Monika Le Fay
S blížícím se datem premiéry mého filmu o Karlu Schwarzenbergovi, portrétu člověka, který vždy neochvějně stál na straně lidských práv a byl velkorysý a odpouštějící, s přibývajícími dotazy novinářů a vůbec lidí, které ten film zajímá, si uvědomuju, jak velké jsem měla štěstí. Štěstí a privilegium potkávat a natáčet lidi jako je právě kníže, nebo byl Václav Havel. Chodit na panáky s Ivanem Medkem a trávit čas s Anastázem Opaskem. Sedět potmě hodiny s Josefem Topolem u něj doma a vyprávět si o tom všem.
V jakési mladické nerozvážnosti a také s mým sklonem mluvit otevřeně, který si záměrně pěstuju, jako člověk vyrůstající v době, kdy se o ničem pravdivém nesmělo mluvit nahlas (a v němž jsou největšími mistry mí synové, s nimiž jsme tuto metodu dovedli téměř k dokonalosti), jsem několik těch dobrých lidí urazila. S Václavem Havlem a Ivanem Medkem jsem polemizovala i veřejně a myslím, že docela zostra.
Anastáze Opaska jsem potkala jako člověk, který měl o katolické církvi ty nejhorší představy, které jsem mu samozřejmě hned vmetla. Kdyby to byl malý duch, jako že nebyl, asi by se urazil a tím by to skončilo. Jeho ale moje otevřenost zaujala natolik, že jsme se nakonec spřátelili, křtil mě, věnoval mi jako jediné své křestní jméno, oddával mě, křtil nejstaršího syna a nakonec mi umřel v náručí. Jak by to asi dopadlo, kdyby mě při prvním setkání začal mistrovat a vysvětlovat mi, že jsem hloupá, nebo tomu nerozumím? A to jsem hloupá skutečně byla, protože ačkoliv jsem si to neuvědomovala, mé představy byly kromě špatných zkušeností s gottwaldovskými katolíky částečně ovlivněné komunistickou propagandou, která do nás dlouhá léta futrovala nenávist vůči církvi.
Když se nyní divám na prezidentské kandidáty – a vidím, že už asi nikdo další kandidovat nebude, protože na to už je skoro pozdě – vidím, jak někteří dokážou být velkorysí a s jinými jejich malichernost a ego smýká. Psala jsem tu, že se mi z duše příčí představa komunisty na Hradě, že bych nikdy nevěřila, že se něco takového 30 let po listopadu stane a že ačkoliv nejsme diktatura, na hrad míří generál. Ale že za podmínek, jaké byly a reálně hrozilo, že se prezidentem stane Babiš, si to dokážu představit. Bylo to už před dvěma lety a když jsem pak náhodně Petra Pavla potkala u nás v zahradnictví, tak mi řekl, že ten text by dobrý. Protože zřejmě pochopil, oč mi jde (nebo alespoň doufám).
Psala jsem také opakovaně o Danuši Nerudové a odvetou bylo zastrašování jejím manželem, falešné profily, které mě pronásledovaly, troll, který se do mě pouštěl a rektorka si ho v pracovní době uložila do svého mobilu atd. atp. Před dvěma dny jsem napsala naprosto nevinnou informaci, že Milion chvilek Nerudovou nepodpořil (tak jako nepodpořil žádného jiného kandidáta a podobně, jako nesehnala podpisy senátorů, takže nyní musí přesvědčit 50 000 lidí) a následovala typická reakce. Danuše Nerudová mě zablokovala, tak jako mě blokla už dřív, a tak, jako blokuje jak na běžícím pásu další a další lidi. Poté napsala na svou zeď, že lžu, vymýšlím si a urážím a že se se mnou pokoušela komunikovat. Což ovšem není pravda, protože vždy jen zbaběle stála opodál a lajkovala lidi, kteří se mnou nesouhlasili. Bohužel ale tuto její reakci nevidím, poslali mi ji přátelé, kteří ji četli. A nemůžu na ni ani odpovědět, ani se nemůžu bránit.
Na konci statusu ještě následovalo pozvání na kafe. Jak se asi zve někdo, kdo si to pozvání nemůže přečíst? Míra manipulativity a licoměrnosti dosáhla dalšího levelu. Chvilku jsem zvažovala, že předám tuto komunikaci svému právnímu zástupci Arturu Ostrému, protože jestli jsem na něco opravdu háklivá, tak to je lež. Jenže on má nyní plné ruce práce, protože hájí svou další klientku Džamilu Stehlíkovou proti mnohokrát soudně usvědčenému hradnímu lháři a tato jeho současná mise je pro ozdravení společenského klimatu u nás tisickrát důležitější.
Shodou okolností mi v té samé době volal kolega, který pronesl myšlenku, s níž se naprosto ztotožňuju: nejhorší možnou vlastností kandidáta na Hrad je jeho pomstychtivost.
To jsme mohli vidět už u Zemana, kam to vede, když se člověk nechá ovládat nenávistí a když pro něj křesťanská morálka, slova jako odpuštění, nebo (jako v případě Čaputové) vnitřní práce na sobě spojená s meditací, nic neznamenají. Netvrdím, že lidé žijící duchovním životem jsou imunní vůči nesnášenlivosti. Ale jak říkal člověk pro mě v mnohém stejně důležitý jako výše jmenovaní – Bert Hellinger – panovník, který nad sebou nemá perspektivu něčeho vyššího, co ho přesahuje, je špatný panovník. Mluvila jsem o tom s Karlem Schwarzenbergem a dal mi za pravdu, asi jako by mi dal za pravdu každý, kdo není zmítaný pouze vlastním narcismem, který už je zřejmě nějakým znakem této doby.
Narcismus se také těžce snáší s odpovědností za celek, či se schopností ustoupit druhému a snažit se pochopit jeho činy. Hodně lidí špatně přijímalo zahájení kampaně Petra Pavla slovy klid a řád, protože jim to zřejmě evokovalo něco, co nechtějí. Mě to nějak neirituje; pamatuju se na svůj rozhovor s mým oblíbeným katolickým knězem Láďou Heryánem, kdy mi Láďa říkal, že kdybych neměla v sobě řád, nevznikla by jediná kniha, jediný film. Často si na to vzpomenu. Dokážu ale pochopit, že ta slova pro někoho můžou znamenat něco jiného a že třeba očekávají od budoucí hlavy státu více empatie či solidarity, jak se tak hezky říká, více teplého lidského slova. Jenže co je opakem klidu a řádu – neklid a neřád?
Nakonec ale stejně rozhodnou činy. Bude zajímavé pozorovat, kdo z kandidátů je nejvíc pomstychtivý a kdo nejméně. Osobní tip bych měla. Ztrácím ale naději, že můžu přesvědčit lidi, kteří propadli jakési iluzi. Je to úplně stejné, jako to bylo s Babišem, jako to bylo s Radkem Johnem, nebo s Robertem Šlachtou. Ve společnosti vždycky bude část lidí vyhledávat populismus. S tím se nedá asi nic dělat. Jde spíš o to, aby jich nebylo moc a hlavně aby nás neřídili z Hradu.
Loading…