš Zeman považuje za interní věc práva sexuálních menšin.

První vlna feminismu v Čechách se vyznačovala nejen zdůrazňováním ženských sociálních, hospodářských, kulturních a politických práv, ale kladla důraz i na to, co se postupně ze samotného feminismu vytrácelo, a to otázky eticko-mravní, které jsou důležité zejména proto, že dokážou často zpochybňovat jednoduchá ideologická nebo politická hlediska v rámci převládajícího derivátního feminismu.

Bohužel revoluční rok 1948 přinesl dramatické změny jak pro společnost, tak i pro politické ženské hnutí. Na čtyři desetiletí se podařilo zadržet svobodnou ženskou agendu i samotnou historickou rekonstrukci ženství, a to za pomoci chiliastické marxistické myšlenky, kterou prosazovaly i významné aktivistky jako Marie Majerová, Marie Švermová a další, jež věřily, že proces ženské emancipace „může být dovršen až ve společnosti komunistické“. Zatímco před první světovou válkou české nacionalistky odmítaly ženské hnutí pro neupravenou „národní“ otázku, po druhé světové válce bylo feministické hnutí odmítnuto komunistkami pro neupravenou otázku „třídní“.

Součástí této dlouhodobé novodobé insistence nebyla jen poprava Milady Horákové, věznění předních feministek nebo zrušení všech ženských spolků v 50. letech, ale celá řada represivních forem vůči ženám různého politického, náboženského nebo stavovského myšlení.

Navíc tato insistence probíhala i v šedé zóně „intrapohlavního“ boje, kdy se komunistické aktivistky podílely nejen na vyvlastňování majetku ženských organizací nebo na shánění podpisů žádající trest smrti pro své dřívější kolegyně, ale i na vytváření insistentní formy ženské existence v podobě „nedožadování se být subjektem“.

Šedá zóna ženské subjektivity

V malířství se šedá barva vysvětluje jako mezistupeň mezi černou a bílou. V politickém diskursu, v kterém převládá násilí, tvoří „šedá zóna“ prostředí s nezřetelnými hranicemi, kde nepřítel není jen venku, ale také „uvnitř“.

Zatímco po druhé světové válce začal být na Západě kladen důraz na to, aby člověk-žena „vzal na sebe svou existenci“ a překonal danost svého bytí, ve stejné době u nás probíhal zcela opačný proces, kdy ženy byly zbavovány a zadržovány ve svém aktivním ženství jako v nějaké pohlavní cele nebo „skleníku“ nějakého gynecea. Na několik desetiletí se prosadila politika insistence, v jejímž rámci se skryly nejen konkrétní problémy žen, ale i strukturální diskriminace.

Několik generací žen prošlo tíživým sociálně nivelizujícím universalismem, přičemž se zároveň snažilo vyhnout stigmatizující „buržoazní“ subjektivitě. Ženství se ocitlo v insistenci a v šedé zóně neartikulované politické i umělecké subjektivity, kde hlavním problémem bylo nejen, jak vysvětlit možnou zkušenost ženské solidarity, ale jak sdílet i zkušenost, když se žena rozhodla k nějakému významnějšímu individuálnímu odporu.

Z historického hlediska je příznačná i okolnost, že ve druhé polovině 20. století se v tehdejším Československu feminismus nestal inspirací ani pro subkulturu nebo kontrakulturu. Generace zejména dnešních starších mužů-politiků si tak navykla, jak napsala Simone de Beauvoir, že většina žen se prostě podrobuje svému údělu, aniž se pokouší o jakoukoliv akci.

Feminismus je ve vztahu k tradičním ideových proudům a ideologiím, jako jsou konzervatismus, nacionalismus, liberalismus nebo socialismus, stále mladý diskurs, oslabený navíc derivátním myšlením.

