Monika Le Fay
Když jsem se dozvěděla o smrti Ivana Havla, ještě dříve než to bylo zveřejněno na sítích, proběhla mi hlavou všechna možná setkání, u něj doma i v práci, v Lucerně u Koníčka, na natáčení, křtu knihy, kterou jsme společně vyrobili pro Karla Schwarzenberga, premiéře mého filmu o jeho bratrovi, při demonstracích, nebo jen letmá setkání na ulici. Ráda bych ho vídala častěji, ale posledních několik let jsem trávila večery s dcerou, kterou jsem si přivezla z Klokánku a přišlo mi důležité být s ní doma.
Občas jsme si vyměnili emaily, někdy jsem zprostředkovala někomu kontakt, jindy mi napsal něco do knihy nebo jsme za ním zajeli natočit rozhovor. Když jsem v jednom magazínu mluvila o tom, jak mám jeho i s ženou Dášou opravdu ráda, napsal mi, že to hned Dáše přepošle. Ivan Havel byl krásný člověk, milý, lidský, vzdělaný a skromný.
A také tak trochu vizionář. Neznám moc lidí jeho věku, kteří by chodili na přednášky Stanislava Grofa. Jedno setkání s ním bylo jako z absurdního dramatu Václava Havla – setkali jsme se na premiéře filmu o Věře Čáslavské. Seděl vedle nás i se ženou Dášou, ve třetí řadě, hned před plátnem. Pár metrů před námi obsadil čestné V.I.P místo Andrej Babiš, sponzor filmu.
Pamatuji si, jak jsem jednou jela autem potemnělou Divadelní ulici a zahlídla ho uhánět do kopečka s batůžkem na zádech. Přibrzdila jsem a zavolala na něj. Úplně přirozeně se zastavil, otočil a vrátil, s úsměvem strčil hlavu do okénka, aniž by viděl, kdo na něj volá. Vzpomínám, jak jsem mu nosila knihy, které jsem vydávala. On si je pečlivě zapisoval do katalogu, takže mě upozornil, že tu jednu by si rád vzal, ale jinou že už jsem mu dala třikrát. Povídali jsme si spolu o Zlíně, protože jeho předek Hugo Vavrečka byl blízkým spolupracovníkem Tomáše Bati a Dominika Čipery, s nimiž byla naše rodina spřízněná. Dostala jsem od něj i nějaké vzpomínky, které jsem si nestačila přečíst. Člověk lehkověrně nakládá s časem i s lidmi, až jeho dne zjistí, že už je pozdě.
Jednou jsme s ním i s jeho milou ženou Dášou seděli u Koníčka až do konce zavíračky a mluvili o knize, která právě vyšla. Rodina Havlových tam nebyla jmenovaná, ale z kontextu bylo zřejmé, že jde o ně. Ten hanopis byl plný nechutností, úplně mě to rozčílilo. Paní Dáša citovala z knihy: Podívej, tady píšou, že jsem ti byla nevěrná, ale já jsem ti přitom nikdy nevěrná nebyla! Tak strašně mě to nadzvedlo, že jsem trvala na tom, že by měli na autora podat žalobu. Což se nestalo a knihu pak nějací lidé jmenovali v anketě Lidových novin o knihu roku.
Když jsem zveřejnila rozhovor s Mirkem Vodrážkou o donášení Cyrila Höschla na Havlovy a Dienstbierovy,
https://monikalefay.cz/minulost-je-pred-nami-rozhovor-moniky-le-fay-s-miroslavem-vodrazkou/
považovala jsem za nutné Ivana Havla upozornit předem. Udělala jsem ovšem kardinální chybu, protože jsem mu neřekla, oč v tom udávání šlo. Hanba mě totiž fackovala i za pana profesora. Neodhadla jsem, jak tuto mou „slabost“ využije. Přesvědčil totiž Ivana Havla o tom, že šlo jen o nějaké výstupy z mezinárodní konference.
Ivan mi tenkrát napsal: Já o tom vůbec nic nevím a nic netuším. S Cyrilem jsme se vídali skoro pravidelně na seminářích a jiných akcích. Jsme přátelé a myslím, že by se mi svěřil.
To byl prostě Ivan Havel. Protože sám nikdy nikoho neudal, nevěřil ani tomu, že by toho byl schopný někdo jiný.
Když jsem s ním před pár lety točila rozhovor pro Reportéry ČT,
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1142743803-reporteri-ct/214452801240048/
řekl mi, že udavači, kteří se dnes hlásí k odkazu jeho bratra Václava, se rozhodli svou minulost zasklít a úplně vyškrtnout ze svého života: Sami už nevěří, že donášeli.
Dnes už je Ivan Havel mrtvý a nemůže se bránit. Cyril Höschl toho bryskně využil. Tu se na jeho přátelství odvolává v rozhovoru pro ČT, jindy postojí v tichém rozjímání před jeho rakví a nechá se u toho vyfotit. Co mu asi táhne hlavou, přesvědčil sám sebe, že nic neudělal? Jeho P.R je velmi výkonná, není týdne, aby se někde neobjevil.
Někteří mí přátelé z řad disidentů toto jeho jednání nemohou vystát. Posílají dotazy na všechny strany – opravdu bude donašeč řečnit na katolických Akademických týdnech?
Bude někdo prošetřovat jeho konání v čele NÚDZ? Poslední zpráva svou neuvěřitelnou otrlostí překvapila i mě a to jsem na ledacos zvyklá. Cyril Höschl se rozhodl promluvit na vernisáži v knihovně Jiřího Gruntoráda Libri Prohibiti. Jestli se vám to zdá divné, jste zřejmě normální. Normální člověk prostě nepochopí drzost, s níž lidé tohoto typu vystupují.
Můj kamarád, který dostal od estébáků co proto, nelenil a poslal dotaz. Odpovědí mu bylo, že profesor v Libri prohibiti, knihovně, zřízené spolkem, jejímž čestným předsedou byl Ivan M. Havel, nic zahajovat nebude.
Cyril Höschl se neštítil promluvit v Knihovně Václava Havla k výročí 17. listopadu o svobodě. Pod tlakem veřejnosti nakonec svůj rozhovor zrušil. Nyní bylo zrušeno také jeho vystoupení v Libri Prohibiti. Je dobré vědět, že i v dnešní době existují lidé, pro které je spolupráce se Státní bezpečností nepřijatelná a nehodlají ji bagatelizovat.
K tématu Cyrila Höschla a jeho spolupráce s StB se brzy ještě vrátím. V tomto textu, který měl být vzpomínkou na milého člověka, bych byla nejraději, kdyby vůbec neexistoval. Ale tak to prostě je, část společnosti obstála a část ne. Dokud se na to nepodíváme v jasném světle, budeme se pořád motat v kruhu a nikdy z toho bahna nevybředneme.
[give_form id=“21362″]
Loading…