Povídky ze Svrabové čtvrti

Je téměř k nevíře, že mezi širší veřejností není příliš znám československý spisovatel, novinář a bojovník proti nacismu František Robert Kraus. Nyní se můžeme seznámit s první částí většího projektu vydání jeho souborného literárního díla. Je otázkou, proč teprve nyní, více než třicet let po nabytí svobody přichází na pulty knihkupectví soubor Krausových textů nazvaný Povídky ze Svrabové čtvrti.

František R. Kraus, židovským jménem Gideon ben Jicchak, prožil svůj život v milované Praze, kterou zahrnul do vřelých vzpomínek, z nichž nejstarší sahají až k počátkům století, ještě před „velkou válku“, která zamíchala osudy všech postaviček Krausových vzpomínek a přeorala i provinční obraz Prahy za monarchie.

O dramatickém osudu Františka R. Krause, současníka a přítele velkých spisovatelů první poloviny 20. století – Franze Kafky, Maxe Broda, Karla Poláčka, Karla Čapka, Egona Erwina Kische a dalších, se dočteme v rozsáhlém doslovu této knihy, stejně tak o oněch ostudných důvodech, proč jeho pronikavé povídky zůstaly širší veřejnosti téměř neznámé. Nepřekvapí, že vydávání textů židovského spisovatele bránila cenzura ve službách nacistického režimu, nicméně také komunisté bránili vydávání jeho knih, nebo je alespoň cenzurovali. Vše, co František R. Kraus vydal za totality, vycházelo jen ve stínu, skryté před zraky slídících funkcionářů a bařtipánů z komunistické strany, v malém nákladu, časopisecky, pod pseudonymy, proškrtané tupými cenzory, jiné texty zůstaly nevydány.

František R. Kraus jako jeden z prvních upozorňoval na hrůzy šoa, jakožto přeživší z Terezína a Osvětimi hned po válce popsal své zkušenosti v reportážním záznamu Plyn, plyn…, pak oheň (1945) a Přiveď zpět naše roztroušené (1946). Zatímco po válce nalezl útočiště v ČTK a Československém rozhlasu, kde založil a vedl krátkovlnné zahraniční vysílání a moderoval cizojazyčné relace, postupné ovládnutí státu komunisty předznamenalo jeho vytěsnění z československé kultury. Útrapy holocaustu poznamenaly Krausovo zdraví a po delší nemoci v roce 1950 během procesu se Slánským byl z rozhlasu propuštěn, přičemž nemoc byla patrně jen záminkou, ve skutečnosti vadil jeho židovský původ. Jeho literární díla byla odmítána se zdůvodněním, že „Téma holocaustu je již pět let po válce zcela vyčerpáno, je minulostí a již nikoho nezajímá. Lid se nyní musí soustředit na budoucnost, na budování nové, lepší a spravedlivější společnosti – komunismus.“

Odmítání Krausových děl komunisty je do značné míry paradoxní. Pravda je, že Kraus nebyl komunista, a dokonce se pro své odmítání této ideologie rozešel s přítelem Egonem E. Kischem, který komunismu až do smrti věřil. Nicméně Krausovy povídky jsou plné sociálních témat, až vypjatě přejí chudým lidem, soucítí s nejubožejšími a popisují předválečnou bídu staré Prahy. Ani tento fakt však komunistickou moc neobměkčil. Povídky ze Svrabové čtvrti obsahují časové rozpětí Krausovy paměti, nebo zprostředkované paměti, ale všechny jsou svázané se starobylým centrem Prahy, nejvíce s tzv. Pátou čtvrtí, k níž patří i starobylý židovský Josefov. Kraus nás nechá nahlédnout do temných uliček, jimiž kráčí v bílé, napudrované paruce Mozart bok po boku se svým židovským libretistou Lorenzem da Ponte, nebo svůdný Casanova. Jindy vidíme party otrhaných kluků, kteří již od časného rána prohledávají uličky Starého města, důmyslně shánějí staré železo nebo sbírají cigaretové nedopalky a vybírají z nich zbytky tabáku, aby jejich prodejem obstarali pár krejcarů a pomohli tak svým sedřeným maminkám v plesnivých špeluňkách.

Kraus dokonce načrtl jakýsi náznak foglarovského cyklu, příběh sehrané party chudých chlapců, kteří se rozhodnou pomáhat nejchudším obyvatelům židovského města, sbírají šrot, myjí nádobí v kavárnách a žebrají, aby pomohli nemocné rodině zaplatit činži nebo nakrmit nemocnou dívenku. A hrají fotbal, do jehož tajů je zasvěcuje novinář Egon Erwin Kisch.

Kouzlo Prahy, která počátkem století přitahovala lidi z celé země, ukazuje příběh Ferdíka, skaláka z Korna u Berouna, který opustí svůj domek i zavedenou práci a vypraví se do Prahy za štěstím. A přestože je vržen nejen do krajní bídy a nejistoty, ale i do galerky, do kriminálního podsvětí, zůstává ve městě, živí v sobě barvité naděje, spí pod mosty a v zavšivených noclehárnách, ale do Korna, kde by měl svou teplou postel, se nevrátí, ejhle budoucí Pražan, nezdolný, amorální oportunista, věčný optimista.

Jiné povídky jsou zasvěcené známým postavičkám staré Prahy, karbaníkům, kurvičkám, zlodějíčkům, kavárníkům, cukrářkám, prodavačkám kaštanů, žemlí a buřtů, hazardním hráčům, kabaretiérům, žebrákům, dohazovačům, udřeným pradlenám, židovským vdovám s kupou dětí, dělníkům, mrzákům, fiakristům, kriminálníčkům, bohatým paničkám, továrníkům, šmelinářům – té galerii jedinečných bytostí, z nichž některé můžeme zahlédnout na starých fotografiích. Pozoruhodné je, že většina těch hrdinů z trosek josefovské asanace, z ušmudlaných pavlačí a temných dvorků jsou židovští šnoreři a žáci náboženské školy Talmud-Tóra, ale mezi nimi se proplétají a pinoží stejní chudáci a dříči čeští či němečtí, tři hlavní kultury či subkultury předválečné Prahy se u Krause prolínají mnohem úžeji, než bychom čekali. Všechny spojuje kamarádství i konkurenční boj, zápas o každodenní přežití a velké naděje a sny o lepší budoucnosti. Jedním ze symbolů krásy, bohatství i naděje je Národní divadlo, kam si chodí na bidýlko poslechnout operu i poslední chudák. Kraus ovšem zaznamenává též osudy svých židovských současníků, jejichž naděje a sny vyhasly na rampách vyhlazovacích táborů. Jeho povídky dosahují až do šedesátých let, kdy potkává přeživší a dozvídá se o tragickém ostudu jejich rodin, konstatuje hrůznou smrt svých kamarádů, hrdinů ze Svrabové čtvrti.

František. R. Kraus. Povídky ze Svrabové čtvrti. Vydal Cattacan, s.r.o. 2020