Pokud v minulosti mnohé ženy předpokládaly, že naleznou spojenkyně na základě například „sesterství“, pak trpkou realitou je insistence ženské politické a umělecké subjektivity v šedé zóně „zapečetěných monád“. Je transhistorickou zkušeností, že povědomí „sesterství“ je nízké a jen málo žen vidí svou diskriminaci.

Feminismus namokro a nasucho

Po roce 1989 a zejména v konfrontaci se Západem se v tehdejším Československu konstituoval povýtce sociologizující zájem o rekonstrukci ženství. Narozdíl od západní společnosti byla jak česká polistopadová společnost, tak i první generace československých feministek nedotčena řadou témat, jež přinesla druhá vlna feminismu. Jednalo se zejména o absentující zkušenost z masivních demonstrací, které pomohly vynutit si legislativní změny v agendách. Absentovala i celá řada reformních právních předpisů týkajících se „ženských otázek“ například o rovném odměňování, o domácím násilí, ochranu soukromí obětí znásilnění atd., které řada západních zemí schválila v 70. a 80. letech.

Západní feminismus přicházející v různých generačních vlnách obohatil v průběhu druhé poloviny 20. století nejen politiku, ale i literaturu, filosofii, popkulturu a subkulturu tím, že se vyznačoval stylem „alla prima“.

Tato technika, známá z malířství „mokré do mokrého“, se vyznačuje stylem dynamického a spontánního diskursu a zřetelný byl tento styl v souvislosti s rychlou přeměnou hnutí za lidská práva za ženské práva.

Feministická právnička a socioložka Yasmine Ergas tento západní aktivismus charakterizovala v duchu politiky „osobní je politické“ a že „veřejné makroudálosti odpovídaly rozptýleným mikroprocesům personální angažovanosti“. A tak na přelomu 80. a 90. let existovaly na Západě už vedle sebe dvě formy odlišného „postfeminismu“, jeden, který kladl důraz spíš na diferenci než rovnost, a druhý praktický, akcentující různé kariérní a profesní koncepty a strategie žen.

Podobně jako v 70. letech na Západě se i český polistopadový feminismus postupně začal přeorientovávat na derivátní formu, kdy většina aktivistek byla ochotna se identifikovat spíš s občanským nebo ženským aktivismem a později s liberálním nebo socialistickým diskursem než se samotným feminismem. Ve veřejném diskursu převládl insistentní obrat „Nejsem feministka, ale …“.

Přesto se na prahu nového tisíciletí ženským aktivistkám (Jiřina Šiklová, Marie Čermáková, Hana Havelková a dalším) i ve spolupráci se slovenskými feministkami Janou Juráňovou a Janou Cvikovou postupně podařilo prostřednictvím mikroprocesů personální angažovanosti částečně prosazovat některé změny v rámci celé společnosti. Například na úrovni univerzitního vzdělání (gender studies), vědy (Národní kontaktní centrum – ženy a věda), ale i v rámci prosazování legislativních změn. Feminismus se stal součástí i subkultur, například anarchistických skupin a Riot girls.

Politická odveta, nefeministický feminismus a socialistická kámasútra

Postupná společenská etablizace a institucionalizace zejména polistopadového genderové diskurzu přinesla s sebou i různorodý backlash – odvetu. Odveta nepřišla hned a jen zvnějšku například z tradičních konzervativní kruhů, kterou příkladně demonstroval probošt Petr Piťha v roce 2018, který v souvislosti s ratifikací Istanbulské úmluvy varoval ve svém dystopickém kázání před odebíráním dětí a existencí vyhlazovacích táborů.

K odvetě se přidali zejména politici starší generace jako bývalý prezident Václav Klaus, který prohlásil, že totalitární komunistický režim „nás“ od roku 1948 až do roku 1989 bránil před feminismem, který „v zákulisí Západu“ jen „bujel“. Václav Klaus jinými slovy řekl, že komunistická likvidace ženského hnutí v čele s Miladou Horákovou byla správná, protože totalitární režim „nás“ od roku 1948 až do roku 1989 vlastně bránil před rozbujelým západním, tedy buržoazním feminismem.

I feminismem uštvaný generační souputník prezident Miloš Zeman si dnes veřejně stěžuje, že ho štvou „ty sufražetky, to Me Too, ty Prague Pride“ a bytostně odporní jsou mu transgender.

Jenže tato odveta nemá jen generační nebo ideologickou podobu, ale má opět i „intrapohlavní“ či derivátní formu myšlení. Například mnohé levicové aktivistky v rozporu s historickou skutečností začaly prezentovat významné komunistky jako feministky. Další aktivistky technokratickým stylem „nasucho“ začaly nadhodnocovat komunistický stát, který údajně převzal a předal „ženskou otázku“ do péče dobových genderových expertů. V levicových kruzích se dokonce začala prosazovat i bizarní myšlenka, že za socialismu mají ženy lepší sex, jak tvrdí genderové expertky Kateřina Lišková nebo Kristen Ghodseeová.

Tento neblahý stav věcí částečně reflektují i některé západní feministky, jež polistopadový feminismus českých aktivistek, jako byly Jiřina Šiklová, Hana Havelková a další ženy, kriticky označují za „nefeministický“. Podle nich když české feministky vysvětlovaly životy žen, jejich potřeby a strategie, tak se především vztahovaly k agendě státu. Některé zvolily paradoxně ideologickou argumentaci tvrdíce, že gender studies jsou vědeckou, odbornou disciplínou, zatímco feminismus je záležitostí ideologickou.

Zatímco pro polistopadový feminismus byla insistence historickou realitou, a tudíž spíše výzvou, aby člověk-žena „vzal na sebe svou existenci“, postupem času se pro některé mileniální feministky stal problém insistence naopak intelektuální překážkou, kterou se rozhodly překonat fikcí o unikátním československém feminismu v období státního socialismu.

Dokladem pro takové tvrzení se stala například pouhá báseň označující muže „za sobecké hovado“ jako v případě výtvarnice a disidentky Naděždy Plíškové. Tento fiktivní feminismus však nechápe, že tyto sice „zatraceně osobní“ komentáře žen se v rozporu s feminismem nikdy nestaly něčím skutečně „politickým“ ve smyslu „The personal is political“.

Etablizace a institucionalizace „suchého“ genderového diskursu pronikla i do uměleckých oborů, kde kromě tvůrčího objevování „neznámých území“ na jedné straně, se na straně druhé začaly na vysokých výtvarných školách povrchně provozovat i tzv. „femitema“, která jako nový umělecký žánr mnohé studentky však spíš odpuzoval.

Zatímco v 80. letech se na Západě politická odveta proti feminismu prosazovala prostřednictvím teze, že „ženy jsou zotročeny vlastní svobodou“, politická odveta v Čechách se začala v podobném duchu výrazněji projevovat až v novém tisíciletí, když byla v roce 2016 například sice přijata, ale nakonec neratifikována Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (Istanbulská úmluva).

Například prezident Miloš Zeman v roce 2018 prohlásil, že „Istanbulská úmluva je výborná pro zaostalé země, zejména muslimské. Pro nás je zbytečná.“

Přitom ale feministická organizace proFem dlouhodobě poukazuje, a to i na základě rešerše rozsudků, že české soudy jsou absurdně tolerantní ve svém přístupu k sexuálnímu násilí. Tuto skutečnost přehlíží i současná ministryně spravedlnosti Marie Benešová vycházející ze staré modernistické školy, která ve zpřísňování trestů spatřuje protimoderní trendy trestní politiky. Jenže ochrana intimní tělesnosti je předpokladem pro rekonstrukci ženství, konstituci nové subjektivity a identity. Je vedena snahou vyjít ven z tradiční šedé zóny sexuálního násilí a insistence.

Odpor proti ratifikaci Istanbulské úmluvy je ve skutečnosti stejně „zaostalý“ jako v 30. letech 20. století, kdy čeští politici odmítali začlenit rodinné právo do občanského zákoníku, jenže jak zdůrazňuje Úmluva, ani násilí na ženách a domácí násilí nelze nadále považovat za věc soukromou.

Feminismus je v české společnosti stále důležitým kritériem, a to právě v souvislosti se svou dvojitou šroubovicí existence a insistence, kterou formuje nejen koncept „The personal is political“, ale i hnutí #MeToo vyvolávající uštvané reakce zejména starších českých politiků.

Bláznovství feminismu a technokratismus gendrové politiky

Když v roce 2017 propukla aféra kolem hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina a s ní i následná kampaň #MeToo, tehdy osmdesátiletý Karel Schwarzenberg prohlásil, že „kdyby toto bláznovství vypuklo před čtvrt stoletím, opravdu nevím, zda bych šel do politiky“. V jeho vyjádření se skrývá generační postoj uštvaného politika, který je navíc známý i tím, že sdílí image archaické superstar, jíž není cizí ani určitá kultura grupies.

Skutečnost, že muži dávají feministické kultuře už po staletí nálepku „bláznovství“, je však spíš dokladem absence politické imaginace, neboť zejména politici tím dokladují, že racionalitu stále odvozují od statusu quo mužské politiky a moci.

Když v roce 2016 americký prezident Donald Trump rozhořčil množství Američanů ponižujícími poznámkami na adresu žen, tehdy proti Trumpově politice a za práva žen vystoupilo v samotném Washingtonu přes milion protestujících, převážně žen. Ačkoliv je český prezident Miloš Zeman dlouhodobě známý svými předsudky a vulgárními názory na adresu žen, nejen česká společnost, ale i ženy jsou v celku tolerantní ke svému ponižování. Tuto toleranci umožňuje právě kultura insistence, která zabraňuje významnějšímu odporu nejen ze strany žen a ženských organizací, ale i samotné veřejnosti.

Otázka, proč nebyla dosud ratifikována Úmluva, je ale složitější, než jak ji vysvětlují některé socioložky genderu. Například Lucie Jarkovská technokraticky tvrdí, že „pojmy jako gender a dokumenty jako Istanbulská úmluva mají špatné PR, kdyby si politická reprezentace řekla, že to jsou témata, která považuje za důležitá, vypadalo by to jinak.“

Představa technokratického „suchého“ přístupu se stala pro genderovou politiku v mnoha agendách charakteristická, jenže právě takový přístup je nejen součástí nedůvěry, z jaké těží i backlesh současného i bývalého českého prezidenta, ale především je součástí i samotné krize českého feminismu, který je poznamenaný technokratismem, derivátním myšlením a nekritickým přijímáním genderové teorie, jež ustrnula v jakémsi dogmatickém spánku.

Genderový koncept je epistemologicky hrubozrnný, mannheimovsky ideologický. Je částečně pozůstatkem karteziánství, a tudíž je i dichotomický (sex/gender). Neposkytuje odpovědi na celou řadu běžných problémů, včetně toho, proč mladé ženy, jak odhalil sexuální skandál mladého politika Dominika Feriho, dávají přednost insistenci, ačkoliv by měly naopak „vzít na sebe svou existenci“.

Filosoficky řečeno genderový koncept je ne-chiasmatický, a proto selhává nejen v případě výkladu obětí sexuálního násilí, ale i tváří v tvář postmodernímu dionýství hudební popkultury.

Zcela určitě je možno nalézt tisíc a jeden důvodů pro společensky utvářenou insistentnost, s níž se ženy identifikují ve svých postojích a která se po generace replikuje a stává imanentním modelem chování v kultuře, politice a společnosti. Jenže… jak říká například Judit Butler, sociologie sice předpokládá internalizaci norem, ale naopak psychoanalýza nám ukazuje jejich selhání. Navíc lidská subjektivita a identita není jen výsledkem nejrůznějších diskursů.

Ostatně známá věta Simone de Beauvoir, že ženou se člověk nerodí, ale stává, nejenže děsí a štve zejména starší české muže, ale je dezintepretována i v rámci samotné genderové teorie, v níž je „člověk“ formovaný především „nezávislou kulturně proměnnou“, konvenčními pohlavními definicemi jako rolemi nebo vlastnostmi a chováním, které je spojované s obrazem muže a ženy. Mnohé autobiografické příběhy totiž naznačují, že transgenderem se lidská bytost nestává, ale spíše „rodí“.

I autorka „druhého pohlaví“ byla především existencialistka a nikoliv „genderistka“, a proto člověka-ženu spojovala s transcendencí a otevřeností lidské existence, tedy ustavičným bojem, napětím a volbou vzdát se svého bytí, aby žena vzala na sebe svou existenci.

Byť byla ateistkou, přesto měla určitý existenciální vzor ve španělské mystičce Terezii z Ávily, která se podle ní postavila nad všechnu hierarchii a danosti a zakusila úděl člověka v podobě „nesnadné slávy vlastní svobodné existence“.

Bylo by však omylem se domnívat, jak tvrdila Simone de Beauvoir, že tato mystička byla „jediná“ žena, která vzala na sebe svou existenci. Je třeba neustále mapovat „neznámá území“, aby se odkryly a poznaly podobné osudy nejrůznějších vizionářek, jež byly často zastíněné slavnými muži, jako byla například jazzová hudebnice Gloria Coleman.

Šedá zóna sexualizovaného násilí

Když koncem května 2021 zveřejnil nezávislý Deník N a levicové médium A2larm letité „veřejné tajemství“ mladého pravicového politika Dominika Feriho ze strany TOP 09 týkající se jeho predátorského sexuálního násilí, prohlásil politik Karel Schwarzenberg, že je sice „proti násilí, ale kluci v jeho věku se už desetitisíce let snaží holky sbalit a dostat je do postele“. I prezident Miloš Zeman se přidal ke svému generačnímu souputníkovi a prohlásil, že ačkoli se s Karlem Schwarzenbergem mnohokrát lišili v názorech, tentokrát musí připustit, že co se týče údajného sexuálního skandálu, tak „velmi se blíží názoru Karla Schwarzenberga“ a problémem sexualizovaného násilí se nezabývá, protože se prostě „hloupostmi“ nezabývá.

Každé letité „veřejné tajemství“ vztahující se k sexuálnímu predátorství odkazuje k insistenci. Ženy dlouhé roky mlčí a jsou z vnitřních i vnějších důvodů zadržovány, aby se nesnažily prosazovat politiku „The personal is political“. To zejména starším mužům, jako je prezident Miloš Zeman, nevadí, protože jim vadí především „to Me Too“.

Šedá zóna sexualizovaného násilí se vyznačuje nezřetelnými hranicemi, neboť predátor nepřichází z venku jako osoba cizí a neznámá, ale i „zevnitř“ jako přítel, osoba blízká a známá nebo jako pedagog.

Ačkoli v souvislosti s kauzou Dominika Feriho mnozí komentátoři hovořili o české kampani #MeToo, zásadní rozdíl spočívá v tom, že české ženy nespojily svou osobní tvář s tím, co je politické.

Stále se tak ukazuje, že insistentní kultura formuje i mladou generaci. Paradoxem anonymního hlasu žen zůstává skutečnost, že není prvotně reakcí na sílu ženského sebeuvědomění, jak by se předpokládalo, ale spíš reakcí na závratnou politickou moc a popularitu, kterých mladý politik dosáhl.

Politično českých žen má stále převažující povahu insistence a nese znaky nízké individuality. České „#MeToo“ sice může mít osobní rysy „rekonstrukce ženského já“, ale je bez důležité společenské provázanosti, v níž to, co je „osobní“, v sobě zahrnuje jak politický projekt sebepřekračující subjektivity, tak i přesah do veřejného nebo politického prostoru.

Institucionální skleník fakultní/církevní moci

Ve stejnou dobu, kdy se v Praze připravovalo odhalení letitého „veřejného tajemství“ mladého populárního politika Dominika Feriho, probíhal na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně naopak institucionální proces, jak utajit podobně letitý skandál známého levicového umělce a pedagoga, který byl znám tím, že kladl důraz na levicová témata, prosazoval v umění módní kolektivismus a nehierarchickou výuku. Tento vedoucí Ateliéru intermédií byl však svými studentkami a studenty obviněn z predátorského chování, z manipulativního zneužívání mocenské pozice i ze sexuálního zneužívání.

Brněnskou inhibici může částečně vysvětlit skutečnost, že samotný děkan fakulty Filip Cenek byl dlouholetým asistentem a garantem ateliéru zmiňovaného pedagoga. Celou kauzu se podařilo Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně udržet ve skleníku institucionální insistence a děkan fakulty Filip Cenek urychleně ukončil pracovní smlouvu s pedagogem a okamžitě vyhlásil výběrové řízení na vedoucí/ho Ateliéru intermédií.

Institucionální inhibici narušilo pouze ojedinělé, navíc anonymní, písemné „Vyjádření studentek a studentů Ateliéru intermédií k odchodu Pavla Sterce z FaVU“, zveřejněné na online magazínu Artalk.cz. Přesto i toto kulturní prolevicové médium se nakonec přidalo k částečné institucionální inhibici, neboť na svých stránkách explicitně znemožnilo jakoukoli diskuzi ke zveřejněnému textu a k problému týkajícího se predátorství, manipulativního chování a sexuálního zneužívání.

Vyjádření studentek a studentů je především jednoznačnou kritikou panující institucionální insistence a šedé zóny sexuálního násilí na fakultě: „V rámci vzdělávacích institucí musí být prostor pro pojmenování kultury znásilnění a jejích projevů, aby studenti a studentky jasně věděli, jak se predátorské chování projevuje, jak ho včas odhalit a co s ním na úrovni instituce dělat, na koho se obrátit.“

Nemožnost pojmenovat kulturu sexuálního násilí v prostředí uměleckých škol vytváří ideální prostředí pro insistenci, která následně znemožňuje i prosazovat jakoukoliv politiku ve smyslu „The personal is political“.

Z hlediska insistence, šedé zóny sexuálního násilí a politiky „The personal is political“ je příznačné, že ačkoli problém na Fakultě výtvarných umění VUT byl dlouhodobý (pravděpodobně není ani ojedinělý), samotná instituce na vyjádření studentek a studentů vůbec nereagovala, jako by daný problém byl soukromým problémem studentek/tů a pedagoga.

Brněnská fakulta zaujala podobně institucionální postoj, kterým se dlouhodobě vyznačuje katolická církev, jejíž přední představitelé Dominik Duka nebo Jan Graubner jsou známi tím, že zamlčují sexuální zneužívání mladých lidí a snaží se chránit víc samotnou instituci, a proto nevytvářejí adekvátní prostor obětem, aby mohly promluvit v prostředí, které je mělo naopak ochraňovat.

V případě dlouhodobě neřešených fakultních problémů by se od mladých lidí daly očekávat, jak je aspoň zvykem ve svobodném světě, spíše různé formy veřejného protestu nebo výzvy „occupy the university”. Skutečnost, že se čeští studenti spokojili jen anonymizovaným vyjádřením, je pro insistentní kulturu zcela příznačné. Mlčení instituce je v dané kauze politicky tak silné, že vyjádření mladých lidí může být pouze anonymizované.

Institucionální mlčení a anonymizované vyjádření je praktickou ukázkou moci instituce. Je zároveň dokladem parcelace lidské svobody, neboť na jedné straně se nabízí jakýsi sociální kontrakt za mlčení a na druhé straně se budoucím umělcům zaručuje jakás takás ochrana v podobě omezené umělecké svobody. Brněnský fakultní skleník je praktickou ukázkou vytváření politiky a moci insistence.

V souvislosti s kauzou pedagoga Ateliéru intermédií se Fakulta výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně vydala cestou vytváření kultury insistence a šedé zóny. Zároveň vyslala i důležitý institucionálně inhibiční signál ve vztahu k veřejnému pojmenování kultury znásilnění, problémům spojených s predátorským pedagogickým manipulativním chováním a sexuálním zneužíváním.

Hana Janečková a Marie Lukáčová, vysokoškolské pedagožky působící na umělecké škole v Praze, napsaly společný text, v němž si položily otázku, zda české umělecké školy vůbec dokážou zajistit bezpečné prostředí pro své studenty a studentky, a došly k závěru, že odchodem pedagoga z Fakulty výtvarných umění VUT situace nebyla vyřešena.

Přirozeně… jak může být situace vyřešena, když znakem insistence je právě i to, že instituce mají přednost před člověkem-ženou.

Každá generace žen bude muset feminismus vynaleznout

V reakci na zveřejněný text studentek a studentů brněnské fakulty napsal na své facebookové stránce pedagog a vizuální umělec Jiří David, že věří, že redaktoři levicové platformy A2larm, včetně novinářky Apoleny Rychlíkové, budou stejně nestranní i v případě levicového umělce a brněnského pedagoga.

Jiří David a možná i veřejnost ve věci sexuálního násilí očekávají ideologickou nestrannost, jenže problémem levicového feminismu je jeho fundamentální derivátnost, kdy se otázky eticko-mravní tradičně potlačují a ideologizují.

Těžko lze očekávat, že by redaktoři levicové platformy A2larm a Apolena Rychlíková férovým způsobem rozkrývali predátorství známého levicového umělce, navíc jejich dlouholetého kamaráda z levicové „rodiny“. A to i přesto, že existuje i letité veřejné tajemství, že někteří učitelé zvláště na uměleckých školách byli či jsou dlouhodobě známí svým predátorstvím a že například navštívení nějakého ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze může být v období klauzur doprovázeno pedagogovou „hodnotící“ poznámkou na adresu své studentky: „Tak ta jediná mi nedala.“

Představa pojmenování „kultury znásilnění“ a férového zkoumání existujícího institucionalizovaného sexuálního revíru, ať už na uměleckých školách, v církvi nebo ve sportu bude stále narážet na kulturu insistence a realitu šedé zóny sexuálního zneužívání.

Šedé zóně sexualizovaného násilí se tak v Česku daří i díky tomu, že nejrůznější diskursivní mocenská praxe, vycházející z pravicové nebo levicové ideologie, činí takové násilí stále neviditelným.

Spisovatel Primo Levi napsal ve svém textu nazvaném „šedá zóna“, že moc korumpuje i tím, že poskytuje „zvláštní charakter“. Jinými slovy: podle pravice je to přece bláznovství feminismu, které ignoruje, že mladí muži se přece už desetitisíce let snaží dostat dívky do postele, a podle levice přece proces ženské emancipace může být dovršen jenom v socialistické společnosti.

Zcela prorocky tak zní myšlenka Betty Friedan, v níž nepřímo zpochybňuje jakoukoli technokratickou politiku, tedy i genderovou, když varovně říká, že každá generace žen bude „nucena vynaleznout feminismus znova“.

„Vynaleznout“, nikoliv pouze „objevit“, a s ním vynaleznout i nová osobní a společenská těla. Protože člověka-ženu definuje transcendence, kdy každá lidská bytost čelí výzvě vzít na sebe svou existenci.

– in memoriam Jiřině Šiklové (1935–2021)